Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 64

Sasuke

Nechal jsem Idateho, ať si zuří, a vyběhl s mečem v ruce za Kakashim, který už utíkal po schodech nahoru. „Prolomili hradby?“
„Ano. Vojsko je na cestě. Musíme dostat lidi ven.“
„Souhlasím. Po té námořní bitvě nebudou mít slitování.“
Kakashi kývl. „Rozšířím tu zprávu.“
„Co mám dělat já?“
Prudce jsem zabrzdil a zjistil, že Sakura s námi držela krok, dokonce i v šatech a střevíčkách na podpatku.
„Musíš zůstat naživu. Je tu nějaký úkryt? O kterém víš třeba jen ty?“
Z očí jí vyšlehl takový hněv, až mě to přimělo ucouvnout.
„Ty si myslíš, že se půjdu schovat? Teď? Mým lidem hrozí smrt. Tvým lidem hrozí smrt. Nepokusím se zachránit, když jsou v ohrožení životy všech ostatních.“
Způsob, jakým je zahrnula všechny dohromady, mi dodal odvahu vrhnout se do bitvy. A její ochota obětovat doslova vlastní život jen potvrdila, že Naruto jí přenechal korunu víc než oprávněně.
„Pak musíš zůstat po mém boku,“ řekl jsem. „Nesmíš se ode mě hnout ani na krok.“
Přikývla a zula si boty. Mečem rozřízla část sukně, aby se jí lépe utíkalo.
Kakashi si ztěžka povzdechl. „Jdu dolů. Vy dva zůstaňte v patře. Doufejme, že nahoru se nikdo nedostane, ale zůstaňte ve střehu.“
Bez dalšího slova se rozběhl pryč a cestou štěkal rozkazy. V jeho nepřítomnosti bylo snadné uvěřit, že se vlastně vůbec nic neděje. Všude panovalo strašlivé ticho.
Obrátil jsem se zpátky k Sakuře. „Je mi to líto, že jsem je přivedl.“
„A mně je líto, že jsi to musel udělat.“
Usilovně jsem se snažil potlačit slzy. „Potřebuju, abys věděla, že jsem dal přednost tobě. Před svou zemí i korunou. Chci tebe. Většinu svého života jsem toužil po Dahrainu, ale miluju jedině tebe. Jestli se něco stane, tak chci, abys to věděla.“
Pozorovala mě a očima klouzala po mých rysech úplně stejně jako tehdy v žaláři. Jako by mě neměla už nikdy spatřit.
„A já jsem si vybrala tebe.“ S vyčerpaným, ale upřímným úsměvem na tváři se rozmáchla kolem. „Podle toho poznáš, jak daleko sahá moje láska, Sasuke. Vždycky ztratím všechno, co miluju.“
Utrpení v jejím hlase mě zasáhlo jako šíp. Znal jsem seznam těch, které od srdce milovala, a byl jsem poctěn, že mezi ně patřím. Bez ohledu na to, co mě to nakonec bude stát.
Zapletl jsem jí prsty do vlasů a sklonil k ní rty. Jestli mám umřít, alespoň půjdu do hrobu jako milovaný Sakury Haruno.
Odhodila meč, aby mě mohla obejmout, a já udělal totéž. Tiskl jsem ji k sobě a hluboce mě uspokojilo, jak dokonale mi padla do náruče. Vrýval jsem si její vůni, teplo a její chuť bezpečně do srdce. Ať přijde cokoli, nikdo mě o tu vzpomínku nepřipraví.
Zdálky jsem uslyšel rámus boje. Odtáhli jsme se a obětovali chvilku, abychom se na sebe naposledy podívali. Pak jsme se naráz sehnuli pro meče a já jsem spatřil první záblesk nebezpečí v podobě kadierského vojáka couvajícího vzhůru po schodišti. Útočila na něj Karin a bez váhání kopírovala jeho kroky. Uvědomil jsem si, že tím vojákem je Neji.
A za nimi stejně stoupali Kakashi se Suigetsuem a Deidara čelil někomu, koho jsem neznal. Zdálo se, že se tu sešli všichni, koho jsem znal. Pěkně v jednom osudem prokletém chumlu.
