Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 1

Sasuke

Cestou zpátky do hradu jsem se snažil rozhodnout, kde se zastavím nejdřív; v kasárnách, nebo v síni. Prohlédl jsem si kabátec a špičky bot a otřel si tvář. Na hřbetu ruky mi ulpěla špína, pot a krev, stejně jako na košili.
Půjdu do síně, ať to všichni vidí.
Zamířil jsem k východní bráně, což byla nejméně udržovaná oblast hradu Vosino. Upřímně, zbytek nebyl o moc lepší.
Z nedostatku lepšího výrazu byl hrad Vosino vybydlený, opuštěný kdovíjakým zapomenutým královstvím. Prohlásili jsme ho za náš domov, ale údržbě se věnovalo minimální úsilí. Koneckonců měl být jen dočasným útočištěm.
Uvnitř jsem spatřil u hlavního stolu sedět Orochimara. Jako obvykle měl vedle sebe moji matku.
Nikdo si k nim nikdy nepřisedl. Ani já jsem v životě nedostal pozvání.
Zbytek armády seděl podle libosti a nedodržoval neoficiální hodnosti.
Jakmile jsem překročil práh, upoutal jsem všeobecnou pozornost. Chladně jsem s rukou na jílci meče kráčel středovou uličkou. Konverzace se změnila v šepot a lidé natahovali krky, aby lépe viděli.
Matka si mě všimla první a zamračeně mě sjela  očima. Když jste vstoupili do našich řad, parádní šaty ustoupily uniformě a většině zbylo jen velmi málo osobních věcí. Matka z toho těžila; denně chodívala jíst v šatech, které kdysi nosil někdo jiný. Jako jediná žena v hradu Vosino měla toto privilegium.
Po její pravici právě Orochimaru s tváří zabořenou do poháru hltavě pil. Pak s ním praštil o stůl a otřel si plnovous už tak špinavým rukávem. S těžkým povzdechem se na mě podíval.
„Co to má znamenat?“ zeptal se a mávl rukou k zakrvácené košili.
„Dnes ráno se pokusili utéct tři,“ oznámil jsem mu. „Možná budete chtít pro těla poslat vůz, než se do nich pustí vlci.“
„A to je všechno?“ ujišťoval se Orochimaru.
A to je všechno?
Nebylo to všechno. Byl to jen nejnovější skutek v řadě činů, které byly vykonány Orochimarovým jménem pro dobro našeho lidu, abych prokázal své schopnosti. A tak jsem pouze mlčky stál, oděný v krvi, a čekal jsem, až mě konečně – konečně – ocení.
Stál jsem tam a požadoval, aby mě vzal na vědomí.
„Myslím, že je docela působivé poradit si sám potmě se třemi trénovanými rekruty. Uchránit tajemství jak naší polohy, tak i záměrů a vyváznout bez jediného škrábnutí. Ale můžu se mýlit.“
„To děláš často,“ zamumlal.
„Mikoto, řekni svému synovi, aby se uklidnil.“
Střelil jsem pohledem k matce, která zůstala zticha. Věděl jsem, že se mě jen pokouší vyprovokovat. Byla to jedna z jeho oblíbených kratochvílí. A přesto jsem se ocitl velmi blízko, abych mu na to skočil. Zachránil mě rozruch na chodbě.
„Uhněte! Uhněte!“ křičel chlapec a vběhl do sálu.
Takový křik znamenal jen jedinou věc; nedávná mise skončila a naše jednotky se vrátily.
Otočil jsem se a sledoval, jak Kabuto a jeho poskoci vešli do jídelny a každý z nich za sebou táhl dvě krávy.
Orochimaru se tiše uchechtl. Ustoupil jsem stranou a sledoval, jak můj okamžik pomíjí.
Kabuto ztělesňoval všechno, co Orochimaru chtěl. Vlasy mu spadly do čela, když poklekl na tomtéž místě, kde jsem ještě před chvílí stál já. Za ním postávali dva vojáci, které si zvlášť vybral, aby s ním vyrazili na misi. Pokrývalo je rudé bahno a jeden z nich neměl košili.
Založil jsem si ruce na hrudi a prohlížel si scénu před sebou. Šest krav v jídelně.
Mohl je nechat venku, ale Kabuto moc dobře věděl, že je to zdaleka největší úspěch, jaký kdy nějaká z jeho misí přinesla.
A ten nejhorší? Tělo v pytli.
„Mocný Orochimaru. Přivedl jsem půl tuctu dobytka pro dahrainskou armádu. Předkládám ti je a doufám, že prokážou moji loajalitu a hodnotu,“ pronesl Kabuto se skloněnou hlavou.
Několik lidí za zdroj potravy vděčně zatleskalo. Jako by těch krav bylo dost, aby nakrmily byť jen zlomek našich lidí.
Orochimaru se postavil a došel si je prohlédnout. Jakmile skončil, poplácal Kabuta po rameni a obrátil se k davu. „Co říkáte? Potěšil vás tento příspěvek?“
„Ano!“ zakřičela celá místnost. Tedy, skoro všichni.
Orochimaru se hrdelně zasmál. „Souhlasím. Povstaň, Kabuto. Dobře jsi sloužil svým lidem.“
Znovu zazněl potlesk a lidé se kolem nich shromáždili. Využil jsem příležitosti a zmizel. Mohl jsem jen vrtět hlavou nad tím, komu je asi ukradl. Chystal jsem se mu dát v duchu za jeho pýchu co proto, ale pak jsem se podíval na svou košili, připomněl si, kdo vlastně jsem, a nechal to být.
Koneckonců byla to jenom práce a tu jsem odvedl, takže se můžu jít trochu vyspat. Kdyby to ovšem jediná žena, na které mi v tomhle hradě záleželo, dovolila.
Otevřel jsem dveře a Bodlina začala okamžitě štěkat.
Uchechtl jsem se. „Já vím. Já vím.“ Došel jsem k nedbale ustlané posteli a poškrábal ji na hlavě.
Našel jsem ji ještě jako štěně. Byla zraněná a smečka ji opustila. A pokud to někdo mohl chápat, byl jsem to já. Šedé lišky byly noční stvoření – k tomuhle poznání jsem dospěl velmi těžce –, ale vždycky se vzchopila, když jsem dorazil ze služby.
Padla zpátky na postel a vystrčila břicho. Podrbal jsem ji a sundal plaňkovou okenici z okna.
„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Nechtěl jsem, abys mě viděla s mečem v ruce. Ne takhle. Už můžeš běžet, jestli chceš.“
Zůstala ležet, zatímco jsem se prohlížel v malém, rozbitém zrcadle na stole. Bylo to horší, než jsem čekal. Měl jsem špinavé čelo a na tváři krev. S povzdechem jsem namočil žínku v umyvadle a smyl ze sebe následky svých činů.
Bodlina začala přecházet na posteli a přísahal bych, že mě znepokojeně pozorovala. Šedé lišky patřily mezi psovité šelmy. Měly doslova vlčí instinkty, takže jsem nepochyboval, že ze mě teď cítí úplně všechno. A měl jsem pocit, že naprosto přesně ví, co jsem za člověka a co jsem právě provedl. Ale mohla kdykoli odejít a vždycky se vrátila, takže jsem doufal, že mi to nemá za zlé.
Stejně to bylo jedno. Já jsem si to měl za zlé.

Dneska bude ještě jedna ❤️