Destroy(ed) •DOKONČENO•

15.díl

Po ostudně dlouhé době pro vás mám další díl thrilleru se Zaynem v hlavní roli! Zatím to přiliš napínavě nevypadá, ale slibuji, že se to rozjede =P Budu ráda za hlasování, komentáře, za přečtení. Snad se vám díl bude líbit!! 
* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Naštěstí táta odejde dřív, než můj mozek stačí sestavit vhodnou odpověď. Ještě že tak. Saze už ve mně nabobtnaly neskutečným způsobem, konečně bych se jednou zmohla na nějaký ten protest. Nebo aspoň náznak.

„Páni,“ vydechne Zayn, jakmile kroky mého rodiče dozní v dáli. Zhroutí se na židličku vedle mě a dlaní si přejede po obličeji. „Chová se takhle vždycky?“

„Jak myslíš?“ neklidně se zavrtím. „Jako povýšená osoba, pro kterou není vlastní rodina nic než přítěž?“

Střelí po mně vyděšeným pohledem.

„No co,“ pokrčím rameny a zbytky salátu seškrábnu do odpadkového koše. „Zvykla jsem si. Zayne, jde-li o mého otce,“ nadechnu se, „nemusíš okolo mě chodit po špičkách.“

Sklopí hlavu ke svým propleteným rukám, takže mám čas si ho z profilu prohlédnout. A že to dělám důkladně. Černá pecka v uchu, ostře řezaná čelist a hříšně dlouhé řasy, za něž by holky z mé školy bez špetky výčitek zabíjely.

Zřejmě můj zájem vycítí. Vzhlédne ke mně a pokřiveně se usměje. Na chvíli se ztratím v těch hlubokých čokoládových očích, tajemných, dívám se do hlubin temného jezera. Vtom spatřím podivný záblesk. Skoro bych přísahala, že vidím muže s černou kuklou přes obličej.

Škubnu sebou a prázdná miska mi vypadne z rukou. Rána je ohlušující, zbudou z ní jen stovky střepů rozeseté po celé podlaze.

Zayn okamžitě vyskočí, těkajíce pohledem mezi mnou a spouští u mých nohou. „Rose, jsi v pořádku? Co se stalo?“ S posledním slovem se skloní a ty největší kusy malovaného porcelánu hodí do smetí.

Dýchám jako po uběhnutí maratonu. A nedokážu se zklidnit. Nezřetelný tvar obličeje s mafiánskou maskou mě pronásleduje, kamkoli se hnu. Bojím se, že začínám pomalu ale jistě bláznit.

Třesoucími se prsty sevřu kořen nosu.

„Rose?“ položí mi opatrně dlaň na předloktí. „Copak je?“

Zavrtím hlavou. Mám najednou nesnesitelnou potřebu rozplakat se, složit se mu před očima a říct kterékoli živé duši o příšerném zážitku, který mě jen zázrakem nepřipravil o život.

Ale samozřejmě mlčím. Nejsem blázen. „Jen jsem… No…“ Heh, a teď jakou mám použít výmluvu? „Myslela jsem, že vidím myš.“

Zakaboní se. „Myš?“

Pokrčím rameny. No co, spousta holek se bojí myší, ne?

„Eh, dobře, no,“ rozhlédne se kolem. „Tak to abych se po té malé narušitelce podíval, ne?“

Zdá se mi to, nebo mi nevěří? „To nemusíš, jestli se mi nezdála, stejně bude dávno někde pryč. A možná jsem měla obyčejné halucinace způsobené vypětím. I to se stává.“

Založí paže na prsou a trochu se zhoupne na patách. Nevím, zda si je vědom svého postoje, naznačuje jakousi obranu a možná i odhodlání dostat ze mě všechno, co vím. Toto pomyšlení mě poněkud zneklidňuje. Proto se od něj odvrátím. „No, možná bychom se mohli podívat, kde ti táta vybral pokoj. Určitě si chceš trochu odpočinout.“

Neprotestuje. Slyším za sebou jeho lehké kroky a je mi jasné, že mu úhybný manévr došel. Ovšem moudře si nechal veškeré připomínky pro sebe.