Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 47

Sakura

Plahočila jsem se přes kopec směrem na sever a přidržovala si Sasukeho náramek. Pozorovala jsem ho, dokud nezdolal svah, a byla jsem vděčná, že se neohlédl. Možná bych přišla o své odhodlání.
Tvrdil, že jsem silná, ale bez něj bych to nezvládla. Nejen že se o mě postaral, ale vyslechl si moje nejhorší tajemství a nijak mě nesoudil. Dlužila jsem mu víc než život.
Vytrhla jsem se z myšlenek a v dálce spatřila zelenobílý prapor. Začala jsem mávat rukama a křičela jsem. Najednou jsem si rozčarovaně uvědomila, že nebudu schopná vysvětlit, odkud mám ten náramek. Rychle jsem si ho sundala a zastrčila za korzet. Prozatím jsem ho musela schovat do bezpečí, stejně jako svoji lásku. Chlapec s jablkem se právě stal mým nejstřeženějším tajemstvím. Po pár minutách mi vyběhli naproti dva vojáci a setkali se se mnou na půl cesty.
„Vaše Výsosti,“ přivítali mě. „Vévoda si o vás dělal ty největší starosti.“
Sasori přežil.
„Jsem v pořádku, tak už se nemusíte bát.“ Ohlédla jsem se. „Kdy odjela loď s mým bratrem do Kadieru?“
Vyměnili si pohled. „Nemohli jsme odplout, Vaše Výsosti. Byly příliš velké vlny. Jedna z lodí se dokonce potopila.“
Na místě jsem zastavila. Pak jsem se zhluboka nadechla a obrnila se. „Je můj bratr naživu?“
„Ano.“
Úlevou jsem se málem rozplakala. „A otec?“
„Je živý, ale labilní. Je… tak trochu mimo sebe.“
Přikývla jsem. „Vezměte mě rovnou za Narutem.“
Šli přede mnou a razili mi cestu, jakmile jsme dospěli ke zbývajícím oddílům. Spěchala jsem přes můstek do kapitánské kajuty. Přímo před ní přecházel Sasori.
S dlaní na ústech zíral na prkennou palubu a vypadal, jako by nesl na ramenou tíhu celé země. Dovedla jsem si představit, že si myslí, že k tomu může docela dobře dojít.
„Sasori?“
Prudce zvedl hlavu a vytřeštil oči. Trhaně vydechl a pospíšil si ke mně. „Vy žijete! Sakuro!“ Zadíval se mi do očí, ve tváři nelíčený úžas. „Myslel jsem, že jsme vás ztratili.“
S přemáháním jsem udělala to, co jsem musela. Postavila jsem se na špičky a políbila ho. Sice jen krátce, ale stačilo to, aby polibek viděli vojáci a Sasori pochopil, jak si v mé budoucnosti stojí.
„Kde je bratr?“
„Tudy,“ pobídl mě a s rukou na zádech mě odvedl ke kapitánské kajutě. Ztlumil hlas. „Jeho Veličenstvo je v podpalubí. Je…“
„Já vím.“
„Jeho Výsost princ převzal velení. Snažil jsem se ho přimět, abychom vypluli, ale odmítl bez vás vyrazit.“
Zavrtěla jsem hlavou a vešla dovnitř. Hinata seděla u bratrovy postele a dotykem lehkým jako pírko mu otírala z čela pot.
Roztřeseně jsem vydechla, že je živá a zdravá. Když si mě všimla, zakryla si ústa a sklopila zrak, aby se sebrala.
Ani jedna z nás se nedokázala přimět k úsměvu.
Naruto otevřel oči, ale jen tak tak. „Moje modlitby… byly… vyslyšeny,“ vypravil ze sebe.
„Tak nás nech odplout domů, aby mohly být vyslyšeny i moje.“
„Jak?“ zamumlal. Znala jsem konec otázky. Jak jsem přežila?
Našla jsem chlapce, který mě za deště a chladu držel v náruči. Řekl mi pravdu a přinesl klid.
