Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 36

Sakura

Nikomu jsem neřekla, co jsem viděla. Netušila jsem, jestli bych o tom byla schopná mluvit, dokonce ani s Narutem. Byl velký rozdíl dělat si starosti, že lidé zemřou, a sledovat, jak se to děje.
Ocitli jsme se ve válce.
Lodě nevezly žádné dary, jen zástupy vojáků. Nejeli jsme na Ostrov uzavřít mír, jen bojovat tam, kde to neublíží našemu království. Dokonce jsme nebyli ani dost stateční, abychom jim to řekli na rovinu; zahnali jsme je do kouta.
„Má paní?“
Nadskočila jsem, když se mě Hinata dotkla.
„Je mi to tak líto, má paní,“ popošla blíž.
Položila jsem si ruku na srdce a snažila se ho utišit. „Dnes jen Sakura, Hinato. Co se děje?“
„Jsme skoro na místě. Zdá se, že jsme utrpěli jen velice málo škod a skoro žádné ztráty na životech. Podle slov Jeho Veličenstva máme velikou převahu. Měli bychom je rychle a snadno porazit.“
Přikývla jsem. Tohle jsme chtěli, ne? Co jsem říkala, že chci? Když přijde na to, jestli oni, nebo já, musím to být já. A jestli ne já, tak alespoň Naruto. Bratr musí přežít.
„Měla jsi podezření?“ zeptala jsem se. „Že zaútočíme?“
Zavrtěla hlavou, v očích stejnou hrůzu jako já.
„Půjdu teď nahoru. Chci být tam venku, Hinato. Chci stát vedle Naruta.“
„Králi se to nebude líbit,“ zašeptala.
„Tak ať.“ Vstala jsem a vydala se na horní palubu.
Venku už panoval klid, jen muži připravovali muškety a munici. Měla jsem meč u pasu, už jsem se neobtěžovala skrývat své záměry. Zadívala jsem se k obzoru a všimla si, že se blížíme k Ostrovu.
Viděla jsem velkou zátoku, dokonalou pro zakotvení lodí naší velikosti. Většinu plochy pokrýval les, ačkoli tyhle stromy jsem neznala, a v dálce jsem zahlédla vrcholky hor. Jedinou hrozivou věc představovala těžká mračna na severovýchodě. V duchu jsem si Ostrov vždycky představovala jako nehostinné místo, ale ty stromy byly nádherně zelené a obloha tak jasná, že kdybych ho měla popsat jedním slovem teď, vybrala bych přívětivý.
Vyšvihla jsem se do sedla, když muži přistáli s lodí u starého mola.
Hinata se chystala nasednout taky, jak jsem jí přikázala, ale vtom se objevil Naruto.
„Ne! Za žádných okolností se nevylodíš. Něco jiného bylo nechat tě jet s námi, když jsme si mysleli, že je to malá výprava. Ale teď, s celou armádou za zády, neopustíš loď.“ Vytrhl Hinatě otěže z rukou, ztěžka polkl a prohlásil: „Zakazuji to.“
„Já to povoluji,“ zavolala jsem.
„Dnes na mě netlač, Sakuro,“ varoval mě Naruto.
Povzdechla jsem si. „Jestli to začne být moc zlé, může se na loď vrátit.“
Pořád měl zlost a zuřil, že bych ji mohla vystavit nebezpečí. Ale po chvíli jeho napjatá ramena povolila. „Dobře. Ale nic se nemění. Zůstanete za mnou a ty odejdeš, pokud ti to přikážu. Rozumíš?“
Přikývla. „Naprosto, Vaše královská Výsosti,“ odvětila vážně. Došli ke vzájemnému porozumění.
Věděla jsem, že se obává o její bezpečí – to já taky –, ale pro oba bude lepší, pokud zůstanou spolu. Tak budou přesně vědět, co se děje. Jestli existovala jediná věc, kterou mi Sasuke dopřál, pak to byl podivný pocit klidu, pramenící z toho, že jsem znala pravdu o matce. Přinejmenším za to jsem mu byla vděčná, a neoloupila bych o to bratra ani Hinatu. Ne v takový den.
Přemýšlela jsem o zbývajících vojácích ze Sasukeho armády. Kolik jich přežilo tu řežbu? Už se vylodili? Připravují se na nás zaútočit?
Byli příliš zdrcení ztrátami, než aby mohli pokračovat?
Já bych byla.
Polkla jsem a pohlédla na Naruta, který se vyšvihl na vlastního koně, a otce, jenž udělal totéž. Na Hinatu, která si odhrnovala vlasy z tváře, a dokonce i na Sasoriho. Co bych dělala, kdyby na konci dne jediný z nich chyběl?
