Destroy(ed) •DOKONČENO•

8.díl

Zdravím příznivce Destroy(ed), pokud tu nějací jsou =) Omlouvám se za prodlevu, ale zdraví zradilo a já neměla na nic náladu =) Pevně doufám, že ještě o příběh máte zájem ;o)
→kdybyste měli otázku nebo chtěli jen pokecat, ozvěte se na ask =) // http://ask.fm/PetraT1D //

* * * * * * * * * * * * * * *

Musím říct, že jídelna vypadá úchvatně. Ať už ji připravoval kdokoli, odvedl úžasnou práci. Stůl pokrývá sněhově bílý ubrus, v jeho prostředku se tyčí nádherná modrá váza s několika opojně vonícími liliemi a místnost ozařuje jen pár svící na vysokých stojanech.

V té chvíli se za mnou ozve ostré hvízdnutí.

Nadskočím a zalapám po dechu.

„Promiň!“ objeví se mi v zorném poli Zaynův obličej. „Nechtěl jsem tě vylekat.“

„A kdo říká,“ těžce popadám dech, „že jsem se lekla?“

Zazubí se. „To vážně? Vypadáš, jako bys měla každou chvíli dostat infarkt.“

Naštvaně ho plácnu po paži. No, možná má pravdu, fakt se mi nějak ztěžka dýchá. Kriste, ještě se ze mě nakonec stane hypochondr…

„Mládež se tu dobře baví?“ protne ticho neznámý hluboký hlas. Se zájmem se obrátím dozadu. Spatřím vysokého prošedivělého muže v dokonale padnoucím obleku. Bezpochyby jeden z otcových partnerů, přímo to z něj sálá. Nevím proč, ale pocítím kolem žaludku podivné chvění. Což nikdy nevěstí nic dobrého.

„Vy jistě budete Rose,“ zamíří si to rovnou ke mně. „Owenova dcera.“

Neochotně přijmu nabízenou dlaň. Tedy, má stisk jako ze železa, brzy mám pocit, že by mu nedělalo problém rozdrtit veškeré kůstky, tvořící mou pravou ruku. A kdyby jen to. Pronikavýma, hrůzu nahánějícíma šedýma očima si mě pozorně prohlíží. Nelíbí se mi to, ani trochu. Je to absurdní, ale vzpomenu si na neznámého útočníka, s nímž jsem se potkala dvakrát během posledních čtyřiadvaceti hodin. Pohled za maskou se sice tomuto pocitu vůbec nepodobal, přesto však… Nevím. Skrývá se v nich stejná výhružka.

„Rose, to je Daniel Brody,“ objeví se u nás otec. Poprvé jsem vděčná za jeho společnost. Můžu se aspoň upnout k něčemu jinému než chladu, který se mi plíží podél páteře. „Danieli, tohle je má dcera.“

Dá mi práci vyklouznout z jeho sevření. Odolám touze protáhnout si bolavé prsty, v ústech na poslední chvíli zadržím syknutí.

„Tak pojďme ke stolu,“ vloží se do toho Zayn. Zdá se, jako by si byl napjaté atmosféry moc dobře vědomý. A já jsem mu vděčná za jeho snahu ji trochu rozptýlit. Protože přesně to on dělá.

Mlčky zasednu na jednu z červeně potažených židlí. Nevnímám tlumený hovor, který kolem mě proudí. Hledím na vázu s květinami tak upřeně, až se bojím, že se sama od sebe roztříští na tisíc kousků.

Vtom mě někdo jemně dloubne do žeber. Nadskočím jako na pérách a střelím pohledem ke své levici.

No jistě. Zayn.

„Už zase?“ syknu, zatímco se otec s Danielem usazují proti nám. Jsou zabraní v nějakém vlastním rozhovoru, mám dojem, že by je z něj nevytrhl ani výbuch atomové bomby. Docela se mi to zamlouvá. Nemusím se během rozpačitých konverzací se Zaynem bát o nic jiného než o vlastní ztrapnění. To hravě zvládnu úplně sama.

Páni, další nálož sarkasmu. Kde se to ve mně bere?

„Co tím myslíš?“ hraje si na neviňátko.