Destroy(ed) •DOKONČENO•

22.díl

ENJOY IT! A děkuju za všechna přečtení! Love ya!! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Zamrznu uprostřed pohybu, vlastně si ani neuvědomuji, co mám na sobě. V čem se promenáduji před kdovíkým v černé masce a mafiánském převleku.

Dokud si mlsně nepřeje jazykem po rtech a nezrentgenuje mě od hlavy až k patě. Tehdy se vzpamatuji, jako bych dostala facku, chytím si horní okraj osušky a vyštěknu s veškerou záští, kterou v sobě nahromadím: „Co tu zase chceš?“

Pomalu se zrakem zabodne do mé tváře. Nevypadá v nejmenším vykolejeně, kdepak. Jedinou mimo jsem tu zas a pouze já. Což už mě fakt štve! Každý na tomhle světě si ze mě dělá otloukánka. Dokonce už i Bella, má nejlepší kamarádka.

Ačkoli bych o tom po dnešku pochybovala.

„Přišel jsem tě zkontrolovat,“ pokrčí naprosto klidně rameny. „To se nesmí?“

Natáhnu paži a ukážu k pootevřenému oknu. Už vím, jak se sem dostal. Neměla bych si na ně přimontovat mříže? „Vypadni. Hned.“

Zavrtí hlavou, zvrátí se do peřin a ruce složí pod hlavou. „A víš, že se mi odsud vůbec nechce?“

„Vypadni!“ zavrčím naléhavěji.

„Hele,“ s povzdechem se opět vytáhne do sedu. „Nejsi právě ta nejlepší hostitelka.“

Pozvednu nevěřícně obočí. Dělá si srandu?

„Co Bella?“

Srdce mi vynechá. Jeden děsivě dlouhý úder, obávám se, že se v příští vteřině skácím bezvládně k zemi. Nemluví o mé nejlepší a vlastně té jediné přítelkyni, že ne?

„Co s ní?“ kuňknu, přestože se velmi snažím znít sebejistě, pevně a neohroženě. Haha, jako bych tohle snad někdy uměla.

„Ale nic,“ zavrtí hlavou a vyskočí na nohy. Já bezděky o pár kroků couvnu, ovšem neuvědomím si, kde stojím, tudíž za sebou brzy ucítím chladnou, tapetami olemovanou zeď.

Chci se přesunout do nějakého většího prostoru, ovšem to by cizinec nesměl být tak rychlý. Než se naděju, tiskne se jeho tělo k mému a vězní jej mezi sebou a tou nepřívětivou tvrdou stěnou mého pokoje.

„Jdi ode mě,“ zapřu se mu pěstičkami o pevnou hruď, svalnatou, překotně se zvedající…

Zavrtím hlavou. To mi ještě scházelo!

"Pusť mě!"

„Nepustím, maličká,“ zavrní a skloní se k mému uchu, dlaněmi zabloudí pod lem měkké osušky. Úplně ztuhnu, neschopná pohybu. Jen zkouším uklidnit pádící srdce, jelikož jinak se mu s infarktem svalím k nohám.

Má sice natažené kožené rukavice, ovšem i tak cítím jemné energetické záchvěvy, již mi přebíhají po pokožce. Má dlouhé štíhlé prsty, sebejisté, určitě ve svém druhém životě, který nemá s přepadáváním a ohrožováním lidských životů nic společného, hraje na nějaký hudební nástroj. Tipuji kytaru.

Ano, i takovými hloupostmi se můj mozek zaobírá.

Vtom se jeho rty letmo dotknou ušního lalůčku. Lechtá mě na něm horký dech, paradoxně mi způsobuje mrazivé chvění podél celé páteře.

Trochu krk odtáhnu a zhluboka se nadechnu. „Proč jsi mluvil o Belle?“

„Není snad teď venku s takovým potetovaným divným týpkem?“ zamumlá nesoustředěně.

Prudce jej od sebe odstrčím. „Cože?!“

Několikrát zamrká, než mě opět začne vnímat. Sebestřednost a neotřesitelná jistota jsou zpátky. „Tvá kamarádka? Není právě ve městě s vysokým chlapíkem, co vypadá jako člen pouličního gangu?“

„Ty máš co říkat!“ štěknu podrážděně. Tak maskuji strach. Zřejmě si moc dobře uvědomuje, jakou hrůzu mi svou poznámkou nahnal. Nestydatě využívá přátelství, které mezi mnou a zrzečkou je, aby mě mohl pevně držet v hrsti?

