Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 69

Sakura

Jak se začalo do pokoje vkrádat světlo a postupně mě probouzelo, najednou jsem si uvědomila řezavou bolest na hrudníku. Chtěla jsem se trochu protáhnout, ale pálilo to ještě hůř.
Trhla jsem sebou a ruka mi vyletěla k bolavému místu.
„Ne-e! Hojí se to. Nedotýkej se toho.“ Prudce jsem otevřela oči. Nemohla jsem uvěřit, že je Naruto tady. Ale seděl u mé postele. „Věř mi, že uzdravovat se z takového zranění není žádná legrace. Vím to z vlastní zkušenosti. Musíš to brát pomalu.“
Ani jsem se nepokoušela zakrývat slzy.
Sklopil pohled a zavrtěl hlavou. „Já vím. Máš veškeré právo mě nenávidět za to, co jsem provedl. Nikdy jsem neměl…“
„Potřebuju, abys mi odpověděl na jedinou otázku,“ skočila jsem mu do řeči. Provinile zvedl oči a přikývl. „Mám konečně sestru?“
S třesoucími se rty přitakal. Ohlédl se a Hinata přistoupila od okna, kde celou dobu stála. Měla na sobě slunečnicově žluté šaty, vpředu bohatě nabírané a s mašlemi na rukávech. Nesly stopy její ruční práce a přemýšlela jsem, jestli na nich tajně pracovala celá ta léta v paláci a doufala, že jednou bude mít příležitost si je obléct.
Natáhla jsem k ní ruku.
„Kdy jste se vrátili? Jak jste se vůbec dozvěděli, že máte přijít domů?“ Domů. Zavrtěla jsem hlavou. Musím tomu tak přestat říkat.
„V první řadě jsme neodjeli daleko. Vzali jsme se v malém kostele jen pár mil odsud. Na večer jsme se uchýlili do hostince, ale uprostřed noci tam vtrhl lord Lehmann a hulákal, aby se všichni ozbrojili. Palác prý dobyla cizí armáda a celá královská rodina se pohřešuje, a že ti vetřelci teď nejspíš zamíří na venkov. Byl v takovém stavu, že mě ani nepoznal.
Vrátil jsem se k Hinatě a řekl jí, co jsem se dozvěděl. Vypadalo to, že nikdo neví, že otec zemřel a já jsem utekl. Ale nejvíc mě děsilo, že nikdo nevěděl, kde jsi ty. Nebyl jsem si jistý, jestli jsi nezemřela v bitvě, a v tom případě jsem musel bránit trůn bez ohledu na své plány,“ pokračoval vážně. „Hinata jen chtěla najít tebe.“
Usmál se na ni.
„Dorazili jsme k paláci a našli vyvrácené brány a rozbořené hradby. Všude leželo neuvěřitelné množství padlých a vypadalo to, že celé jedno křídlo zachvátil požár.“ Zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem uvěřit, co všechno se stalo jen za pár hodin.“
Polkla jsem. Nevěděl toho ani polovinu. „Co dál?“ naléhala jsem. „Zastavil vás někdo?“
„Ne. Vešli jsme opatrně, ale zdálo se, že boj mezitím utichl. Záleželo mi jen na tom, abych tě našel. Ale dřív, než se mi to povedlo, zastavil mě nějaký mladý dahrainský voják. Vytáhl jsem meč… Sakuro, měl jsem sotva sílu ho udržet…“ Zavrtěl hlavou. „Každopádně se zeptal, jak se jmenuju, a já mu popravdě odpověděl. Prohlásil, že mi nic nehrozí a abych šel za ním. Měl jsem pochybnosti, ale zavedl mě do relativně zachovalé chodby. Důstojník Kakashi – znáš ho, že?“
Unaveně jsem se usmála a přikývla.
„Důstojník Kakashi seděl na podlaze a před sebou měl otevřené dvě knihy. Vedle něj byl důstojník Au Uchiha.“ Z jeho pohledu bylo jasné, že už zná jeho skutečnou identitu. „Prohlížel si každou stránku, jako by našel ukrytý poklad.“
Navzdory nenávistným protestům svého těla jsem se vytáhla do sedu. „Sasuke! Kde je?“
Užasle se na mě podíval. „Takže je to pravda?“
Polkla jsem. „Která část?“
„Řekl mi spoustu věcí, kterým jsem sotva mohl uvěřit – o naší historii, o jeho pokrevní linii –, ale ten největší šok nastal, když mi skálopevně tvrdil, že tě miluje víc než cokoli jiného na světě.“
Spojila jsem ruce a mrkáním zaháněla slzy. „To říkal?“
Naruto přikývl.
