Destroy(ed) •DOKONČENO•

6.díl

Zdravím všechny případné příznivce =) Přináším vám novou část příběhu, snad se bude líbit. Děkuji za každého jednoho čtenáře, za lajk a komentář ještě o něco víc ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Přesně v sedmnáct hodin se před centrem rozloučíme a já se pomalu vydám domů. Neberu si taxi, nehodlám čekat na autobus, potřebuji si provětrat hlavu. Zvlášť před tou úděsnou večeří, která mě čeká.

Jsem ponořena v myšlenkách, jdu spíš instinktivně, než abych si hlídala směr. Tudíž vůbec nepostřehnu vysokého člověka, který mi zastoupí cestu. Jeho přítomnost si uvědomím, až když do něj nechtěně vrazím.

„Omlouvám se,“ vyhrknu okamžitě, avšak jakmile pozvednu bradu, slova se mi zadrhnou v krku. Nejradši bych se obrátila na patě a utekla, jenže nohy mě odmítají poslouchat. Zkamením, čas se zastaví.

Dívám se obličeje schovaného pod známou černou maskou.

Rozhlédnu se kolem. Ocitla jsem se v malém parčíku, uprostřed shluku listnatých stromků. Tvoří nade mnou jakýsi oblouk, široko daleko není jediná další živá duše. Jako bych se přenesla zpátky v čase do minulé noci. Jen s tím rozdílem, že se nyní setkáváme za denního světla.

Nic nechápu. Za celé odpoledne jsem nepojala nejmenší podezření, že mě někdo sleduje. Necítila jsem se zvláštně, můj šestý smysl tentokrát mlčel, zradil mě. Na nic mě neupozornil. Kdyby ano, mohla jsem se tomuhle docela spolehlivě vyhnout.

Instinktivně ukročím.

„Dobré odpoledne,“ pronese sladce. Ironie v jeho hlase je takřka hmatatelná. „Stýskalo se ti?“

Mlčím. Zatvrzele zírám na půdu pod svýma nohama a modlím se, aby ta chvíle plná utrpení skončila. Aby ten člověk odešel a nechal mě jednou provždy na pokoji. Co ode mě ještě chce? Přišel dokončit, co v noci začal?

„Nemluvíš se mnou?“ posune se blíž. „No, hlavně pokud nemluvíš ani s nikým jiným. Pro tvé vlastní dobro doufám, žes o našem společném nočním zážitku pomlčela. Varoval jsem tě. Vyklouzne-li ti jediné slovo, budeš litovat.“

Zvednu obličej. A konečně se na něj můžu zpříma zahledět.

Podlomí se mi kolena. Proč člověk s tak hřejivýma čokoládovýma očima dělá… tak odporné věci? Co ho k tomu vede?

Nějak od něj nedokážu odtrhnout zrak. Snažím se, vím, v jaké jsem situaci, a také vím, že je mé chování špatné, jenže… Něco uvnitř je mnohem silnější. Výjev mě úplně pohltí.

„Vnímáš mě?“ uchopí mě za paže a jemně mnou zatřese. Jeho dotek projede tělem jako tisícovka voltů, v ničem se nepodobá nepříjemnému pocitu, který mým tělem prostupoval v noci. Možná proto, že se kolem nás už nevnáší nebezpečí, necítím dokonce ani žádnou hrozbu. Zvláštní…

„Nech mě být,“ vykroutím se mu. „Co tu pohledáváš? Sleduješ mě snad? Včera to nestačilo?“

„Tolik otázek,“ zavrtí hlavou.

„Spěchám domů,“ proklouznu kolem něj, ovšem daleko se nestihnu dostat. Zastoupí mi totiž cestu. Zjevně se tak snadno vzdát nehodlá. V tom jsme si podobní. „Počkej chvilku, prosím.“

Vyčkávavě k němu zvednu zrak. V jeho hlase se nenacházela ani stopa hořkosti, rozčilení, dokonce žádná hrozba. Jaký obrat oproti posledním čtyřiadvaceti hodinám. Vůbec nechápu, co tam dělá. Proč tam vlastně vůbec ještě stojím. Neměla bych se koukat sebrat a prostě zdrhnout? Přes jeho podivné chování musím pamatovat na noční konflikt. Nesmím se nechat ošálit.

Jenže on mlčí. Těká pohledem kamsi za má záda, neschopný se soustředit. A na to já nemám čas. Pokud na večeři dorazím pozdě, táta mě přetrhne.

