Destroy(ed) •DOKONČENO•

37.díl

DĚKUJU ZA VÁŠ ZÁJEM, ANI N-E-T-U-Š-Í-T-E, CO TO PRO MĚ ZNAMENÁ!!! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Vysoce postavený právník vlastnící tu nejprestižnější firmu napříč celou Anglií. Jedna dcera, vdovec. Stránky obsahovaly popis jeho aktivit, dětství, mládí, studia a budování kariéry, o tobě jsem se tam dočetl pouze to, jak se jmenuješ a jakou střední školu navštěvuješ. Měl jsem jasný úkol. A to zabít tě." Hlas se mu chvěje, na konci se úplně zlomí. Což definitivně zbortí hráze mého sebeovládání, protrhne se a z mých očí se vyřinou potoky slaných slz.

Nejistě pokračuje dál. Jako by bojoval s touhou couvnout, zmlknout a zbytek příběhu si nechat pro sebe. „Nevím, kdo si strýcovu firmu na takovou špinavou práci najal, ale zřejmě ho chtěl zasáhnout do toho nejcitlivějšího místa. Ztráta dcery jej měla úplně zdrtit. Tvůj táta asi někoho hodně rozzlobil."

Mrkám. „Páni..."

„Jenže já ti nedokázal ublížit..."

„Proč ne?" upřu na něj lesknoucí se slzy.

Nejistě ke mně přistoupí, klesne na kolena a zahledí se mi do tváře. „Víš... Před několika měsíci jsem v centru potkal nádhernou holku s plachým úsměvem, která v ruce nervózně žmoulala popruh od tašky, a vlasy jí neposedně padaly do obličeje."

Srdce se mi zastaví.

„Když jsem tě v tom parku přepadl," broukne na půl úst, sálá z něj bolest, stud i rozhořčení, „a posvítil ti baterkou do obličeje, došlo mi, že dívka, kterou mám chladnokrevně zabít, je ta samá, do níž jsem se na první pohled zamiloval."

Skoro slyším, jak se má bytost pomalu rozpadá. Zachvacuje mě nezvladatelný třes, postupuje od prstů na nohou až k ušním lalůčkům.

„Ano," přikývne a opatrně mě chytí za ruce, „tebe jsem potkal v centru, do tebe jsem se zbláznil. A tobě jsem nedokázal ublížit. Toho dne... toho dne jsem se stal psancem."

Jednu věc nechápu. Tiše popotáhnu a pokouším se najít vůli k promluvení. „Ale... Tvůj strýc u nás byl na večeři den po tom, co... cos... v tom parku..." Ne, nedokážu to ani vyslovit, tak strašně to bolí!

Sklopí bradu. „Jo... No, to bylo z jeho pohledu ještě všechno v pořádku. Řekl jsem mu, že mě v pátek vyrušili nějací turisté a já tak zakázku nemohl dotáhnout do konce."

Zblednu. Namáhavě polknu a uvědomuji si stravující paniku v útrobách. „Takže... Přistěhovat se do našeho domu byla součást plánu? A jak tvůj strýc nakonec zjistil pravdu?"

„On mě k vám vyloženě nasadil. Původní plán zněl takhle: využít truchlení tvého otce a proslídit každý kout vašeho domu, najít něco, co ho zničí definitivně. Co zatluče pomyslný poslední hřebíček do rakve. A jak se to Daniel všechno dozvěděl? Není to hlupák. A... dal mě sledovat."

„Sledovat?" vyjeknu.

„Ano. Takže si udělal jasný obrázek. A položil mi nůž na krk: buď se tě zbavím, nebo mi udělá ze života peklo."

„Nezbavil ses mě..."

Konečně se usměje. Sice pouze náznakem, ale stačí to. Jeho výraz mi opět připomene slunce vycházející zpoza hustých černých mraků. „Jak bych se mohl zbavit jediného světla, které ve svém životě mám?"

Sípavě do plic natáhnu vzduch.

„Rosie," vytáhne se na kolena a špičkou nosu se otře o můj. „Omlouvám se. Za všechno se ti omlouvám! Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Ochráním tě, i kdyby mě to mělo stát ty poslední zbytky sil. Pověděl jsem Danielovi, že končím. Zná mě, ví o mé tvrdohlavosti. Jen se obávám..." Hlas mu opět selže, ale já vlastně ani nepotřebuji, aby pokračoval. Dokážu si dát dvě a dvě dohromady.