„Viděla jsem, jak se blíží hurikán, a našla na úbočí kopce jeskyni. Byla dost hluboká, aby se v ní dal přečkat.“
„Takže takhle vypadá hurikán,“ poznamenala Hinata. „Jak jste věděla, co to je?“
Polkla jsem. „Četla jsem o nich.“
Přikývla. Bylo snadné tomu uvěřit.
„No, buďme vděční, že jste v bezpečí,“ pravil Sasori a položil mi ruku na rameno.
„Kde jste se schoval vy?“ zeptala jsem se.
„Nejdřív jsem se snažil dostat zpátky k lodím. Ale věděl jsem, že to nestihnu, tak jsem se schoulil v kořenech shluku stromů. Teprve před chvílí jsem uschl.“
„A to považujete moje přežití za zázrak?“ zavrtěla jsem hlavou. „Můžeme tedy vyplout?“ zaprosila jsem. „Naruto potřebuje pořádného doktora.“
„Ano,“ přitakal Naruto. „Hinato, Sasori.“ Vyčerpaně pohlédl na dva vojáky u dveří. „Tobi. Neji.“ Zasalutovali. „Budete… svědky. Prohlašuji… Sakuru regentkou. Můj otec… se potřebuje léčit. Poslouchejte… její rozkazy.“
Stála jsem tam, ohromená jeho slovy. Regentka? Vždyť to ze mě dělalo skoro královnu. Na takovou roli jsem nebyla ani trochu připravená.
„Naruto? Víš to jistě?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „Potřebuju čas. Jsem… pořád tady,“ ujistil mě. „Čas.“
Pozorovala jsem ho, jak se mě usilovně snaží ubezpečit, že to zvládnu. A tak jsem mu to oplatila.
„Dobře. Přijímám.“ Sklonila jsem se a zašeptala: „Jsem pořád tady.“
A nějak mi to připadalo hlubší než „mám tě moc ráda“.
„Vaše Výsosti,“ zašeptal Sasori a upoutal mou pozornost. „Zhluboka se nadechněte. Pak jděte za kapitánem a nařiďte mu, aby vyplul. Půjdu s vámi jako svědek vašeho regentství. Všechno bude v pořádku, jen musíme konečně odrazit.“
„Jistě,“ přikývla jsem.
Vyšla jsem z kajuty a našla kapitána hned za dveřmi.
„Kapitáne. Teď mám velení já. Musíme okamžitě vyplout, aby se mému otci a bratrovi dostalo řádného ošetření. Musíme zajistit bezpečí Kadieru.“
Vytřeštil oči, ale bleskově mi zasalutoval. „Rozkaz, Vaše Výsosti.“ Okamžitě začal vykřikovat povely a muži se začali sbíhat z pobřeží, uvolňovali lana a napínali plachty. Jejich rychlost na mě udělala dojem, ale nebudu mít klid, dokud Naruto nebude mimo nebezpečí.
„Vedla jste si dobře,“ pronesl tiše Sasori.
„Děkuji. Doufám, že je nezklamu.“
Zavrtěl hlavou. „Je docela možné, že v naší historii ještě nikdo nebyl tak milován jako vy. Nemůžete udělat nic špatně.“
„Uvidíme.“
Když jsme konečně vypluli, dívala jsem se k obzoru a vyhlížela domov. Ale místo něj jsem v dálce uviděla roztroušené tečky.
„To jsou oni?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ přisvědčil Sasori. „Kdybychom nepotřebovali dostat Naruta do bezpečí, navrhl bych, abychom je pronásledovali, dokud jsou oslabení. Ale teď to s klidným svědomím nemůžu doporučit.“
„Ani já. Teď jsou na prvním místě Naruto a můj otec. Zbytek… vyřešíme zítra.“
„Samozřejmě.“ Uklonil se mi a odešel cosi probrat s kapitánem.
Sledovala jsem hrstku malých člunů v dálce. V knihách se vždycky psalo o bolesti, když vás rozdělili s milovaným člověkem.
Nepopisovali ji správně.
Pronikavá bylo příliš slabé slovo, stejně jako zdrcující.
Přitiskla jsem si ruku k hrudi a ucítila rozplétající se náramek. Střapec mě zašimral na kůži.
Uzamkla jsem Sasukeho v nejzazším koutku srdce a přála si, abych se spokojila s čímkoli, co nejspíš přijde.