Destroy(ed) •DOKONČENO•

64.díl

Každý v místnosti pozorně sleduje mé počínání. Nikdo se ani nehne, hypnotizují onu krémovou obálku a jistě též tuší, že ať se v ní ukrývá cokoli, rozhodně to není nic pěkného. Nevím proč, ale uvnitř mě hlodá silné přesvědčení, že má psaní co dočinění s Danielem. S Danielem a jeho gangem vraždících robotů. Jinak se ti kluci ani nazvat nedají.

Zhluboka se nadechnu a obálku konečně rozlepím.

Je v ní složený list papíru a několik barevných, velmi detailních fotek. Které vytáhnu jako první. Srdce prudce bouchá do žeber, a když se snímky objeví na světle, div mi z rukou všechno nepopadá na podlahu.

Tohle ne. Prosím... Ne!

Nepovím nic, místo slov se mi po tvářích rozkutálí slané slzy. Zírám na ty malé lesklé kartičky a přeji si, aby se obraz na nich nějakým zázrakem přeformuloval v úplně jiný. Neutrální. Milý. Ne ve scénu hrůzy!

„Rose?"

Škytám, jak se snažím v hrdle zadržovat pláč.

„Rose, co to je?" pokročí Zayn blíž a jemně mi fotky z prstů vykroutí.

„Doprdele," vydechne.

Svezu se na jednu ze starých rozvrzaných židlí, opřu lokty o kolena a tvář složím do dlaní. Nechci čelit okolnímu světu, hroutí se přímo na mě a hrozí, že mě pod sebou pohřbí. Bez toho, abych se mohla kdy vyhrabat zpátky na světlo.

Ostatní se okolo něj ihned shromáždí. Vypukne chaos. Mumlají překotně, jeden přes druhého, hlasy zesilují a opět se tiší, zatímco já si v hlavě v rychlém sledu snažím urovnat, co mé oči právě viděly.

Snímky zobrazují černovlasou dívku v mém věku. Sedí přivázaná na židli, přes ústa má roubík a rozmazané oči třeští do objektivu fotoaparátu.

„Jak mohli dostat Deanne?" vyjekne Bell tak hlasitě, že se jí podaří přehlušit všechny ostatní.

Ano. Na fotkách je Deanne. Spolužačka z party té tyranky Cindy, která se ke mně ovšem jako jediná vždycky chovala jako k sobě rovné. Dívčina, s níž jsem se pouhý den před vypuknutím tohohle neuvěřitelného zmatku tak sblížila.

Proč jen musí každý, kdo se mi připletl do života, nasazovat vlastní krk? Nosím smůlu. Jsem černá vdova!

„Jak na ni vůbec přišli?" kuňknu, ačkoli je vysvětlení nasnadě.

„Pravděpodobně jsem tě nesledoval jako jediný," zamumlá rozladěně Zayn. „Asi Danielovi došlo ještě dřív než mně, že tě nezabiju. A tak na tebe v posledních dnech někoho nasadil. Nestála tahle holka před školou, když jsem tě tam vysazoval?"

Překvapeně k němu zvednu zarudlé oči. „Všiml sis jí?"

Trochu kysele se ušklíbne. „Ehm, jo. Taková deformace... Kamkoli přijedu, nejdřív urychleně zkontroluju okolí, abych mohl snadněji zareagovat, kdyby se něco stalo."

Pominu skrytý význam jeho slov, týkající se členství v týmu elitních zabijáků, a rozhodnu se vrátit k jádru našeho problému. „V obálce je ještě dopis, mohli byste přečíst, prosím? Nejsem si jistá, jestli bych to zvládla."

K mému nesmírnému překvapení se onoho úkolu ujme Bella. Vyprostí z obálky složený kus papíru, odkašle si a dá se nejistým, chvějícím se hláskem do čtení. „Oko za oko. Zabili jste mi nejlepšího pěšáka. Niall měl před sebou slibnou budoucnost. Nemluvě o Haroldovi. Je mi jasné, že i v tom máte prsty. A tak jsem si řekl, že bych vám na oplátku mohl provést to samé, abyste věděli, jaké to je."