„Poslyš,“ oslovím ho. Zní to absurdně. Kecáme tu jako nejlepší kamarádi? No, bezva. „Spěchám domů, jestli budu meškat, čekají mě obrovské problémy.“

„Jaké problémy?“

Zamračím se. Nechci být zlá, jenže si nemůžu pomoci. Asi tím maskuji hlodavý strach kdesi v útrobách. „Co je ti do toho?“

Sebejistota je zpátky. Neznámý se uchechtne a vrazí ruce do kapes černé bundičky. Chová se tak uvolněně, copak se nebojí, že ho tady někdo uvidí? Vlastně každou chvíli očekávám vysoký hysterický ječák. Nějaká postarší paní může nevědomky zabloudit do tmavnoucího parčíku, když vyvede svého energického jezevčíka na procházku. A já rozhodně nehodlám mít nikoho na svědomí.

„Jsi blázen? Utekls z nějakého sanatoria?“

Jeho smích ještě zesílí.

„Ne, na to vážně nemám čas. Buď mi řekneš, co ode mě chceš, nebo zmiz.“

„Kočička vystrkuje drápky?“ protáhne, dávajíc na první slovo zvláštní důraz. Naježím se. Co si o sobě ten cvok vůbec myslí? „Neříkej. Mi. Kočička.“

„Sorry,“ zvedne v hrané obraně ruce. Nejradši bych mu jednu vrazila.

Tato myšlenka mnou otřese. Kde se ve mně bere tolik agrese? Teď se chovám já jako blázen. Totální. Bože, musím pryč, a to okamžitě. Jeho společnost na mě má zjevně špatný vliv.

Chci znovu vykročit, jenže se opakuje ten samý scénář. Vysoké tělo mi zastoupí cestu, a kdykoli ukročím, ukročí i on.

„Můžeš toho nechat?“ vyjedu na něj. Čas se krátí, musím domů!

„Je roztomilé, jak se snažíš hrát naštvanou,“ usměje se. Jako by se prostor kolem něj rozsvítil. Bojuji s touhou mu tu kuklu přetáhnout přes hlavu a odhalit tvář pod ní. Musím dokonce sevřít pěsti. Kdo je ta tajemná osoba?

„Hele, co tím vůbec sleduješ?“ založím v defenzivě ruce na prsou. „Proč jsi tady? Co po mně, sakra, ještě chceš?“

„Řekl jsem,“ pokrčí rameny. Vře ve mně krev. „Chtěl jsem se jen ujistit, žes o našem nočním dostaveníčku nikomu nepověděla.“

Dělal si ze mě legraci… Nejradši bych ho chytila pod krkem.

„Radil bych ti, aby to takhle bylo i dál.“

„To se neboj,“ odseknu. „Nehodlám o tom s kýmkoli mluvit.“

Ta čokoláda v jeho očích se naplní spokojeností. „Fajn.“

„Fajn.“

„Fajn.“

Zatnu zuby. „Baví tě to hodně?“

„A když jo?“

Zavrtím hlavou a donutím nohy k pohybu. Jsem rozhodnutá nenechat se zadržet. A k mému překvapení to ani nehodlá udělat, jen tam klidně stojí a sleduje, jak mu mizím z dohledu. Vím to i bez toho, abych se obracela. Cítím totiž v zádech jeho upřený pohled.

„Ještě se uvidíme!“ houkne těsně před tím, než se má noha dotkne chodníku na druhé straně parku. Ta slova mě přimrazí na místě. Úkosem kouknu přes rameno, na jazyku kousavou odpověď, ovšem pěšina je prázdná. Žádná známka toho, že tam ještě před sekundou někdo stál.

Zhluboka se nadechnu. Do čeho jsem se to namočila?

„Kdes byla?!“ přivítá mě zuřivý hlas, sotva za mnou ve čtvrt na sedm zapadnou domovní dveře. Nedokážu popadnout dech, celou cestu přes město jsem uháněla, jako by mi za patami hořelo. Věděla jsem, že přijdu pozdě, a snažila se vymyslet nějakou vhodnou výmluvu. Jenže teď nejsem schopná mu podat jakoukoli odpověď. Mám v mozku úplné prázdno.

„Odpověz!“ zařve z plných plic. Škubnu sebou.

„Víš,“ začnu pomalu, slova mi na jazyk plynou líně a nerozhodně, „vzala jsem si na pomoc Bellu a tak nějak… jsme se zakecaly. Pospíchala jsem, jak nejrychleji to šlo.“

V hnědozelených očích, které jsem zdědila po něm, se zračí vztek. Cítím jeho zlost jako něco fyzického. Plíží se to ke mně a utahuje to mi kolem krku neviditelnou smyčku.