Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 10

Sasuke

Probudil mě šramot, jak se Bodlina přišla uložit ke spánku. Zakňourala a strčila mi čumák přímo do ucha.
„Tos mi tedy pomohla,“ zabručel jsem. „Dneska mě čeká spousta práce. Potřebuju být odpočatý.“
Dlouze zafuněla.
„No tak dobře,“ natáhl jsem se a poškrábal ji na bradě. Vlasy mi spadly do očí. „Klidně už můžu vstávat. Ale brzy to možná bude jinak. Třeba konečně budeme moct odejít.“ Myšlenku, kterou jsem si stěží dovolil vůbec zvážit, jsem raději jenom zašeptal: „Možná se za pár dní proslavím i něčím jiným. Ale! Nestane se to, pokud se nepřipravím.“
Vsedě jsem si protřel oči a rozhlédl se po ubikaci. Na světě už nezbylo moc věcí, které by mi patřily; pár pozůstatků z let, kdy mě vychovávali jako kupeckého synka, než nám na dveře zaklepal Orochimaru. V rohu opřený luk s toulcem šípů, hned vedle kytara, která už dávno přišla o všechny struny. Na mém jen zřídka používaném stole ležela hromádka knih o orientaci podle hvězd, vedle ní šikmo seříznuté kaligrafické pero pro můj dnes už nejistý rukopis. Na vzdálenějším rohu pracovní desky stál teleskop, který jsem dostal od otce, s naštípnutou čočkou, jak jsem jej kdysi upustil. Pak už zbývaly šaty v různém stadiu čistoty. Ale říkal jsem si, že můj nicotný život stojí za to, abych o něj bojoval, že na mě na druhé straně čeká něco většího.
Za úzkým oknem se ještě pořád převalovala mlha, takže jsem si hodil přes ramena plášť, popadl meč a zamířil k aréně. Z druhé strany hradu přicházel zbytek družiny a přinutil mě soustředit se. Tohle byl nový začátek.
„Nechal jsem rozhlásit, že jste omluveni ze všech jiných úkolů, které by vám snad mohli dnes přidělit. Je nezbytně nutné, abych zjistil vaše schopnosti, než vyrazíme na cestu. Takže se dnes dopoledne utkáte buď s Deidarou, nebo se mnou.“
Nato se všichni začali ošívat. Až na Karin, která něco takového, zdá se, čekala.
„Ale nejdřív ze všeho vám chci vysvětlit, proč je tak důležité, abyste byli připravení na to, co nás čeká. Ať je to cokoli.“ Polkl jsem. „Pojedeme do Kadieru. A ukradneme královskou korunu. Vlastně ne, ve skutečnosti si ji vezmeme zpět. Zmocníme se naší koruny. A přivezeme ji zpátky sem.“
Deidara a Karin si vyměnili pohled, zatímco Hidan vypadal na omdlení. Suigetsu se rozchechtal.
„Skvělý!“ vykřikl.
„To by mohla být sebevražda,“ poznamenal Deidara.
Pokrčil jsem rameny. „Schovávat se v zemi nikoho je taky smrt. Nevím, jak tebe, ale mě už unavuje čekat. Pokud to zvládneme, dodáme každému v tomhle hradu něco, co jim jídlo, šatstvo ani rekruti dát nemůžou. Pokud uspějeme, Orochimaru bude muset uznat, že jsme připraveni získat naše království zpět.“
„Jak přesně máte v plánu ukrást korunu?“ zeptala se Karin. „Vždyť jen proniknout do Dahrainu je prakticky nemožné.“
„Možná obtížné, ale ne nemožné. Už se to dvakrát povedlo.“
Nepřesvědčil jsem ji. „Dokonce i kdyby nás tam staré mapy dovedly, a dokonce i kdybychom se nějak dokázali dostat do paláce, nenechávají královskou korunu všem na očích. Určitě ji hlídají. Najít ji může trvat celé dny.“
„Vetřeme se tam. Ve skladišti jsou ještě nějaké nepoužité šaty. Vybereme si ze zbytků nejlepší a přestrojíme se. Někde v Dahrainu rozbijeme tábor, pronikneme do paláce a porozhlédneme se tam. Král a šlechta jsou líná stvoření s předvídatelnými zvyky. Nepotrvá dlouho zjistit, kde uchovávají cennosti. Nebezpečí hrozí od stráží. Kdo ví, kolik jich tam může být? Já zvládnu čtyři najednou a Deidara si nejspíš poradí přibližně se stejným počtem.“ Jmenovaný přikývl. „Takže teď potřebuju zjistit, jak dobře zvládáte tlak. A jestli vůbec máme šanci na úspěch.“
„Je to smělý plán,“ prohodil Suigetsu.
