Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 42

Sakura

Říkala jsem si, že ten zvuk musí být déšť. Nebo něco, co bubnuje do skály, nebo padající strom, nebo něco jiného. Dávalo by to smysl, vzhledem k naší situaci. Ale kdykoli se Sasuke usmál nebo se mě dotkl, nebo se na mě jen určitým způsobem podíval, slyšela jsem to znovu.
Tlukot tisíce srdcí.
A v následující ozvěně jsem zaslechla tolik dalších věcí. Slyšela jsem svoji lásku k bratrovi, tak čistou a plnou naděje, a dokonce i lásku k otci, polámanou a línou, ale pořád přítomnou. Slyšela jsem lásku k Hinatě, pronikavě sladkou a stálou. A svoji lásku k Idatemu. Ta mě jako jediná trochu zahlcovala. Byl v ní náznak povinnosti, což mě překvapilo.
Ale mnohem hlasitější než všechno tohle byla bolestná jistota, že jsem konečně pocítila lásku, o které jsem četla ve stovkách knih. Tu ohromující a drtivou sílu pravé lásky. A patřila jedinému člověku, kterého jsem nikdy nemohla mít.
Pomalu jsem polkla. „Musím ti něco říct.“ Už zase jsem si pohrávala s dírou ve svých šatech. „Ale nejsem si jistá, že to budeš chtít slyšet.“
Sehnul se, aby na mě viděl. „V tuhle chvíli si nemyslím, že si některý z nás udrží tajemství. Kromě toho mám pořád v plánu tě zabít, takže mi to klidně řekni, dokud můžeš.“
Váhavě jsme se na sebe usmáli. Jen se podívejte na ty oči. To není tvář zabijáka.
„Po našem rozhovoru v žaláři jsem byla zvědavá. Tak jsem šla do knihovny a našla si záznamy z procesu s tvým otcem.“
„Cože?“ Popadl mě a otočil čelem k sobě. „Existují záznamy?“
Přikývla jsem. „Jen velmi stručné. Už víc neřeknu, jestli to raději nechceš slyšet.“
„Ne! Prosím, povídej. Co se tam píše? Co se stalo?“
Cítila jsem, jak se třesu obavami z následků mého přiznání. „Podle zápisu byl při procesu klidný. Neudal věk ani neodhalil nic o své rodině. Myslím, že se vás snažil utajit, aby vás chránil.“
Sasuke se zadíval do země.
„Mám přestat?“
Polkl. „Ne. Chci to slyšet.“
„Taky podle zápisu řekl ‚My nemáme žádná příjmení‘, takže mu říkali Fugaku Osamělý.“
Sasuke si začal pohrávat s lemem mých šatů. „To je pravda. Přestali jsme je používat ve jménu jednoty. Když se k nám někdo přidá někdo, jehož křestní jméno už je obsazené, změníme ho. Na Vosinu je od každého jména jenom jeden člověk.“
„Ach.“ Nevěděla jsem, co říct. „On… přiznal vinu z pokusu o vraždu mého otce. Porota rozhodla, aby byl pověšen, vyvržen a rozčtvrcen.“
Sasuke sevřel v pěsti látku šatů. Cítila jsem, že za to může jeho bolest; nechtěl mi ublížit.
„Zápisy prozrazují, že se otec přimluvil, aby byl jen rychle sťat.“
Ret se mu při tom pomyšlení zachvěl.
„Je mi to líto. To je… to je všechno, co vím.“
Sasuke přikývl a chvíli jen ztěžka oddechoval. „Orochimaru nás rád posílá na mise, abychom prokázali věrnost myšlence. Otec měl jet do paláce. Nevím, proč zašel tak daleko, vůbec se mu to nepodobalo. Mám tolik otázek, které Orochimarovi nemůžu položit, a už se nezeptám ani otce. Myslím… že se to nikdy nedozvím.“ Polkl a podíval se na mě. „Tvůj otec mu opravdu změnil rozsudek?“
„Otec to vyhlásil, ale zdá se, že na matčin popud.“
Rty se mu třásly. „Málem ji připravil o manžela, a stejně…“
Doufala jsem, že to Sasukemu přinese klid. Byl to jediný dar, který jsem mu mohla dát. Brzy přestane pršet a dáme se na útěk. Všechno se zase zhroutí do jediného chaosu. Chtěla jsem, aby měl alespoň tohle, než bude po všem.
„Lhal jsem ti,“ zašeptal.
