Destroy(ed) •DOKONČENO•

25.díl

Pokračujeme v thrilleru! =) Jak byste si přály, aby příběh pokračoval? Přijme Rose? Uteče? Schválně, napište mi názor do komentářů! =P A hezký víkend! ♥ Díky za přečtení i hvězdičky ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

„No,“ vytáhnu se špičky a snažím se mu pohlédnout do očí, ale tma mi dělá čáru přes rozpočet. A zvednout mu hořící svíčku až k obličeji asi není ten nejlepší nápad. „Táta o tebe měl starost, tak jsem se rozhodla zajít se podívat, zda je všechno v pořádku.“ Fajn, neříkám mu tak docela pravdu, ale lepší maličko zalhat než se úplně ztrapnit.

„Tvůj táta?“ opáčí nelíčeně nechápavě. „A co ho vedlo k takové úvaze?“

Přešlápnu a krok ucouvnu. „No, že prý s tebou vůbec nemluvil, a když se za tebou zastavil, jako bys v pokoji nebyl.“

„Počkej,“ zarazí se, „kdy jste spolu vy dva stačili mluvit? Jak jsme se rozdělili před domem? Takže ti nevynadal?“

Tedy, otázky ze sebe pálí jako z kulometu, málem je ani nestihnu zpracovávat. Zdá se mi, že je nervózní. Že jsem mu svým příchodem něco překazila. Jen vůbec netuším, o co by mohlo jít.

„Vlastně mě seřval na dvě doby,“ povzdechnu si, „ale to nevadí. Zvykla jsem si. Tohle se uráčil se mnou probírat po tom, co mě při výpadku proudu přišel zkontrolovat.“ Poslední slovo pronesu s nádechem ironie, aby Zayn věděl, co si o otcově přístupu myslím.

„Aha,“ vyhrkne. Pochytím v jeho hlase zvláštní, nepříjemně vibrující podtón. Než však stačím v konverzaci a „nenápadném“ výslechu pokračovat, ozve se na konci chodby, z níž jsem přišla, ten nejhrůzostrašnější zvuk, jaký si jen v dané situaci můžu představit.

Tátův hlas.

„Jak to myslíte, že v elektrárně někdo vyhodil jističe?“ štěká. Jistě mluví s někým po telefonu. Ačkoli mluví asi není ten nejvhodnější výraz, vyloženě si na nebohém člověku na druhé straně chladí žáhu. „Koukejte s tím okamžitě něco udělat! Zřejmě nevíte, kdo já jsem! Poženu vás až na nejvyšší místa, to uvidíte!“

Ublíženě zakňourám. Jak můžu být potomkem někoho takového?

„To bych vám radil!“ vrčí dál, jeho dusavé kroky se přibližují.

„Musím se schovat,“ zašpitám v náhlém návalu paniky.

Jenže kam? Všechny pokoje okolo jsou zamčené, služebnictvo bydlí ještě o kousek dál. Nehledě na to… Ani u jediného z nich nehodlám hledat útočiště. Nejsem totiž pevně přesvědčena o jejich loajalitě. Mám dojem, že několik z nich by mě s vidinou tučné odměny klidně předalo otci a doprovodilo už tak dost kritickou chvíli nějakou vymyšlenou, hodně peprnou historkou.

„Pojď,“ vtáhne mě Zayn znenadání k sobě. „Počkáš u mě, stejně je jasné, za kým táta jde.“

Nedutám, mlčím a polykám všechna slova, která se mi derou na jazyk. Nechci, aby se mě přestal dotýkat. V jeho blízkosti si uvědomuji, jak moc se mi život s jeho příchodem změnil. Najednou mám pocit, že už proti svému rodiči nejsem sama. Že kdykoli budu potřebovat, mám kam zmizet, kde se ukrýt. Kde poskládat dohromady střípky své duši, již táta každým rozhovorem znovu rozbije na tisíc miniaturních kousků.

„Buď tiše,“ sykne nervózně a opatrně, neslyšně za námi zavře dveře.

Nadechnu se k reakci, ovšem Zayn mi přikryje ústa dlaní a plamínek svíčky sfoukne.