Odsunula jsem tu myšlenku stranou a následovala je na pevninu. Naši vojáci se také vyloďovali, pochodovali v rovných řadách hustým porostem. Můj kůň se nezdál ani zdaleka tak klidný jako doma a dělalo mi starosti, jestli něco necítí.
Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila, zatímco jsme mlčky projížděli pod baldachýnem neznámých stromů. V dálce se roztroušený les otvíral v mýtinu. Obloha nad námi jako by se nemohla rozhodnout, co vlastně chce. Na polovině zářilo jasné slunce, druhou halila tmavě šedá dešťová mračna. Když jsme se přiblížili k okraji lesa, otec zvedl ruku, a tak jsem přitáhla otěže a zastavila koně.
„Taky je vidím,“ zašeptal Naruto.
„Což znamená, že i oni mohou vidět nás,“ dodal Sasori.
„Nemá cenu se skrývat, Vaše Veličenstvo. Jestli přišli kvůli tomuhle, pojďme je rychle rozdrtit a vraťme se domů.“
Otec dlouho mlčel a zadíval se nejdřív na Naruta a pak na mě. Zavrtěl hlavou, jako by si teprve teď uvědomil, do čeho nás to všechny dostal. S povzdechem si prohlédl prázdnou mýtinu a obrnil se proti všemu, co mohlo přijít dál. A vydali jsme se na pochod.
Žaludek se mi propadl. Hnali nás do bitvy, o které jsme nic nevěděli. Jak by to mohlo skončit dobře?
Nemohla jsem si pomoct. Jakmile jsme se ocitli na denním světle, pátrala jsem očima po Sasukem. Když jsem ho konečně našla – vlasy rozevláté větrem, stejně jako plášť za ním –, už se na mě taky díval. Meč měl tasený, ale ty jasné oči nebyly ani zdaleka tak zlověstné, jak jsem očekávala.
Tohle nebyly oči, které mi nařizovaly se podvolit a nechat si svázat ruce; tohle byly oči, které mě nechaly jít, i když mě mohly odtáhnout zpátky.
Netušila jsem, jak bitva začala. Celým srdcem jsem doufala, že otec – když konečně došel k poznání, jak je celá tahle situace hrozná – vyjede dopředu, aby si s nimi klidně promluvil, a jejich vůdce se s ním setká na půl cesty. Doufala jsem, že po ztrátách, které utrpěli na moři, budou ochotní ke kompromisu, aby si zachránili životy. Doufala jsem, že bychom jim mohli darovat Ostrov jako mírové gesto, poté co jsme jim zabili tolik lidí. Doufala jsem, že si všichni můžeme vést lépe.
Nic takového se nestalo.
Orochimarova hřmotná postava se bez varování pohnula rychleji, než bych považovala za možné. Odkudsi se objevil luk, schovaný pod vrstvami kožešin a kůže, ale letící šíp bylo proti šednoucí obloze jasně vidět. Pronikl přímo do bratrovy hrudi.
„Naruto!“ vykřikla Hinata a už seskakovala z koně, aby mu pomohla.
Vojáci kolem mě vyrazili do útoku, aniž by čekali na rozkaz. Sledovala jsem, jak bratr klesl v sedle, roztřeseně dýchal a zíral na šíp. „Nevytahuj ho,“ varoval Hinatu. „Jenom bys to zhoršila.“
Takže prostě jen tak umře?
Naruto umře. Byli jsme daleko od domova a prokláli mu šípem hrudník, kousek od ramene, a neměli v úmyslu ho vytáhnout.
A najednou mě zachvátil válečný duch.
Sasuke ještě pořád stál na stejném místě, jako by to věděl. Jeho lidé mohli klidně postupovat vpřed a moji vojáci útočit, ale my dva jsme nemohli jít proti nikomu jinému.
Zaryla jsem paty koni do slabin a cvalem vyrazila. Slyšela jsem, jak za mnou někdo křičí moje jméno. Ignorovala jsem to, oči upřené pouze na Sasukeho. Chvíli mě pozoroval a ujišťoval se, že mířím jeho směrem, a teprve pak se otočil a utíkal pryč. Vzhledem ke vzdálenosti a rychlosti měl docela náskok. Ani ten ho dnes ovšem nespasí. Vběhl do lesa, mrštně kličkoval mezi stromy a přeskakoval mělké potůčky. Vytasila jsem meč a pozvedla ho.
Zabil mou matku. Unesl mě. Jeho armáda právě zavraždila mého bratra. Takže se zdálo jenom spravedlivé, že to budu já, kdo mu svižně setne hlavu.
Když jsem ho dostihla a máchla mečem, sehnul se, jak mě nad sebou ucítil. Ve vteřině změnil směr, zatímco já jsem musela přitáhnout koni otěže, abych ho otočila a mohla ho stíhat. Zastavil za shlukem stromů příliš hustě rostlých, než abych jimi projela na koni. Začala jsem je objíždět a hledat skulinu, kudy bych ho mohla zahnat do úzkých. Žádnou jsem nenašla.