Bože.

„Nemáš o ni strach?“

„Měla bych snad mít?“ vrčím naježeně.

„Já nevím,“ protáhne spokojeně. „Znáš toho kluka aspoň?“

„A ty snad jo?“ Už toho začínám mít dost. Provokuje mě tím nejodpornějším způsobem, hraje mi na city, kope do nejcitlivějšího místečka, jež ve mně je. Ještě chvíli, a vlepím mu snad i facku.

„Dejme tomu, že znám,“ přejde k pracovnímu stolu a začne si bez špetky zdrženlivosti prohlížet mé osobní věci. Sešity do školy, několik CD se starými hity Beatles a Smokie a přívěsek na klíče s Eiffelovou věží, který mi přivezl Matt z Paříže. Jeden z nejcennějších dárečků, jaké jsem kdy dostala.

„A můžu ti říct,“ pokračuje klidně, „že je to pěkný výlupek.“

„Jak to myslíš?“ Bojovnost je pryč, nahradila ji jen hrůza. Obavy. Neshody jsou zapomenuty, dokážu myslet pouze na ohrožení, v němž se možná právě nachází má kamarádka.

Muž se ke mně pomalu obrátí. „Takoví jedinci jsou nebezpeční.“

Nemůžu si pomoci, ze rtů mi vyjde pohrdlivě odfrknutí. „Tak to je dobrá ironie.“

„Co?“ nechápe.

„Zrovna ty mi tu budeš kázat o nebezpečných lidech?“ zkřížím paže na prsou, čímž si zakryju tu část hrudníku, na niž nedosáhne osuška. Vědomí své poloviční nahoty na chvíli odsunu do té nejtemnější části svého mozku, nyní se musím soustředit na to nejaktuálnější. „Ty, který jsi mě před pár dny přepadl na ulici s jasným úmyslem mě zabít? Ještě teď cítím na krku to ostří nože,“ přejedu si prstem po klíční kosti, jímá mě absurdní strach, že ucítím pár kapek teplé krve.

„Jo, no,“ skloní provinile bradu, „za to se omlouvám.“

Stočím zrak ke stropu a povzdechnu si.

„Ale je to všechno složitější, než si dokážeš představit.“

„Tak mi to vysvětli,“ pokrčím rameny, překvapená klidem, jenž zaznívá z mého hlasu. Asi jsem dosáhla smíření. Známé chvíle Je mi všechno jedno.

„Rád bych,“ opáčí překvapivě jemným hlasem. „Ale nejde to. Ještě ne.“

Srdce se mi opět rozběhne jako splašený kůň. Vrátím hlavu do původní polohy a s lehce se třesoucími rty na muže zaostřím. V očích se mu odráží světlo z lamp visících na stěnách, najednou už necítím mráz, nýbrž konejšivé teplo. Takové to překvapivé něco, co vás hladí po duši a zahání veškeré chmury.

Mám dojem, že jsem se už úplně zbláznila.

„Rose-,“ pokročí zpět ke mně, když tu světla zablikají a s hlasitým praskotem zhasnou.

Má ložnice se ponoří do naprosté tmy. A ticha.

Po paměti překlopýtám k oknu a zahledím se ven.

Náš dům není bez elektřiny jako jediný. Naopak. Celá čtvrť tone v hluboké černotě, záblesk světla vidím až daleko na západě.

„Rose?“

Neznámý se zatím nehnul.

„Jsi v pořádku?“

„Jasně, jsem,“ potřesu hlavou. Muž sice tlumí hlas do dramatického šepotu a záměrně chrčí, abych nemohla prohlédnout pravé zabarvení, nicméně nyní, když se musím spoléhat na jediný smysl, se zdá, jako bych hlas skutečně znala.

Ale odkud?

Nedokážu si střípky poskládat dohromady. Nejde to, začíná mě bolet hlava.

Vtom se mi kolem pasu omotají pevné paže. A co hůř… Osuška pomalu klouže dolů.