„Sasuke,“ zašeptala Sakura. „S kým budeme bojovat?“
Ještě jednou jsem si prohlédl scénu před sebou. „S nikým, pokud se tomu dokážeme vyhnout, a se všemi, když budeme muset.“
Zachytil jsem okamžik, kdy Karin vzhlédla od Nejiho a spatřila mě. A sledoval jsem, jak střelila očima k Sakuře. Výraz hluboké zrady v její tváři se nedal s ničím zaměnit. V tu chvíli mi došlo, že zatímco já vidím přítelkyni, ona se dívá na nepřítele.
Neji švihl mečem a sekl ji do paže, ale Karin vyrazila mým směrem, jako by to ani necítila. Zamračený výraz mi napověděl, že je připravená nechat někoho pořádně trpět. Stejně moc, jako trpí ona.
Než jsem se stačil vzpamatovat a zaujmout postavení, přiskočila Sakura se zdviženým mečem a zablokovala ji pohybem, který jsem nemohl nazvat jinak než ladným.
„Skloňte meč, má paní,“ zaprosila.
„Uhni!“ dožadovala se Karin.
Nikdy nebyla na velké řeči, a tak se rovnou vrhla do akce. Zjistil jsem, že stojím jako solný sloup a nemůžu odtrhnout oči od jejich boje. Sakura se pohybovala s živoucí elegancí, zatímco Karin s čirou zuřivostí, a když se srazily, úplně mě to uchvátilo.
Probral jsem se teprve, až když jsem vedle sebe uviděl Deidaru. Jeho protivník ležel nehybně na zemi a Deidara na mě upíral oči s otázkou, proč jsem odešel.
„Byl jsi můj přítel,“ řekl.
„Pořád jsem. Možná víc než kdy dřív.“
„Opustil jsi nás.“
„Přišel jsem zachránit milovanou ženu, a zároveň jsem našel způsob, jak zachránit i vás. Jak nás zachránit všechny.“
Na zlomek vteřiny jsem v jeho tváři zahlédl naději, jak mi chtěl uvěřit. Ale ztratil jsem šanci něco vysvětlovat, když se na něj vrhl kadierský voják.
„Musím najít Orochimara!“ zakřičel jsem.
„Proč? Co udělá?“ zavolal Deidara zpátky a šermoval mečem.
„Všechny nás zabije, jestli ho nikdo nezastaví. Přísahám, že to můžeme ukončit bez dalšího krveprolití.“
„Dost!“ zvolala Sakura s tak absolutním zoufalstvím, že jsem ji neposlechl jenom já, ale většina lidí okolo.
Karin ležela na zemi. Někdo jí mečem způsobil dlouhou otevřenou ránu na zádech, takže se skácela na zem. Sakura si okamžitě utrhla ze šatů dlouhý pruh látky a přitiskla ho Karin na záda ve snaze zastavit krvácení.
„Ne,“ zašeptal Deidara. „Jestli to měl někdo zvládnout, byla to Karin.“
Vzhlédl jsem a všiml si, jak svěsil ramena a meč mu téměř vypadl z ruky. Nikdy jsem ho takhle neviděl a vyděsilo mě to víc než útok na palác.
Sakura jí položila prsty na krk. „Srdce jí tluče. Musíme ji dostat k doktorovi.“ Zvedla hlavu a čekala, že někdo něco udělá. V jejím světě to tak bylo. Stačila pouhá slova.
A myslel bych si, že pohled na vznešenou a mocnou kadierskou královnu, jak klečí a snaží se zachránit svého nepřítele, určitě útok zastaví.
Ale nezastavil.
Suigetsu se možná smířil se ztrátou Konan, ale očividně se nesmířil s těmi, kdo mu ji vzali. V nestřeženém okamžiku se rozběhl s pozdviženým mečem. A podle úhlu bylo celkem jasné, že jde po Sakuřiné hlavě.
Můj meč jako by se pohnul sám od sebe. Jediným výpadem jsem ho prohnal Suigetsumu hrudí.
Nevydal ani hlásku. Jen sotva zalapal po dechu a padl na kolena.