„Jsme teď oba lovná zvěř."

Nadechnu se k reakci, ale přeruší mě dunivý zvuk. Budovou otřese obrovská rána, pokoj se lehce zachvěje, z popraskaného zdiva v rohu opadne kousek omítky.

„Co se to děje," zavrčí Zayn, vytáhne se na nohy a nakoukne ze dveří. Křik zesílí, nese se k mým uším jako ozvěna vynořující se z minulosti a instinkt bije na poplach. Asi mám tušení, oč jde...

„Kurva," zakleje a udělá krok na chodbu, ovšem přesně v té chvíli se do dveří za jeho zády zavrtá lesklá kulka.

Zavřískám.

„Rose!" mávne ke mně. Neváhám ani vteřinu. Vyškrábu se na nohy a přes kolena ochromená hrůzou se k němu rozběhnu. Musíme utéct. Je to jasné i tak obyčejné holce, která do minulého týdne ještě nikdy nebyla v nebezpečí.

Pevně mě chytí za ruku a bez jakéhokoli slova zamíří k požárnímu schodišti.

„Lez," štěkne a bradou pokyne vzhůru.

Jindy bych se hádala, ovšem ve chvíli, kdy odkudsi zní neuvěřitelná zápasnická vřava, slyším dusot těžkých kroků a bojím se, že mi v další vteřině prosviští kolem uší ostrá kulka, na to nemám. Znovu se zkrátka pobízet nenechám. Chytím se chatrných okrajů kovového zábradlí a tak rychle, jak mi to tělo dovolí, se začnu sápat nahoru.

Zayn se drží za mnou.

„Tamhle jsou!" prořízne dusnou atmosféru nepříjemný mužský hlas. Vibruje v prostoru okolo nás a okovy, jimiž je omotané mé srdce, se stáhnou ještě víc.

„Rose, pospěš si," pobízí mě, a přestože se snaží udržet klid a rozvahu, napětí z jeho hlasu mi jasně říká, v jak obrovské kaši jsme se ocitli.

Nestačím s dechem. Pokračuji neohroženě dál, kladu nohu před nohu, snažím se neklopýtnout, a když se dostanu na dosah zrezivělým dveřím vedoucím kdovíkam, zazní za mnou hrubý výkřik.

Obrátím se přesně ve chvíli, abych viděla, jak se okolo Zaynova krku omotává potetovaná chlapecká paže. Nevidím útočníkovi do obličeje, má stejnou černou kuklu, jakou nosíval Malik, ale jeho jasné zelené oči intenzivně září do dáli.

Jak dokáže člověk s takovým pohledem provádět něco tolik odporného?

Rozhlížím se kolem, hledám nějakou zbraň, jíž bych Zaynovi mohla pomoci, ale nic nenalézám. Mezitím se on snaží zamaskovanému vytrhnout, bojuje s ním, ale jak je vidno, jejich síly jsou víc než měřitelné.

Náhle jeho loket vystřelí dozadu a strefí se chlapci přímo do slabin. Stačí to, protivník trochu povolí sevření a Zayn se jediným švihem obrátí čelem k němu.

„Stylesi," zavrčí, zatímco ho drží za límec černého trika. „Vyřiďte Danielovi, že jestli se Rose ještě jednou pokusí zkřivit vlas, najdu si ho a možná na vteřinu zapomenu, že jsme stejné krve! Za což se vážně stydím."

„Neblbni, Maliku," vyplivne oslovený. „Chceš všechno zahodit kvůli takové couře?"

Zayn vymrští paži a udeří ho do čelisti. Ozve se ostré lupnutí, Styles zavrávorá, a kdyby ho jednou rukou stále nedržel pod krkem, jistě se ze schodů skutálí dolů jak zralá hruška.

„Drž hubu," syčí. „Jestli nechceš přijít o zuby!"

Pozorně sleduji reakce neznámého, tuším podraz. A mám pravdu. Když totiž začne svou ruku nenápadně sunout dolů – do jedné z kapes, jak mi dojde –, mé instinkty se zaostří. Stačím zařvat „Zayne pozor!" přesně ve chvíli, kdy se Stylesovi v prstech zaleskne nůž.

Edit: Opravená jména, omlouvám se za zmatky!