Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 20

Sasuke

Ohromeně oněměla. Pečlivě udržovaná pyšná maska zmizela a oči se jí zalily slzami.
„Cože?“
„Přiznávám, že poslední tři roky jsem přemýšlel, jestli ‚Sakura ‘ není nějaká modlitba v jazyce, který neznám. Ty slabiky jí splynuly z jazyka tak poklidně a s takovou nadějí, že mě napadlo, jestli neprosila jakési božstvo o milosrdenství nebo nedávala poslední sbohem světu.“
„Moje matka byla tady?“ zašeptala.
Přikývl jsem.
Nadechla se a viděl jsem, jak těká očima tam a zpět a přemýšlí, kterou otázku položit jako první.
„Je opravdu mrtvá?“
Chvilku jsem ji mlčky pozoroval a málem jsem litoval pohasínající naděje, která jí zazněla v hlase.
„Ano.“
„Byl jsi s ní, když umírala?“
„Ano.“
„Měla…“ Polkla a ze všech sil se snažila udržet pohromadě. „Měla bolesti?“
„Ne,“ připustil jsem. „Odešla rychle a tak bezbolestně, jak jen by kdo v životě mohl chtít.“
Po tváři jí přes oteklý rudý otisk ruky stekla osamělá slza. Nevzlykala ani neomdlévala, nezačala zuřit. Napadlo mě, jestli ví, jak se své matce podobá.
„Děkuji za upřímnost,“ vypravila ze sebe a opatrně zvedla ruce, aby si otřela tvář. Trhla sebou, když pohnula levou paží.
„Rádo se stalo. Na oplátku očekávám stejnou upřímnost od tebe. Posaď se.“ Pokynul jsem k nízké stoličce u postranní zdi a ona poslechla. Pravda o její matce z ní vysála vzpurnost.
Zvedla obočí. „Co chceš vědět?“
„Počty, princezničko. Potřebuju přesné počty obyvatel království, která jste uloupili, množství lodí v námořnictvu. Kolik –“
„Počkej,“ zvedla ruku. „Uloupili? My jsme nic neuloupili.“
„Ale ano, uloupili. Znám vaši historii lépe než ty, princezničko. Vsadím se, že ti celý život tvrdili, že tvoji předkové byli zvoleni, aby dovedli klany k vítězství proti nájezdníkům, co?“
„Ano. Protože byli. A dovedli.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Možná jste odrazili ty, kdo se snažili zničit sedm klanů, ale korunu jste ukradli mému, Dahrainskému klanu. Většina zdejších lidí jsou jejich potomci. A v současné době nesedíme na trůnu jen proto, že tvoji praprapředci zmasakrovali polovinu našeho klanu, zbytek rozehnali a násilím se zmocnili role, pro kterou jsme byli vybráni my.“
Měla tu drzost se ušklíbnout. „Bolestně se pleteš. Půda, na které dnes leží Kadier, patřila kdysi šesti klanům, ne sedmi. A moji předkové vlastnili pořádný kus. Kdyby nebylo nás, neměli byste vůbec kam ilegálně vtrhnout.“
Uchechtl jsem se. „Lhali ti. Země, na níž stojí tvůj útulný palác, v němž máš ustlanou svoji pohodlnou postel, patří mým lidem. Dahraiňanům. Žijeme ve vyhnanství už celé generace a chceme ji zpátky. A ty nám pomůžeš,“ oznámil jsem jí. „Nebo zemřeš.“
Zírala na mě, jako by se snažila odhadnout, jestli lžu, nebo ne.
„Všechno je to pravda,“ trval jsem na svém.
Zamračila se. „I kdyby ano, nemám informace, o které žádáš. Ani ti vojáci, co jsi chtěl zajmout, je nejspíš neměli. Můj otec drží výsledky sčítání lidu v utajení. A co se vojska a loďstva týká… o tom mohli mít nějaké ponětí. Ale já, jako druhorozené dítě, a k tomu dívka, nemám k takovým informacím přístup.“
Popošel jsem těsně k ní, sklonil hlavu a přinutil ji, aby se mi podívala do očí. Bohové, ten pronikavý pohled byl tak známý. Jako bych znovu viděl její matku, a přece ne.
„Něco určitě víš,“ řekl jsem. „Minimálně víc, než jsi ochotna prozradit. Myslím, že dívka, která dokáže uhánět na koni, jako by ho ukradla, a ohání se mečem jako rytíř, by mohla vědět víc, než je ochotna komukoli přiznat.“
Polkla. A byl jsem u toho. Nikdo jiný by ji nepodezíral, že by něčeho měla moc, ať už informací, nebo čehokoli jiného. Jenže já jsem pod těmi rozcuchanými vlasy a rozevlátými šaty spatřil ukryté srdce a mysl, které zbytek světa ignoroval. Držela obojí pevně pod zámkem a teď jen stačilo najít správný klíč.
Bezcílně jsem začal přecházet po cele a přemýšlel. Někdy stačilo jen ticho, aby vězni znejistěli a vysypali ze sebe všechno, jen aby nějak vyplnili prázdnotu. Samozřejmě existovala i možnost mučení, ale to jsem nikdy neměl rád. Mým cílem nebyla bolest, ale výhra.
A klíč k tomu, jak nad ní zvítězit? Moje informace.
„Udělám ti nabídku. Řekni mi, kolik stráží je v paláci, a já ti povím, po čem nejvíc toužíš.“
„A to je?“
„Přesně ti vylíčím, jak zemřela tvoje matka.“
„Tys byl opravdu u toho?“ zeptala se znovu a oči jí na okamžik zjihly.
„Ano.“
Zamyšleně sklopila hlavu. Když ji znovu zvedla, nechala víčka zavřená, a jak promluvila, trhla sebou.
„Každý den je ke službě v paláci přiděleno šedesát osm vojáků. Pokud je zrovna svátek nebo jiná oslava, počet se zvyšuje, ale jen zřídka přesáhne stovku.“
Povytáhl jsem obočí. Byla neuvěřitelně stručná, a tak dokonale přesná. Kdybych ji dokázal přimět mluvit dál, měl bych Dahrain v hrsti.
„Dobrá práce, princezničko.“ Došel jsem zpátky a znovu se před ni postavil. „Tvoji matku jsem měl na starost já. Byl jsem s ní v místnosti možná dvacet minut a pokoušel jsem se ji přimět mluvit, stejně jako teď tebe. Nepodělila se o nic důležitého, alespoň ne pro naši misi. A tak přišla o hlavu. Vykonal jsem to já.“
Oči jí potemněly. „Ty?“ hlesla.
„Ano.“
„Jak jsi to mohl udělat?“
Tázavě jsem se na ni podíval a poodstoupil. „Musela zemřít. A myslím, že už víš, proč.“
Její oči… byly stejně divoké a pod její královskou výchovou z nich čišely blesky. Ztěžka a zuřivě dýchala a viděl jsem, jak jí v duchu zapadají na místo chybějící kousky skládačky.
„Jen do toho. Zkus hádat,“ pobídl jsem ji. „V lesích jsem zahlédl tvůj obličej. Okamžitě jsem tě poznal, protože jsi přesná kopie své matky. Ale tys mě taky poznala. Dej si dvě a dvě dohromady, Sakuro. Kdo jsem?“
Hrudník se jí zvedal a klesal čím dál rychleji, když jí došla ta hrůza v celé své šíři. „Ty jsi syn toho netvora Fugaka.“
Svižně jsem se uklonil. „Takže už chápeš, že to bylo jedině spravedlivé. Tys zase připravila o hlavu mého otce.“
„Já jsem neudělala nic,“ odpověděla. „Nebyla jsem jeho soudcem ani jsem nevynesla rozsudek, i když si bezpochyby za svůj zločin trest zasloužil. A tvůj otec měl alespoň proces.“
„Hodili jste jeho tělo na vůz a nechali ho zavézt nazdařbůh do lesů! Jen čirou náhodou jsme ho dostali zpátky, a ty si myslíš, že vaše činy byly nějak vznešené?“
„Její tělo…“ Hlas se jí zlomil. „Je tady? Je tu pohřbená?“
„Ano.“
Odvrátila pohled, jako by nechtěla, abych viděl slzy, které jí vyhrkly. Chvíli jsem ji nechal, aby se sebrala.
„Jestli máš nějakou sebeúctu,“ řekla tiše, „sundáš mi ty okovy ze zápěstí, dáš mi meč a vezmeš mě ven. Teď se ti bezpochyby dokážu vyrovnat.“
„Ne, nedokážeš,“ odsekl jsem. „Máš talent, to se musí nechat, ale já mám daleko víc zkušeností. A vím, že když jde člověk do útoku zaslepený hněvem, dopouští se chyb. Pořád bych vyhrál.“
Zavrtěla hlavou. Netušil jsem, jestli proto, že se mnou nesouhlasila, pročišťovala si hlavu, nebo byla jen frustrovaná z pláče. Možná všechno dohromady.
„Mám další otázky.“
Chladně se zasmála. „Jestli si myslíš, že existuje jen nepatrná možnost, že bych ti na ně teď odpověděla, podléháš marným iluzím.“
„Nebyl bych si tak jistý,“ poznamenal jsem. „Vím toho o tvé matce víc a jsem ochoten to vyměnit za tvé vědomosti.“
Založila si ruce na hrudi, což bylo s okovy na zápěstích dost těžké. „Já si vzpomínky ponechám a ty můžeš vysvětlit svému vůdci, jak sis svou vlastní arogancí překazil výslech.“
Zášť v jejím hlasu a to okamžité pochopení, že bych se raději plazil ohněm pekelným, než přiznal před Orochimarem porážku, mě vytočily málem k nepříčetnosti. Skoro jsem vypěnil, ale odmítl jsem dát najevo, jak hluboko mě zasáhla.
Vytáhl jsem z pouzdra na opasku dýku. „Máš jen útlý krček, Výsosti.“ Natáhl jsem uvolněnou kadeř jejích vlasů a přidržel ji před jejím obličejem. „Ušmiknout ti hlavu by bylo snadnější než tohle.“ Rychlým švihem jsem jí uřízl vlasy, tak hbitě, že nejspíš ani necítila zatahání. Zvedl jsem je a zahoupal jí zacuchaným pramenem před očima. „Na tvém místě bych začal mluvit.“
„Ne.“
Hlas měla pevný a chladný jako kámen.
„Dal jsem si záležet, aby tvoje matka netrpěla, ale tobě nic takového nedlužím. Stále jsem ochotný podělit se s tebou o její poslední chvíle, ale jen když budeš mluvit.“
Vykročil jsem ke dveřím a ohlédl jsem se jen těsně předtím, než jsem ji nechal v té zimě o samotě. Ruce měla pořád křížem a zírala na protější zeď.
„Za hodinu se vrátím. Pečlivě zvaž, co si vybereš, princezničko.“