Destroy(ed) •DOKONČENO•

39.díl

Od svého prvotního záměru, totiž vydat se do vily zkontrolovat otce, neupustím. Dokonce i Zayn se s tím smíří a znovu už se mě nepokusí přemluvit, abych si takovou hloupost rozmyslela. Na nic mě nemusí upozorňovat. Vím lépe než kdokoli jiný, že nemáme času nazbyt, ne ve chvíli, kdy se nás jeho vlastní strýc a několik profesionálních zabijáků snaží připravit o život. Ale... Je to můj táta. A přese všechno, co se mezi námi stalo, přes ten ne právě harmonický vztah je stále jediným členem rodiny, který mi zbyl.

Uháníme na motorce, proplétáme se hustým večerním provozem, který tvoří především malé taxíky napěchované rozesmátými turisty, a snažíme se v co nejkratším možném čase dostat k nám domů. Jsem jen ráda, že si Matt vzal dovolenou. Nezvládla bych se strachovat ještě o někoho dalšího...

Jo, zřejmě jsme trhli nějaký rekord. Během krátkých deseti minut totiž seskakuji z motorky, za běhu k domovním dveřím si rozepínám helmu, a když má noha překročí práh, dojde mi, že je něco moc a moc špatně.

Tíživá atmosféra mě udeří do hrudi takovou silou, až lapnu po vzduchu.

Zayn se mi drží v patách.

„Něco se stalo," špitnu, zatímco se s očima naplněnýma strachem rozhlížím po chladné, temné, nepřívětivé vstupní hale.

Chlapec neodpoví. Jen se kolem mě protáhne a pokradmu se plíží k patě dlouhého vyřezávaného schodiště. Ramena má napjatá v očekávání útoku, tušení nebezpečí.

Já sama se však nedokážu ani pohnout. Nohy jako by mi vrostly do země, vidění rozmazává přicházející pláč. Na mé nervy je toho zkrátka až moc. Chci zpátky svůj klidný starý život, v němž jsem byla šedou myškou, o niž se nikdo nezajímal.

Ale... To bych nikdy nepoznala Zayna.

Sleduji štíhlou siluetu jeho postavy a navzdory prekérní situaci, v níž jsme se ocitli, si uvědomuji, jak je ten člověk nádherný. Což mě vede zpátky k myšlence, proč si vybral právě mě. Nějak pochybuji, že by měl o ctitelky nouzi...

„Rose?" křikne na mě. „Pojď sem."

Jeho hlas mě vytrhne z krajiny plné bolesti, zmatku a nejistoty. Potřesu hlavou a popoběhnu k němu.

Lapnu po vzduchu. Na pískovém koberci pokrývajícím jeden stupínek za druhým se skvěje několik kapek krve. A to na každém. Opatrně postupujeme nahoru, sledujeme rudou pěšinku, tiše klademe nohu před nohu.

Mám strach. Jímá mě hrůza. Co když... Co když nahoře narazíme na tátu? Na... Na bezduchý obličej mého otce?

Kolena pode mnou podklesnou.

„Rose!" vyhrkne Zayn vyděšeně. Zachytí mě na poslední chvíli, jinak bych se potkala s ostrou hranou schodiště. „Víš co, počkej tady, ano?"

Vrtím zuřivě hlavou, zatímco mi z úst plynou zoufalé vzlyky. „N-ne, m-musím s tebou. P-potřebuju to vidět. Ať se nahoře skrývá cokoli."

Můj nápad se mu nezamlouvá. Jasně z něj cítím, že by mě nejradši zavřel do nějakého kumbálu a situaci v patře šel sám zkontrolovat, no je si plně vědom mé tvrdohlavosti. Povzdechne si a teatrálně pokrčí rameny, vypadá jako rodič, který láme nad svou dcerou hůl. Následně pevně proplete své prsty s mými a pokračuje ve stoupání nahoru.

Srdce mi prudce bouchá do žeber, mé krevní řečiště se stačilo proměnit v rozbouřený oceán se zpěněnými hřebeny vln.

Konečně staneme na podestě. Pod námi se rozevírá obrovská vstupní hala, která však vypadá jako bezedná jáma plná číhajících šelem. Beze světla, které vždy místu dodávalo na atmosféře, jde z domu jen strach.

