Destroy(ed) •DOKONČENO•

48.díl

Můj mozek je po tupém úderu do hlavy stále ještě zpomalený, jako by jeho závity zamrzly. Dá mi práci poskládat i vlastní jméno, vzpomínky na poslední chvíle se Zaynem kryje hustá bílá mlha a já se přes ni nedokážu probojovat.

Sakra, jak jsem se sem dostala?

Zvrátím krk a zahledím se do špinavého nízkého stropu. Je tvořen zpola shnilými prkny, pokrytými několika tmavými mokrými skvrnami. Visí z něj několik žárovek, zaprášených nažloutlých světel, které působí málem staletým dojmem.

Zavrtím se. Ať mě k tvrdé studené židli přivazoval kdokoli, udělal to poctivě. Klouby v ramenou mě bolí, asi se brzy rozpláču. Necítím dolní končetiny, kotníky mi věznitelé totiž též přivázali k silným nohám. Ani kdybych vynaložila veškerou námahu, nepohnu se o jediný milimetr.

„Sakra!" zařvu do prostoru. Lepší způsob než se rozbrečet. Každou chvíli může někdo přijít a já vážně nestojím o to, aby mě viděli pokořenou. Jestliže tohle mají být poslední okamžiky mého života, nevzdám se hrdosti. Strávím je s hlavou hrdě vzpřímenou.

Vtom dveře znovu vrznou. Očekávám Nialla, ovšem práh překročí další zakuklená postava v tmavém oblečení. Černé džíny, bunda stejné barvy a lehké šedivé triko. Kožené rukavice na dlouhých štíhlých prstech jen dokreslují nebezpečný dojem, zjišťuji, že se chvěju stále víc.

„Tak jdeme," pronese posměšně. Skloní se ke mně a nožem přeřeže veškerá pouta.

Promnu si zápěstí a s pohrdáním k muži vzhlédnu. Cítím z něj silnou kolínskou mísenou s pachem nikotinu, zřejmě silný kuřák.

„Nikam s tebou nejdu," prsknu povýšeně. Jasně, opět hraju divadlo. Ale všechno lepší než se chovat jako jejich loutka.

„Ale jdeš," nedbá mých protestů. Jednou rukou mě uchopí pod paží a bez sebemenší námahy zvedne na nohy. Jenže mě kolena neunesou. Zavrávorám, stabilita se zhroutí a já bezvládně klesnu zpátky na židli.

„Kurva," zavrčí polohlasně a sklopí bradu, soustředí se na to, aby schoval nůž do pouzdra připevněného na svém opasku, čehož já využiju. Vteřinku mě nevnímá. Vykopnu pravou nohu a zasáhnu muže přímo do čelisti.

Ozve se ostré lupnutí, které následuje velmi peprné zaklení.

Na nic nečekám. Vystřelím, jako by mi za patami hořelo. Klopýtám směrem k těžkým kovovým dveřím, nutím svaly ke stále většímu výkonu a v duchu se modlím, abych svůj náskok udržela. Dle tichého hekání, jež se k mému štěstí neustále vzdaluje, usoudím, že dotyčný se ještě nevzpamatoval, což je má jediná šance. Jediná možnost.

Vezmu za kliku a následně za sebou naléhavě zabouchnu. Z vnější strany se na dveřích nachází těžká železná závora, již bez váhání použiju.

Pot se mi třpytí na skráních, cítím jej dokonce i na ztuhlé šíji.

Vím, že se mi krátí čas. Jenže... Kterou cestou se dát? Stojím v dlouhé chodbě, jejíž konce se utápí v temnotě. Žádné místo tam nevypadá kdovíjak vábně. Ale já si musím vybrat. A to hodně, opravdu hodně rychle.

Rozběhnu se doprava.

Po několika metrech mě v plicích začne nesnesitelně bodat. Ovšem pokračuji dál, pud sebezáchovy je mnohem silnější než pocit totálního fyzického i psychického vyčerpání.

Konečně se někam dostanu. Přede mnou zeje lesklý kovový žebřík připevněný ke zdi, jednotlivé výstupy působí dojmem, jako by jej dlouho nikdo nepoužíval.

Vzhlédnu. Vedou na jakousi plošinu s železným mřížováním, a přestože netuším, co se nahoře může skrývat, instinkt mě nabádá, abych se přesně tam vydala.

Nehodlám na nic čekat. Pokračovat chodbou se mi nechce, všude je pusto, prázdno, jen prach a malé kovové součástky se povalují po podlaze. Začíná se mi v hlavě rýsovat dost jasná představa o vlastním vězení.

Možná nějaká opuštěná továrna.

Vyšplhám nahoru. Noha se mi několikrát smekne, příčky kloužou, a teprve jakmile stanu v bezpečí v cíli, mi srdce začne bouchat v pravidelnějším rytmu.

Nakloním se přes chatrné zrezivělé zábradlí. Jímá mě závrať.

Namáhavě polknu a rozhlédnu se. V úrovni mých ramen zeje ve stěně obrovská díra, kdysi to snad mohlo být okno, z něhož nyní zbyl pouze otlučený rám plný třísek.

K uším mi doputují rozčilené hlasy.

Zachytím se spodního okraje a nenápadně přes něj nakouknu. Ano, měla jsem pravdu. JE to továrna! Pár metrů pode mnou se rozprostírá obrovská prázdná hala se zpola zhroucenými konstrukcemi, roztrhanými papíry a krabicemi a součástkami, o nichž nedokážu povědět, z čeho pochází.

Než však stihnu v obhlídce pokračovat, mou pozornost si získá hlouček lidí, kteří se o něčem zuřivě hádají.

Přimhouřím oči. A na poslední chvíli v hrdle zadržím výkřik plný paniky.

Osoba, která se tak zmítá v sevření jakéhosi zakuklence je... ZAYN!

* * * * * * * * *

Tadááááá! Překvapení! =) Říkala jsem si, že vám sem hodím nový díl, třeba někomu z vás udělá radost... ♥ Chystám spoustu dalších projektů, pokud vás zaujala má tvorba, budu moc ráda, když hodíte follow =3 Díky za všechno!