Destroy(ed) •DOKONČENO•

21.díl

„Rose, opravdu jsi v pořádku?“ nadhodí Zayn, když se pomalu vracíme domů. Město se halí do večerní róby, pouliční lampy skomíravě osvětlují ulice a puby s restauracemi začínají otevírat dveře dokořán a zvát turisty na skleničku tvrdého alkoholu. Což většina uvítá, zvlášť po dni stráveném na nohou v dlouhé frontě na břehu Temže. Mezi jedinci, kteří se rozhodli podívat na Londýn z ptačí perspektivy, a to pomocí Oka.

Neurčitě trhnu rameny. „Už ses mě přece ptal uvnitř. Odpověděla jsem, že mi nic není. To se během pár minut fakt nestačilo změnit.“

Pohrdlivě si odfrkne. „Jenže já ti nevěřím.“

V nevyřčené otázce pozvednu obočí.

„Neumíš se moc dobře přetvařovat,“ vrazí ruce do kapes černé kožené bundičky a kousne se do spodního rtu. „Každý na tobě pozná, když se pokusíš lhát.“

To mě značně zneklidní. Tenčí se mi tím možnosti, jak se vyhýbat tátovi.

„Dejme tomu,“ vydechnu odevzdaně, „že nejsem v tak velké psychické pohodě, jak se ti tu snažím namluvit.“

Zatváří se vítězoslavně.

„Ale,“ dodám, „to ještě neznamená, že na tebe vychrlím všechna svá trápení. Mohli bychom tady být totiž do rána.“

Tváří se mu mihne stín smutku. A zlosti. Až mi podél páteře přeběhne nepříjemný, takřka spalující mráz. Jako bych se ocitla za Polárním kruhem. Bez ochrany, jen v lehkém oblečení. A sama. Přesně tak se cítím.

„Rosie, moje odpolední nabídka platí,“ zašeptá náhle překvapivě něžně. „Kdykoli by sis potřebovala promluvit, jsem tu.“

Bojuji se slanými slzami.

Zayn náhle zastaví, vyprostí ruku z bundy a pevně proplete své prsty s mými. Jde o majetnické sevření, ochranitelské. Z místa, kde se mě dotýká, se po pokožce šíří požár, proniká kůží do vnitřního oběhu a mění mé útroby v smrtící oheň.

„Kdykoli,“ dodá ještě.

Nejradši bych zvedla paže a padla mu kolem krku. Stiskla jej, sevřela v náruči a už nikdy nepustila, nicméně to neudělám. Bojuji s touto touhou posledních několik hodin, nepoddám se jí zrovna teď. Vlastně, pravděpodobně se jí nepoddám nikdy.

„Díky, Zayne,“ poskytnu mu odpověď, na kterou zjevně čeká. „Moc si vážím všeho, co pro mě… co se pro mě snažíš dělat. Nakonec možná budeš strážný anděl, který se přistěhoval do našeho domu.“

Nezastírám, svými slovy se snažím napjatou atmosféru trochu odlehčit, zachránit, co se dá, protože brzy se mi rudá z obličeje pravděpodobně začne odpařovat, ale místo tohoto účinku se stane přesný opak.

Zayn zvedne volnou dlaň a jejím hřbetem mě opatrně pohladí po tváři. Skoro to vypadá, jako by se bál, abych se mu pod rukama neproměnila v prach.

Škubnu sebou. Něco takového zažívám se svém životě poprvé. Asi jsem si doteď nikoho nepustila dostatečně k tělu, zřejmě bylo mé srdce obehnáno silnějším ostnatým drátem, než jsem původně myslela.

„Měli bychom se vrátit,“ odstoupím. Vytvořím mezi námi dostatečně velký prostor, abych znovu převzala vládu nad svými myšlenkami. „Tátovi se nebude líbit, že jsem si vyrazila takhle na večer ven.“

Spustí ruku zpět podél těla a zaškaredí se. „Pořád se k tobě chová jak k malé holce?“

Přikývnu. „A brzo zjistíš, že je to všechno ještě mnohem horší.“

>><< 

Domů se dostaneme přesně s úderem deváté. Auto mého otce skutečně stojí na příjezdové cestě, psychicky se připravuji na pravidelnou salvu nadávek, výčitek a výhrůžek o tom, že na příštího půl roku dostanu domácí vězení.