Hinata potlačovala šibalský úsměv. „Promlouval slovy ještě sladšími než v kterékoli z knih, co jste četla. Kdybych už nebyla šťastně vdaná…“
Naruto ji přejel předstíraně hněvivým pohledem. „Pozdě. Už jsi moje.“
Zahihňala se a vypadala absurdně šťastná.
„Takže to víte? Víte, že koruna patří jemu.“
Bratr ztěžka vzdychl. „Kdybych neviděl ty knihy, sotva bych tomu uvěřil. Co se mě týče,“ sklopil hlavu a přemýšlel o dalších slovech, „s radostí jsem abdikoval ve tvůj prospěch. Nepotřebuju postavení ani prestiž. A dokážu přijmout abdikaci ve jménu nápravy strašného zla.
Jediná věc, která mě nutí váhat, je skutečnost, že o Sasukem nic nevím. Tedy kromě faktu, že zabil naši matku. A nechci, abys přišla o korunu, která ti náramně sluší. Když vezmu v úvahu tvoji krev, naši krev, zlomilo by mi srdce, kdybych musel sledovat, jak tě sesazují z trůnu a vykazují z paláce a nejspíš i země.“
Přikývla jsem. „Už jsem na to všechno myslela. Vím, že Sasukeho neznáš, ale doufám, že mi uvěříš, že já ano. Nepopírá svou roli v matčině smrti, ale lituje toho a pronásleduje ho to. Víš, kolikrát ušetřil můj život?“ Chabě jsem se zasmála. „A co víc, kolikrát mi ho záměrně zachránil?
Nemáš se čeho bát. Já… taky jsem smutná, že to končí. Ve vteřině, kdy jsem se dozvěděla, že je koruna moje, zamilovala jsem se, Naruto. Ne do moci, ale do té zodpovědnosti. Přemýšlela jsem o práci, kterou jsem odváděla. Byla sice vyčerpávající, ale naplňovala mě. Myslela jsem na to, kolik dobrého bych mohla vykonat.
Ale jestli můžu s korunou udělat jedinou dobrou věc, pak se ujistit, aby spočinula na správné hlavě… a přesně to udělám.“
„Musíš se vždycky vyjadřovat tak poeticky?“
Sasukeho hlas mě zase jednou zaplavil s ohlušujícím tlukotem tisíce srdcí. Umyl se a někdo mu dal nové šaty. Vypadal teď jako skutečný šlechtic, ale nechal si rozpuštěné havraní vlasy… což se mi upřímně líbilo.
„Stává se to, jen když mluvím o tobě,“ přiznala jsem.
„Uf! A to je znamení, že mám odejít,“ ozval se Naruto. Natáhl se pro hůl, které jsem si předtím nevšimla, a zavěsil se do Hinaty.
Rozesmála se. „Uvědomuješ si, že mluvíš úplně stejně, že? Jenom hůř.“
„Jistěže ano,“ opáčil. „A mám v úmyslu tak mluvit dál, ale poslouchat to je něco úplně jiného. Takže mi pomoz do naší komnaty.“ Vedle Sasukeho se zastavil. „Ať budeš říkat cokoli, buď mírný. Probrala se teprve před pár minutami.“
Sasuke přikývl a já jsem s radostí sledovala, jak Naruto s Hinatou opouštějí místnost ruku v ruce. Teprve po jejich odchodu jsem si uvědomila, že nejsem ve své ložnici. Rozhlédla jsem se, ale nepoznávala jsem to tu.
„Je mi to líto,“ řekl Sasuke. „Nevím, jestli ti to Naruto řekl, ale většina paláce je v troskách. Uložili jsme tě v jednom z mála nedotčených pokojů. Jsi v druhém patře východního křídla, jestli ti to nějak pomůže.“
Zamyslela jsem se a v duchu si prošla, kde to asi tak je. „Ano. Pomůže.“
Všimla jsem si, že Sasuke svírá knihy, které jsem zachránila před ohněm. Kývla jsem k nim bradou. „Nevšímej si mého bratra. Pověz mi všechno. Ať už musíš říct cokoli, jsem dost silná, abych si to vyslechla.“
Povytáhl obočí. „Určitě?“
Ne, pomyslela jsem si. Nejsem připravená na chvíli, kdy se budeme muset navždy rozejít.
Ale chtěla jsem být královnou až do konce.
„Rozhodně.“