Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 38

Sakura

V duchu jsem si sedmnáctkrát přezpívala kadierskou hymnu. A pak všechny ostatní, které jsem znala. