Destroy(ed) •DOKONČENO•

43.díl

Jakmile nás skryjí vznosné větve jehličnatých velikánů a tma nás úplně pohltí, sevřu víčka a modlím se ke všem svatým, aby při nás stáli. Z vesnice už není slyšet žádná střelba, naopak skřípění pneumatik po neudržovaných cestách je takřka ohlušující.

„Sem se nedostanou!" křikne Zayn, jako by snad věděl, co se mi honí hlavou. „Určitě ne auty... A než se do hlubin lesa dotrmácejí po svých, budeme dávno pryč!"

„Jak to můžeš vědět?" přitisknu se k němu těsněji, mám pocit, jako bych se v příští vteřině mohla z motorky skutálet jako zralá švestka. „Ti tví bývalí kumpáni jsou zjevně ochotni udělat cokoli, jen aby mi vpálili kulku do hlavy!" Ne, nic nezlehčuji, ale pokud se poddám všem děsivým myšlenkám, které po mně natahují pařáty, znamená to konec. A to nesmím připustit. Ne teď, když jsem našla smysl svého života. Ačkoli paradoxně na okraji hluboké temné propasti.

Ještě chvíli pokrčuje motorka do zlověstných hlubin lesa, nadskakuje nad všudypřítomnými vystouplými kořeny, kola se jí smýkají na nerovném zarostlém terénu. Po několika minutách se před námi však otevře mýtinka, na jejímž konci spatřím nenápadná dvířka zbudovaná ve skále. Hned mi cvakne. Ten starý vojenský bunkr...

Nejprve ze stroje sklouzne Zayn. Já však dál strnule sedím a nehty zatínám do polstrovaného sedátka. Jsem ochromena hrůzou. Teď, když adrenalin vyprchal, mi naplno dochází, jak blizoučko jsme se opět ocitli smrti. Dáma v otrhaných černých šatech s nabroušenou kosou jako by nás už vítala ve svém sídle...

Vzlyknu.

„Rosie," sundá mě Zayn na zem a přivine si mě do náruče. „Už to brzy skončí, slibuji. Nedovolím jim, aby ti ublížili. I kdybych měl sám zemřít."

Škubnu sebou. Vymaním se mu, založím paže na prsou a o pár kroků couvnu. „Neopovažuj se."

Nechápavě nakloní hlavu.

„Neopovažuj se ještě někdy říkat tak strašné věci!" Velmi se držím, abych se nerozeřvala z plných plic. Pud sebezáchovy je naštěstí stále dost silný. „A neopovažuj se umřít! Copak nechápeš, že jsi to jediné, pro co mi stojí za to žít? Že jsi dal mé existenci smysl, který jsem celé roky postrádala?" Nemůžu za to, že se mi na konci onoho spontánního monologu kutálí po tvářích slané slzy. Slzy velké jako hrachy.

Opět se ocitnu v silné náruči. „Copak myslíš, že se hodlám vzdát? Ani náhodou. Ty jsi nejkrásnější věcí, která mě potkala. Tím jediným, za co bych byl ochoten bojovat s celým světem. Přísahám," vezme mě znenadání za ruku a přitiskne si ji na hruď. Vibruje mu silnými údery srdce, chvěje se jimi celé tělo. „Ochráním tě. Ochráním nás."

Dívám se do jeho čokoládových očí lemovaných hříšně dlouhými řasami a v nitru mi klíčí naděje. Seč se jí bráním ze všech sil, je tam. Jako by jen čekala na příležitost. Jako... jako šelma dlouhé měsíce skrytá v jeskyni.

„Napiš Louimu," šeptnu smířlivě. „Musí vědět, co se děje. Ať se hlavně nevrací domů."

Přikývne a bez jediného dalšího slovíčka sáhne do bundy pro telefon.

Zatímco ťuká dlouhou SMSku, já sedím na starém pařezu pokrytém zelenkavým mechem a uvažuji. Louis kvůli nám pravděpodobně přišel o domov. Je z něj psanec stejně jako z nás. Co uděláme? Jak se zařídíme? Nemůžeme se nikam hnout, aniž bychom se nebáli, že nám za rohem nejbližší budovy někdo vrazí kudlu do zad. Doslovně.

Přitáhnu si kolena k bradě. Ach, Bello, kdybys tu tak byla...

No jo, Bella!

Vyskočím na nohy tak rychle, až mi kolena podklesnou, a doběhnu k Zaynovi. „Bella..."