Destroy(ed) •DOKONČENO•

57.díl

Slíbila jsem vám ihned zbrusu nový díl, a jelikož se pokouším své sliby za každých okolností plnit, tady je! A slíbila jsem dokonce, že bude delší, i to jsem tedy dodržela ;o) Pevně doufám, že se bude líbit, moc by to pro mě znamenalo, jelikož tento příběh je zase odlišný od zbytku všeho, co píšu. Snažím se o napětí, akci i tu romantiku... =)

Díky za vaši úžasnou podporu, jste prostě miláčkové!! A mně je ctí, že jste si ke čtení zvolili právě mé příběhy... =3 ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Vydupu si, že chci nahoru po žebříku vyšplhat jako první. Už mě unavuje mít neustále pocit, že jsem navíc. K ničemu. Že jsem „jen" slabá holka, o kterou se musí ostatní stůj co stůj postarat. Ani náhodou. Koneckonců, celé se to děje kvůli mně. Respektive, kvůli tátovi.

A mé mámě.

Poprvé od celého incidentu si dovolím na ni myslet. Bože můj... Daniel trpí utkvělou představou, že zemřela kvůli mně... Hech, ostatně, jde-li o tento názor, mohli by si s otcem podat ruce. Takový dojem mám já už od svého dětství. Že na mě za matčinu smrt svaluje vinu. Owen se ke mně totiž nikdy nechoval jako k milované dceři. Měla jsem, co jsem potřebovala. Snad i vše, co jsem chtěla, nicméně... To nejdůležitější jsem v životě postrádala. Zela – a stále ve mně zeje hluboká temná díra, kterou by měla po okraj naplňovat rodičovská náklonnost.

Což se nikdy nedělo. A už jistě ani nestane.

Zhluboka se nadechnu a položím nohu na první příčku. Rukama svírám studený kov, který proti mé zpocené kůži vysloveně pulzuje, a mám pocit, jako bych šplhala na Mount Everest. Na jednu stranu si moc přeji dostat se konečně z toho tunelu, na tu druhou bych tam však klidně zůstala do konce života. Schoulila se zbaběle do klubíčka někde u stěny a začala se kolébat zepředu dozadu.

„Rose?"

Pevně semknu víčka a čelem se opřu o silnou kovovou příčku. Už jen pár výstupů a budu moci odsunout poklop nad námi. A pak... děj se vůle Boží.

„Hej, Rose!"

„Sklapni, Louisi!" vystartuje po něm Zayn. Nepřekvapivě jsou oba stejně vynervovaní jako já. Není se čemu divit. „Drž aspoň na chvíli tu svou klapačku, buď tak laskav!"

„Aha!" zvolá Tommo naštvaně. „Teď si tu na mě budeš vyskakovat? Nezapomeň, že jsem ti už několikrát zachránil holou prdel!"

„Sakra, přestaňte se hádat!" zařvu, když mi dojde trpělivost. Něco se ve mně zlomí a já vnímám stravitelný hněv, jenž mnou šplhá. Rozlévá se žilami jako požár, infikuje každičkou buňku mého k smrti unaveného těla a v zadní části mozku se pomalu rozblikává červená kontrolka. Dlouho se už při smyslech neudržím.

„Tohle nám teď nepomůže! A jelikož jsem si naprosto vědoma, že jsme se do téhle podělané situace dostali kvůli mně, nebudu vám vyčítat, když se rozhodnete vycouvat."

Po mých slovech se rozhostí zaražené ticho. Až příliš hluboké, příliš statické.

„Rosie, neblbni!" houkne nakonec Zayn. Jsem vážně vděčná, že se nacházím metr nad ním. Zírám do ošoupaných příček, místo abych byla nucena dívat se do jeho obličeje. „Jsme v tom spolu! A nemůžeš za to, že si vás můj šílený strýc vybral za svou příští kořist."

„Malik má pravdu," přisvědčí Louis a dle následného zvuku usoudím, že kamarádovi uštědřil pořádnou herdu do zad. „Takže krásko, žádné další zbytečné řeči, koukej odsunout to víko, ať jim to můžeme pořádně nandat!"