Destroy(ed) •DOKONČENO•

18.díl

Další díl thrilleru se Zaynem v hlavní roli je tady! Enjoy it! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Poslyš,“ zatahá mě znenadání za rukáv, když míjíme dlouhou frontu ovíjející se okolo Westminsterského opatství, „nechceš mi o Zaynovi povědět alespoň základní fakta? Ať nepůsobím jako úplný ignorant!“

Stočím zrak k nebi a v duchu počítám do deseti. „Něco málo už jsem ti o něm snad řekla, ne? To ti nestačí? Nehledě na to, že já zas tak moc věcí nevím.“

Uraženě našpulí rty. „Ty se o něm bavit nechceš, co?“

Trhnu hlavou.

„Rosie!“ protáhne ublíženě. „No tak! Je aspoň něco, o čem bych mluvit neměla? Nerada bych se hned na úvod úplně ztrapnila!“ Naprosto okouzlujícím způsobem se usmívá, a když k tomu ještě uvolněně pohodí vlasy, obchodník v luxusním obleku, jenž kráčí proti nám, zakopne o obrubník a taktak že udrží rovnováhu.

„Ty jednou způsobíš dopravní kolizi,“ procedím skrz zuby a trochu zrychlím.

Bell za mnou se jen spokojeně chichotá a po pár vteřinách mě dožene.

Cítím hořkost. Nesnesitelnou pachuť v ústech a tíhu na hrudi, děsím se okamžiku, kdy se má nejlepší přítelkyně setká se Zaynem. Protože pak… Pak přestanu existovat. Jestli ve mně náš host kdy viděl něco víc než divnou dceru svého nového zaměstnavatele, při pohledu do půvabné tváře drobné a roztomilé zrzečky na ni opět úplně zapomene.

Vzpomínám na ty společné okamžiky za městem. Na chvíle strávené s tím tajemným chlapcem. Vybavuji si všechny pocity, již mě v jeho blízkosti zalévají jako povodeň úrodné údolí. Teplo, žár, na druhou stranu i obavy a nepříjemné očekávání. Je to mix těch nejhorších emocí, které se v člověku můžou svářet. Nejenže jej úplně otráví, ale pokouší se pak ovládat každičký úsek jeho jednání.

Jako nyní.

Nejradši bych Belle prostě řekla, že ji Zaynovi nepředstavím. Ale nechci být pokrytecká. Ti démoni v mé duši jsou pouze mým problémem stejně jako fakt, že si zkrátka pro nikoho nepřipadám dost dobrá. Každá dívka, na niž kdy padlo mé oko, prostě byla lepší. Ve všem. Měla oba rodiče a jejich podporu, necítila se ve škole jako vyvrhel. Zatímco já… Já dennodenně bojovala se svým otcem, pokoušela jsem se získat alespoň špetku jeho pozornosti a uznání. A mou jedinou skutečnou kamarádku představovala Bella. Což bylo štěstí v neštěstí. Bez ní bych svůj život nezvládala, no s ní jsem se zase v blízkosti kluků proměnila v neviditelnou bytost. Úplně.

Povzdechnu si. Jsem fakt pitomec. Měla bych si vážit i těch nejnepatrnějších maličkostí.

 >><<

Zhruba za dalších patnáct minut už stojíme před majestátní tepanou branou, která obklopuje náš pozemek. Slunce se odráží od světlé fasády a obrovských oken v průčelí, příjezdová cesta je prázdná, táta zřejmě opět někam odjel. Čemuž se nedivím. Dávno vím, že trávit volné chvíle doma je pro něj naprostá ztráta času.

„Tvůj táta tady není?“ kuňkne nejistě, očky těkajíc zprava doleva.

Vytáhnu z kabelky klíč, vystoupám pět schodů k domovním dveřím a vsunu jej do zámku. „Vypadá to, že ne,“ pokrčím rameny a vklouznu do konejšivého přítmí vstupní haly.

„Stejně mě ten prostor nepřestane ohromovat,“ zvedne má kamarádka zrak a zahledí se na ochoz v prvním patře, z něhož se dolů vinou naleštěné dřevěné schody.