„Cože?“
„Neudělal bych to znovu. Kdybych měl další šanci, pomohl bych jí utéct.“ Pohlédl na mě. „Tvoje matka… podívala se na mě a řekla: ‚Jsi jenom dítě. Neměl bys po zbytek života nést takovou tíhu. Nech to udělat někoho jiného.‘ Já… čekal jsem, že bude prosit o život, ale místo toho prosila o ten můj. Věděla, co přijde, a zdrtilo ji to. A přesto jsem to byl já, koho chtěla na samém konci zachránit.“
Přerývaně a bolestně lapal po dechu. „Neznal jsem její jméno a odmítala mi poskytnout informace, které by nám usnadnily vpád. Plakala a truchlila, ale neustoupila. Jsi jí tolik podobná, Sakuro.“
Slyšela jsem ta slova už tisíckrát. Nikdy jsem jim nevěřila tolik jako teď.
„Přistoupil jsem…“ Musel přestat a utřít si slzy ze zrudlého obličeje. „Přinutil jsem ji pokleknout, protože jsem byl tehdy asi stejně vysoký jako ona. Podvolila se bez odporu. Řekla: ‚Ach, Naruto. Ach, Sakuro.‘ To byla její poslední slova. Myslel jsem si, že se modlí v jazyce, který neznám.“
Teď už jsem plakala taky. Protože tohle bylo to poslední, co jsem se mohla dozvědět, všechno, co zbývalo vypovědět. Teď jsem si mohla v srdci uchovat skutečnost, že mě milovala do posledního dechu.
„Potřebuju, abys věděla, že to bylo rychlé,“ pokračoval naléhavě. „Necítila vůbec nic, zacházel jsem s ní co nejopatrněji. A potřebuju, abys věděla…“ Teď už vzlykal a úplně se hroutil. „Abys věděla, že je mi to líto. Tak strašně líto. Musím to v sobě nést navždycky, přesně, jak říkala. A zasloužím si to… ale i tak, musíš vědět, i když nikdo jiný se to dozvědět nesmí, že toho každičký den lituju. Neudělal bych to znovu, Sakuro. I kdyby to znamenalo žít po zbytek života v jiném druhu pekla, neudělal bych to, a potřebuju, abys to věděla.
Je mi to tak líto.“ Zabořil si hlavu do dlaní a příliš jasně jsem viděla, jak ho to ničí. Předtím žertoval, že ho pronásledují duchové. Ale nelhal, byla to pravda.
Proto bylo velmi snadné najít v sobě to nejlepší z mé matky a dát Sasukemu to, co potřeboval nejvíc.
Položila jsem mu dlaň na tvář a čekala, že ucukne. Neudělal to. Zůstal nehybně sedět, utíral si slzy a vypadal, že se za ně stydí, i když to vůbec nebylo třeba. Musel to v sobě držet celé roky.
„Sasuke. Sasuke, podívej se na mě. Prosím.“
Chvíli váhal a lapal po dechu. Konečně zvedl pohled, oči celé zrudlé. Moje určitě vypadaly stejně.
„Odpouštím ti. Z vlastní vůle a svobodně ti odpouštím.“
Seděl tam a dlouho mi hleděl do očí. Ach bože, zapletla jsem se do toho, jak nejhůř to šlo, že?
„Lhal jsem ještě jednou,“ zašeptal a z očí mu čišela upřímnost. „Nezabiju tě. V první řadě nechci, bez ohledu na to, co jste udělali mému lidu. Bez ohledu na to, co se stalo otci. Už jsem tak unavený zabíjením, Sakuro.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ach bože. Teď jsi tomu dal. Už ti žádná tajemství nepovím.“
Usmál se. „Myslím, že to je fér. Ale nemusíš se bát. Stejně nikomu nebudu vyprávět, co jsi mi řekla.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem a konečně nechala ruku klesnout.
Trochu se narovnal a odhrnul si vlasy z čela. „A co ty? Pořád mě chceš zabít?“
Podívala jsem se na toho chlapce, který se proti mé vůli zmocnil mého srdce – a povzdechla si. „No, je to příšerně moc práce.“
Usmál se a obrátil se zpátky k ohni. Opřel se o mě ramenem. „Souhlasím. Nic než práce.“
„Princezny nepracují. Alespoň ne takhle.“
Poslouchala jsem, jak mu zpomaluje dech, a nakonec se uklidnil. Dokonce jsem cítila, jak mu ramena povolila úlevou. Byl to hořkosladký pocit, vypustit ze sebe všechna tajemství.
Hleděla jsem před sebe, ale vnímala, jak mě pozoruje. Napadlo mě, co asi vidí.
Nezáleželo na tom. Stejně jako Sasuke jsem měla otázky, které jsem nikdy nemohla položit.