Věděla jsem, o co se snaží. Jestli jsem ho chtěla dostihnout, musela jsem sesednout. Nechtěla jsem přijít o výhodu, ale nakonec jsem se jí musela vzdát.
Seskočila jsem z koně a upřela pohled do pronikavých očí nepřítele. Chvíli mě sledoval a pak vyšel na světlo.
Najednou jako by se ze světa vytratil všechen zvuk. Žádný vítr ve větvích, žádný ptačí zpěv, žádná šumící tráva. Samotná země jako by zadržela dech, když jsme se naposledy setkali.
„Vaše Výsosti,“ uklonil se a zaútočil.
Zvedla jsem meč, abych ho zablokovala, a myslela na to, co mě učil Idate. Nemůžu ho jen odrážet, musím útočit a dělat výpady.
Zaútočila jsem a ostří meče prosvištělo nebezpečně blízko k jeho tváři. Když mě odrazil a uvědomil si, že jeho dokonalý obličej málem došel k újmě, vypadal skoro uznale. Ovšem moc dlouho o tom nepřemýšlel a vyrazil proti mně sekem shora. Zdálo se, že nemá v plánu mě jednoduše proklát mečem; hodlal mě nejdřív unavit a pak teprve zabít.
Tu hru ale mohli hrát dva.
Mířila jsem nízko, takže jsem ho nutila couvat nebo uskakovat stranou. Byl mnohem vyšší, takže pro něj bylo namáhavější se takhle pohybovat než pro mě. Nejednou se naše meče srazily, až zasršely jiskry. Měli jsme rozdílnou sílu, ale boj byl vyrovnaný, takže trval mnohem déle, než bych chtěla. Měla jsem podezření, že je na tom stejně.
Zrovna jsem se chytala k dalšímu výpadu, když se ticho kolem nás prolomilo. Uslyšela jsem ten nejpodivnější zvuk, skoro jako hromový potlesk. Z pohledu v Sasukeho očích bylo jasné, že to taky slyšel. V tiché dohodě jsme sklonili meče a otočili se. Spatřili jsme stěnu šedých mraků, která se valila stejně jako naše armády. Déšť a vítr nás zasáhly současně – předháněly se, jako by soupeřily o prvenství – a blížily se čím dál víc, až se přes nás převalila temnota. Tohle musela být bouře, kterou jsem v dálce viděla z lodi, a šedá mračna teď halila celou oblohu.
Nejdřív jsem zůstala stát, příliš užaslá, než abych se na něco zmohla. Bylo to naprosto ohromující, záhadné a velkolepé. A pak jsem viděla, jak vichr vyrval strom z kořenů, a dala jsem se na útěk.
Sasuke byl rázem vedle mě, o kousek mě předběhl a držel se přede mnou.
Neodvažovala jsem se ohlédnout. Slyšela jsem za sebou vítr i déšť, a to úplně stačilo, abych pokračovala dál. Nikdy jsem takovou bouři neviděla. Nevěděla jsem, jak se chránit. Nemohla jsem se držet stromu – rvalo je to ze země – a lehnout si na zem by nejspíš taky nepomohlo.
Mýlila jsem se. Na tomhle ostrově nebylo nic přívětivého.
A pak se v dálce objevila moje spása. Na jedné straně těch divných skalnatých hor, dole na okraji ostrého útesu, se černala díra. Nevěděla jsem, jak je hluboká, ale byla to moje jediná šance na úkryt. Problém byl, že Sasuke očividně mířil stejným směrem. Ohlédl se přes rameno, nejdřív na mě a pak na valící se vichřici. Vytřeštil oči a rozběhl se ještě rychleji.
Takže jsem udělala totéž. Naneštěstí jsem neměla tak dlouhé nohy a překážely mi šaty. Jen o pár vteřin později jsem zakopla o kořen a spadla na zem. Vykřikla jsem, protože jsem si pořádně natloukla žebra. Rychle jsem se vyškrábala na kolena a zoufale se snažila pokračovat vpřed, když mě najednou popadla něčí ruka.
„Poběž!“ křičel Sasuke. Zvedl mě z bláta a táhl k jeskyni.
„Utíkej, pořád utíkej,“ povzbuzoval mě. Jakmile jsem se rozběhla, pustil mě, abychom mohli držet meče v jedné ruce a druhou si pomáhat v běhu.