Vydáme se doprava. Do nosu mi proniká podivný pach a s každým dalším překonaným metrem získává na intenzitě. Jde o něco hutného, kovového. A můj mozek už si stačil vydedukovat jeho zdroj.

Z hrdla mi vyjde hlasitý výkřik. Vyškubnu se ze Zaynova sevření a v hrůze si položím dlaň přes ústa. Nevědomky couvám, odstupuji do doby, než za zády ucítím dřevěné vyřezávané zábradlí.

Dívám se do krví pokryté mužské tváře. Ve spánku mu zeje hluboká černá díra, mrtvé oči stočené ke stropu a úzké rty pootevřené. Oblek snad měl kdysi světlou barvu, nyní je však pokryt zasychající tmavou tekutinou. Jeho postava se opírá o stěnu, a to přímo pod mým oblíbeným obrazem s motivem skotských jezer.

Žaludek se mi obrátí naruby. Otočím se k té hrůzostrašné scenérii zády a se zavřenýma očima počítám do deseti.

Jediné štěstí je, že ho neznám. Není mi dokonce ani povědomý.

„Matt Dopkins," zahuhlá Zayn. „Jeden z Danielových placených vrahů."

„Tvůj kamarád?" Ne, jestli ještě jednou promluvím, vyzvrátím i to málo, co jsem za den pozřela.

„Ani náhodou," zasyčí s překvapivě silnou záští. „Byl to jeden z největších zmetků, které jsem kdy potkal. Už v době, kdy byla naše organizace ještě relativně čistá, o něm kolovaly divné fámy. Prý lovil lidi pro nějakou americkou vládní organizaci."

Třikrát se zhluboka nadechnu, než jsem schopná opět promluvit. „Tak... Kdo a proč ho zabil?"

„To se možná brzy dozvíme."

Švihem se přetočím zpátky. Zayn klečí u bezvládného těla a v ruce drží překvapivě stále čistou krémovou obálku s ručně nadepsaným jménem.

ROSE BENNETOVÁ.

Třesoucí se rukou si ji převezmu a vytáhnu jedinou tvrdou kartičku popsanou rozevlátým rukopisem. Stojí tam pouze několik krátkých slov.

„Drahá Rosie. Mám tvého otce. Jestli chceš vědět víc, zeptej se Zayna."

Nechápavě na text třeštím zrak, ani si neuvědomím, že mi po lících stékají slané slzy.

„Co se tam píše?"

Přečtu vzkaz rozechvělým hlasem tudíž nahlas.

Když se kolem rozprostře tíživé ticho, vzhlédnu k chlapcově tváři. „Nechápu... Na co se tě mám zeptat?"

Kousne se do rtu a uhne pohledem. „Vím, kam tátu převezli."

Srdce se mi zastaví, pak klopýtne a následně se rozběhne zběsilým tempem. „A to mi říkáš jen tak? V klidu?" Hysterie se začíná projevovat. „Co tady ještě děláme? Jedeme! Co když... Co když ho zabijí? Co potom?"

„Rose, Rose!" vezme mě za ramena a svým sevřením zafixuje na místě. „Nadechni se, ano? Nic mu neudělají!"

„Jak to víš?" škytám. „Jak můžeš něco takového říct, aniž by se ti zachvěl hlas? Přece tomu sám nevěříš!"

„Protože Daniela znám!" zvýší hlas, čímž se snaží můj panický záchvat narušit. „Netuším, o co jde člověku, který si firmu mého strýce najal, ale jedno je jisté. Chce, aby tvůj otec trpěl. Proto jsem tě měl zabít."

Vztekle si hřbetem ruky setřu mokré líce. Ignoruji už tradiční bodnutí bolesti a potřesu hlavou.

„Poslyš," pokračuje konejšivě, „odjedeme k mému příteli na venkov a tam vymyslíme, co dál, souhlasíš?"

Pokradmu na něj pohlédnu a nakonec poraženecky souhlasím. To je asi vážně ten nejlepší nápad.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zlatíčka! V první řadě vám moc děkuji za podporu, pokaždé mi sjede čelist, když si uvědomím, že se k mým výtvorům někdo vrací =3

A za další... Pokud se vám má tvorba líbí a chcete mít veškeré novinky z první ruky, hoďte "FOLLOW", budu moc ráda...

Jubilejní 40.díl se pokusím napsat ještě do konce týdne, uvidím, jak budu stíhat. Thank you soooo much, love ya! ♥