To já jsem plakal. Mě bylo v hrobovém tichu slyšet.
„Suigetsu,“ vydechl jsem a vrhl se na zem. „Suigetsu, je mi to tak líto. Nechtěl jsem… já…“
Vzal mě za ruku a potřísnil ji krví. Divoce se třásl. Několikrát se pracně nadechl a promluvil.
„Stejně bylo moc těžké… táhnout to dál… bez ní.“
Přikývl jsem a rychle se ohlédl po Sakuře. Všiml jsem si jejích slz, než jsem se otočil zpátky k Suigetsumu. V tom temném hradu představoval světlo. „Přesně tak se cítím.“
V očích mu problesklo pochopení. „Pak… ti… odpou–“
Veškeré napětí v ruce zmizelo a můj přítel zemřel.
Odtáhl jsem se a hnusil se sám sobě. Nechtěl jsem, aby umírali další, a on přišel o život mou rukou.
„Kde je Orochimaru?“ zopakoval jsem a hlas mi klesl tak nízko, až jsem nevěřil, že je to možné.
Deidara, Kakashi, Neji a ten bezejmenný voják jen stáli a mlčeli. Sakura se pořád skláněla nad Karin.
Nikdo neznal odpověď a stejně na tom nezáleželo. Po schodišti se hrnula další vlna vojáků, zuřivě mávajících meči. Podle občasného zvuku výstřelu teď hrozilo i další nebezpečí. Všichni jsme se museli zvednout a couvnout zpátky do chodby. Opatrně jsem vytáhl meč ze Suigetsu hrudi a postavil se před Sakurou.
„Zpomalte je, ale pokud budete moct, nechte je žít,“ nařídil jsem, i když jsem vlastně nevěděl, co mi k tomu dává právo. Deidara stál vpravo ode mě a Kakashi vlevo. Neji a další voják se přesunuli před nás a precizními údery zasáhli tu stehno, tu paži a ruku.
„Takže co? Teď jsme spojenci?“ zeptal se Deidara.
„Mám důkaz,“ řekl jsem. Koutkem oka jsem zaregistroval, jak se ohlédl. „Důkaz o skutečné historii téhle země. Sakura ho našla.“
Podíval se na ni a ona mu pohled vrátila.
Musel jsem přestat mluvit. Snažil jsem se nesoustředit na to, že jsem právě někoho zabil, a doufal jsem, že budu dost opatrný, abych to nemusel udělat znovu. Napřel jsem všechny smysly k boji a snažil se dodat meči co největší přesnost. Po boku jsem měl Sakuru, která se řídila naším příkladem a pohybovala se tak obratně, jako by se snažila bojovat se stínem.
„Co to děláte?“ vykřikl kdosi šokovaně s hlasem plným zuřivosti. V tu chvíli se objevil drahý Sasori, který vyběhl po jiném schodišti. Nepřekvapilo mě, že se dokázal někudy proplazit a vyhnout nejhoršímu boji.
„Zachraňuju tolik lidí, kolik zvládnu,“ odpověděla tónem, který naznačoval, že je to přece očividné.
„U všech svatých,“ snažil se ji odtáhnout.
„Uhněte!“ vykřikla a odstrčila ho, aby zablokovala další úder dahrainského meče. Stihla to jen těsně.
„Měla byste být schovaná!“ naléhal a znovu zatáhl. Jenže tentokrát zašel ten blázen příliš daleko. Tahal Sakuru za ruku, takže jí znemožnil obranu, a špička meče ostrá jako břitva jí zajela do hrudi.
„Ach!“ zlomila se v pase a sevřela si ránu.
Zvedl jsem oči, připravený přece jen vzít dnes večer ještě jeden život. Vypadal, že měl dost rozumu, aby pochopil svoji vinu, a přiskočil, aby ji odsud odnesl.
Zvedl ji a Sakura vykřikla. Okamžitě jsem se lekl, že ta rána šla hlouběji, než se zdálo.
Pak zalapala po dechu a ukázala na mě. A vykřikla tak nahlas, aby ji všichni slyšeli – jak Kadieřané, tak Dahraiňané. „Váš král! On je váš král! Zachraňte krále!“