Snažila jsem se ze všech sil a držela se jen pár kroků za ním. Sasuke zastavil u černého ústí jeskyně a podal mi ruku, aby mě vtáhl dovnitř. Pak jsme se oba zadívali na ženoucí se šedou zeď.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„Hurikán,“ odpověděl, ale znělo to spíš jako otázka. „Už jsme je zažili, ale zdaleka ne tak silné a rychlé. Žene se přímo na nás. Musíme se dostat hlouběji.“
Začala jsem se rozhlížet po jeskyni. Na první pohled se nezdála moc hluboká. Od vchodu tvořila cosi jako trojúhelník se dvěma oblými rohy. A stěny se zdály od něčeho poškrábané, ale nebyla jsem si jistá. Záleželo jedině na tom, že jsme tu uvízli a není se kde jinde schovat.
Kvílení větru už dosáhlo pronikavé úrovně a bylo tak blízko, že jsem cítila, jak z jeskyně vysává vzduch. Přesunula jsem se Sasukem do jednoho z rohů a přála si, abychom měli lepší ochranu. Zvedla jsem meč, jak nejvýš jsem mohla, a stejně jako Sasuke jsem ho prudce zabodla do země. Poklekl, stáhl mě dolů a společně jsme popadli meče, právě když vítr dosáhl k jeskyni.
Znělo to jako noční můra, hluk a chaos, a poryvy větru byly tak silné, že mě vždycky na vteřinu nebo dvě zvedly ze země. Svírala jsem meč a doufala, že jsem ho zabodla dost hluboko, aby to vydržel. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, že Sasukeho kolena se taky odlepila od země, a sáhla jsem po něm, abych ho stáhla zpátky. Jakmile měl nohy zase na zemi, taky se mě chytil. Zaklesli jsme se nohama a drželi jsme se každý svého jílce i jeden druhého. A snažili se společnými silami zůstat naživu. Cítila jsem, když si přehmátl a přitáhl si mě blíž. Nohy jsem už měla určitě samou modřinu, jak jsem jimi neustále narážela na zem, a uvažovala jsem, jestli Sasukeho pálí ruce námahou stejně jako mě. Jako by mi četl myšlenky, zasténal skrz zaťaté zuby a bylo vidět, že se soustředí na bolest. Zabořila jsem mu obličej do hrudi, zaťala prsty do rukávu a svírala ho, dokud vítr nezačal polevovat stejně rychle, jako přišel.
Klečeli jsme na zemi, drželi se mečů, propletení jeden s druhým, a lapali po dechu, jako bychom právě přeběhli celý tenhle ostrov.
Zůstali jsme tak ještě chvíli, kdyby se vichřice náhodou vrátila. Kvílení větru se ztišilo, ale pořád ho bylo slyšet. Mimo něj se teď začal ozývat déšť.
Povolili jsme sevření a zadívali se na dešťovou oponu. Ústí jeskyně se svažovalo, takže dovnitř neteklo, ale nijak se mi nechtělo rozběhnout se ven. Jak jsem měla zavřené oči, trvalo poměrně dlouho, než se zrak přizpůsobil tmě a dokázala jsem rozeznat Sasukeho rozpolcený výraz.
Odkašlala jsem si a pustila ho. Rychle jsem vymotala nohu a postavila se. Sasuke vyskočil jako první a s jistým úsilím vytrhl meč ze země. Jestli to jemu nešlo snadno, pro mě to bude potupa. Musela jsem zatáhnout třikrát, než jsem ten svůj dostala ven.
Sasuke se nedíval. Procházel kolem a rozhlížel se.
Pak se zhluboka nadechl a tvář mu rozehrál divoký úsměv. „Jsi připravená vrátit se k umírání?“
„Rozhodně,“ odpověděla jsem, i když jsem neměla nejmenší zájem dnes zemřít. Rozmáchla jsem se, když zvedl meč, a oba jsme zasáhli skálu.
Snažila jsem se přizpůsobit, ale nemělo to cenu. Strop neposkytoval dost místa, a upřímně bylo skoro nemožné se tu pohybovat; nejspíš bychom stejně dobře zranili sebe, jako jeden druhého.
K tomu neradostnému poznání jsme dospěli současně.
„Tak jak to skončí?“ Došly mi nápady. „Když nemůžeme pořádně bojovat, poběžíme?“
Ukázal na příval venku. „Vidíš skrz tohle snad nějakou cestu?“
S námahou jsem se snažila prohlédnout provazy vody. „Myslím, že vidím strom. Možná.“
„Přesně tak. Jestli vyběhneme ven, nezvládneme to. Takže to můžeš zkusit, jestli chceš, ale já takhle umřít nehodlám.“
„Já taky ne,“ opáčila jsem.
„Pak se obávám, že to znamená nepříjemné příměří, Vaše Výsosti.“
Odfrkla jsem si. Měl samozřejmě pravdu, ale šlo mi to na nervy. Jenže teď bylo hlavní snažit se přežít.
„Ty se drž na tamté straně jeskyně a já budu zase na téhle,“ nařídila jsem mu.
„Souhlasím,“ odpověděl. Oba jsme se usadili se na zemi a zírali přes jeskyni do očí nepřítele.