Destroy(ed) •DOKONČENO•

3.díl

Chci řvát do ochraptění. Jenže přese všechno to je stále ještě můj otec, ačkoli se mi to nelíbí a pravděpodobně se s tím nikdy úplně nesmířím. K rodičům bychom měli chovat úctu.

Proto nenápadně sevřu ruce v pěst a přikývnu. „Dobře.“

„Dobře?“ pozvedne překvapeně obočí. Zřejmě nečekal, že se vzdám tak snadno. Bez boje.

„Budu u té večeře.“

Usměje se až příliš spokojeně. Podél páteře mi přeběhne mrazení, odolám touze oklepat se jako mokrý pes. Takové výrazy nesnáším. Dává mi jimi najevo svou nadřazenost.

„Možná by sis chtěla na tu velkou příležitost koupit nové šaty…“

„Mám jich plnou skříň,“ mávnu nevzrušeně rukou. Můj otec nikdy nepochopil, že dcerky bohatých rodičů nechtějí vždycky jen trávit celá odpoledne v nákupních centrech. Celý jejich život není jen o nejnovější módě. Alespoň u mě to tak nikdy nebylo. Já radši vždycky prchla někam ke knížkám a představovala si samu sebe v kůži hlavních hrdinů. To je svět pro mě.

„Asi jsi mě dobře nepochopila,“ procedí výhružně. „Má dcera,“ slovo dcera div nevyplivne, „mě musí reprezentovat. Když už to nemůže dělat má žena.“

To byla rána pod pás. V hrdle pocítím pálení, sbírá se mi v něm zoufalý vzlyk. Takže celé své dětství mi instinkt napovídal správně. Viní mě za to, že jsem mu vzala jedinou bytost, kterou kdy miloval.

Neví, že dosáhl svého. Neví, že jsem se díky němu začala nenávidět. Možná víc než nenávidí on mě.

„Ubližuješ mi,“ šeptnu.

Zvedne zrak ke stropu. „Nebuď tak teatrální, prosím!“

„Teatrální?“ zvednu hlas. „Myslíš, že jsem teatrální? Chováš se ke mně jako ke kusu hadru!“

„Na tohle já nemám čas,“ zvedne dlaň v jasně odmítavém gestu. „Jdi si odpoledne koupit něco na sebe, nechám ti v jídelně kreditní kartu. Ale nejpozději v šest ať jsi doma, jasné?“

„Jasné,“ odseknu. Prostupuje mnou zlost, pocit zrady, nechápavost. Vše se ve mně mísí jako v obrovské kádi, nevím, co bych udělala nejradši. S něčím praštila? Vykřičela se? Zalezla do nějakého temného koutu a oddávala se depresi?

Jo, kdybych chtěla otci udělat radost.

„Skvělé. Musím nyní do kanceláře, Matt ti jistě co nevidět přinese snídani.“

Když za ním zapadnou dveře, seberu polštář a mrsku jím o stěnu. Co je to vůbec za člověka? Jak můžeme být my dva příbuzní?

Se stále semknutými rty se vydám do koupelny. Ovšem sotva má noha překročí práh, zkamením. Na podlaze se totiž stále válí špinavé oblečení z uplynulé noci.

Vzpomínky se mi vrátí jako bumerang.

Tma, prázdná ulice, kradmé kroky… Útočník, zbraně…

Kolena pode mnou podklesnou a já zavrávorám, musím se zachytit okraje vany. Panika stravuje každou mou buňku, zmocňuje se mě strach. Co když na mě venku číhá někdo další? Kolik lidí má na mě spadeno? Nebo jsem jen zbytečně paranoidní, ačkoli na to mám bezpochyby právo? Měla bych se bát i vyjít z domu?

Ne, klid, prostě mi přeskočilo…

Ruce se mi klepou, určitě bych si nezvládla ani přišít knoflík. Vezmu oblečení do náruče, jako by to bylo klubko jedovatých hadů, a nacpu ho až na dno koše se špinavým prádlem. Zůstane tam, dokud nevymyslím, co s ním. Matt mi historku o nešikovném uklouznutí jistě nespolkne, při jednání s ním to chce pořádnou dávku bystrosti.