„Radši jdi zadem,“ špitnu svému společníkovi, jen co se dostaneme na dohled k vchodovým dveřím. „Jsou hned tam,“ ukážu za roh našeho domu. „Táta bude řádit, jestli dorazíme spolu.“

Chytí mě pevně za paži. „Nenechám tě samotnou.“

Upřímně se zasměju. „Zayne, neboj, on mi neublíží. Přese všechno jsem pořád ještě jeho dcera, ať se mu to líbí sebemíň.“

Nesouhlasí se mnou. Vidím mu to ve tváři, doslova křičí každá vráska v jeho půvabném exotickém obličeji. Ale stačil mě za poslední hodiny poznat. Ví, že jsem extrémně tvrdohlavá, a vezmu-li si něco do hlavy, nic mě nedonutí otočit.

„Fajn,“ pokrčí nakonec rameny.

Rychle se natáhne, líbne mě na tvář a rozběhne se za roh dřív, než stačím říct popel. Chytře si to naplánoval, vystartoval znenadání a nedal mi tak příležitost ucuknout. Což bych udělala, kdybych měla tu možnost.

Potichu otevřu a stejně potichu vklouznu dovnitř.

„No to je dost!“ zahřmí halou známý povýšený hlas. „Slečinka myslí, že se může toulat městem do půlnoci? Nemá náhodou zítra školu?“

Vzdorně pohlédnu na staré pendlovky, jejichž tikot naplňuje halu. „Je teprve něco po deváté.“

„Nebuď drzá!“ zaječí a vynoří se ze stínů vedle schodiště. Rázuje si to ke mně, pěsti hněvivě zaťaté, rty stažené do vzteklé linky. „Kdes byla?“

„S Bellou,“ pokrčím rameny. „Byly jsme se najíst ve městě.“

„Jak si to představuješ?“ syčí jako vzteklý had. „Nedalas mi vůbec vědět! Nezeptala se na svolení! Tohle ne, holčičko. Takhle by to nešlo.“

„Co máš za problém?“ vybouchnu. „Neříkej, že ses o mě tak moc bál!“

Facka přiletí během jediné vteřiny. Ucítím závan vzduchu, silné plesknutí a pak už jen vnímám svou bolestivě pulzující tvář.

„Už se mnou nikdy takhle nemluv!“

Oblažím jej pohledem plným nenávisti. Seberu se a rozběhnu se nahoru do prvního patra, schody beru po dvou. Nemůžu se dočkat, až se zavřu ve svém pokoji. Až vytvořím zábranu mezi svým světem a světem tohohle arogantního snoba, jenž je nějakým podivným řízením osudu jedinou rodinou, kterou mám.

Vpadnu do ložnice, zamknu za sebou a několika kroky se dostanu ke vchodu do koupelny. Potřebuju sprchu. Dlouhou, horkou sprchu, která mi z hlavy vyžene všechny starosti a dá mi zapomenout i na ponížení, které se mě s otcovou fackou zmocnilo.

Shodím ze sebe oblečení a zavřu se ve sprchovém koutu. Červeným kohoutkem otočím co nejvíc doprava a užívám si pocitu, kterak ostré kapky bičují mou citlivou pokožku.

Zavřu oči a zvrátím hlavu. Zvládnu to, nevzdám se. Na konci všeho přece musí existovat něco jako štěstí.

Strávím v koupelně dlouhých dvacet minut. Vlastně se rozhodnu vylézt teprve tehdy, až je má kůže úplně rudá a znecitlivělá.

Zabalím se do oblíbené obrovské osušky, mokré vlasy si pouze pročísnu prsty a bezstarostně, s nově nabitou energií se vrátím do svého pokoje. Do kouzelného útočiště, kam jsem se schovávala už od svého útlého dětství. Řešila jsem tak každý problém s tátou.

Jenže jakmile má noha překročí práh, všechny smysly se zaostří, do nosu mě udeří ostrý pach nebezpečí.

„Hmm,“ mlaskne někdo. „To je pohled přímo pro Bohy.“

Lapnu po vzduchu a obrátím se čelem k posteli.

Na ní sedí černě oděná postava se známou kuklou přes obličej. Vidím jen jiskřící hnědé oči a ústa stažená do samolibého úšklebku.