Destroy(ed) •DOKONČENO•

61.díl

Očima vysílám k Zaynovi němou omluvu. Za to, že jsem na jeho nabídku nekývla. Za to, v jaké situaci se kvůli své lásce ke mně ocitl. A především prosím o prominutí za způsob, s pomocí kterého se naše životy propletly.

Rozumí mi i beze slov. Jeho hnědé oči jsou mnohem temnější než normálně, vyjadřují odhodlání i jakýsi příslib, to vše mísené s temnou hrozbou, vysílanou k mému vězniteli. Niall mě stále drží kolem krku a k tělu tiskne hlaveň zbraně.

Kupodivu už nemám strach. Zřejmě jsem denní příděl této emoce již vyčerpala. Netuším, kolik je hodin. Nevím, jak dlouho jsem byla zavřená v továrně. A nezajímá mě to, všechny tyto všední starosti se zdají úplně nepodstatné.

Zmocňuje se mě podivná otupělost.

„Okamžitě ji pusť!" zařve Zayn a znovu vyrazí. Louis už ho sám dlouho neudrží, musí mu pomoci Liam. Každý omotá mému příteli ruce okolo paží a oba jej strhnou zpátky přesně ve chvíli, kdy se chystá skočit po Niallovi. Což by vzhledem k pistoli nedopadlo dobře. Nemám strach ze své smrti, kdepak. Bojím se, že uvidím umírat ty, které miluju.

Blonďák za mnou se uchechtne. Nemůžu si pomoci, jako bych z něj cítila alkohol. „Tvůj strýc měl pravdu, vyžíváš se v teatrálních gestech! Vždycky jsi byl idiot, Maliku. Věděl jsem, že tě tvoje soucitnost jednou dovede do prdele."

Zayn zaskřípe zuby. „Jsi svině, Horane."

„Já vím. A jsem na to hrdý. A tušíš proč?" Tlak v mém zraněném boku ještě zesílí a já musím sevřít víčka, abych unikla náporu nenadálé bolesti. „Protože svět takovým lidem přeje! S laskavostí nikam nedojdeš. Podívej, kde jsem já a kde ses ocitl ty!"

Jeho slova jsou jako jed. Nechápu. Kdy se z tak... nevinně vypadajícího kluka stalo takové monstrum?

„Mám prakticky všechno," syčí Niall dál a zní jako jedovatá zmije, která se chystá zaútočit. „Prachů tolik, že bych je nespočetl, a patřím k nejobávanějším lidem ve městě! A co je nejlepší," zavrní a jazykem mi přejede po levé straně krku, což Zayna rozlítí přímo k nepříčetnosti, „dostanu každou holku, na niž si jen ukážu."

Zachvěju se znechucením.

„Ještě jednou něco takového uděláš," prská Zayn, „a budeš litovat, že jsem tě rovnou nezabil! Zlámu ti každičkou kost v těle, dokážeš pak už jen z posledních sil žadonit, abych tě už konečně úplně oddělal!"

Niall se bezstarostně zachechtá. „Bože, s tebou je ale legrace!"

Pokrčím se v kolenou a zkusím mu podklouznout pod pažemi. Stupidní nápad, jasně, co by mu zabránilo vpálit mi při útěku do těla několik kulek?

Nezdaří se. Jakmile se pohnu, škubne mnou blonďák dozadu a sevření okolo krku ještě zesílí. Zamezí mi tak v přístupu ke vzduchu, dostávám jen minimální množství kyslíku k tomu, abych se udržela při smyslech.

„Hezký pokus, holčičko," zasyčí. „Ale marný..."

Tehdy mě poprvé zachvátí skutečná hrůza. Niall totiž začne couvat, a to stále se mnou v sevření. Vím, kam míří. Do škvíry, jíž jsme se my teprve před pár minutami protáhli.

Koutkem oka postřehnu pohyb.

Táta.

„Tati, ne!" stačím zařvat, ovšem příliš pozdě. Ještě než dozní poslední hláska, vzduch prořízne ostrý výstřel. Kulka se tátovi zaboří přímo do stehna.