„To… není to správné slovo,“ namítl Deidara.
Karin si povzdechla. „Je tu jeden problém. Dámské šaty nejdou do skladiště, míří k vaší matce do šatny.“
„To už jsem promyslel. Dnes večer, až se všichni sejdou u večeře, proklouznu do její komnaty.“
„Nemůžeme o ně prostě požádat?“ navrhl Hidan.
„Ne,“ zamítl Deidara. „Jestli měli už od počátku v úmyslu nechat nás selhat, nemůžeme žádat o dovolení. Budeme si muset vzít, cokoli budeme potřebovat, a ještě něco navíc. Pokud uspějeme, nebudou moct nic namítat. Jestli ne…“
Pohlédl na mě a já zavrtěl hlavou. „Neselžeme. Budeme trpěliví a velmi opatrní. Vrátíme se s korunou v rukách.“
Karin kopla do břevna hrazení. „Dobře. Tak se dejme do práce.“
Vytrhla Jugovi meč z ruky a došla do středu arény.
„Tu si beru já. Ty si vezmi Hidana,“ navrhl Deidara a pak ztlumil hlas. „Začni zvolna. Dej mu šanci vybudovat si nějakou sebejistotu. Má potenciál, ale reaguje líp na povzbuzení než na řev.“
Vzal jsem to na vědomí. „Děkuju.“
Deidara ucouvl, skoro jako by ho mohla ta laskavost popálit. Polkl a napřímil se. „Rádo se stalo.“
Odešel za Karin, Jugo a Suigetsu zůstali spolu a Hidan předstoupil přede mě. Měl paniku v očích. Na jednu stranu by od něj bylo bláhové, kdyby se nebál, ale na druhou mě zneklidňovalo, že byl jeho strach tak snadno čitelný.
Řídil jsem se Deidarovou radou a nechal to být.
Asi po čtvrt hodině začal mít Hidan jistější pohyby. Zostřil výpady a kontroval rychleji. V očích mu plál soustředěný pohled a začal vypadat jako voják. Když jsem přitvrdil, zareagoval agresivnějším pohybem. Vypadal slibně. Ale po chvíli jsem si všiml, že se dívá kamsi za moje rameno, takže jsem to nakonec vzdal a otočil se, abych zjistil, co se děje.
Deidara a Karin se míhali jako blesk a meče jim zvonily o sebe. Hladce útočili i kryli výpady, předvídali pohyb toho druhého vteřinu předtím, než k němu došlo, a byli tak dokonale sladění, že to připomínalo tanec. Uchvátilo mě to natolik, že jsem se neodvážil mrknout, aby mi něco neušlo. Po dalším dobře mířeném zásahu zvedl Deidara levou ruku a Karin sklonila meč, právě když se chystala znovu udeřit.
Suigetsu a Jugo zatleskali a Hidan se rychle přidal. Karin a Deidara přelétli obecenstvo pohledem a s úsměvem přijali jeho obdiv.
„Skvělá práce, Karin,“ uznal jsem.
Stroze kývla a zastrčila si vlasy za ucho, ale neodpověděla.
„To platí i pro tebe, Hidane,“ otočil jsem se. „Jen potřebuješ mít stejnou jistotu na začátku, jako máš po patnácti minutách. Věř si, máš na to.“
Přikývl. „Ano, pane.“
„Suigetsu. Připraven trpět?“ zavolal jsem.
Rozpřáhl ruce, jako by se chystal obejmout celý svět, a jeho věčný úšklebek ani na vteřinu nezmizel. „K vašim službám.“
Dopoledne pokračovalo ve stejném duchu, střídali jsme partnery a nabízeli rady. Než přišel čas oběda, byl jsem více než kdy jindy přesvědčený o Orochimarovén chorém rozumu. Zaprvé, měl k dispozici tolik prostředků a neuměl je využít. A zadruhé, nevědomky mi je přenechal.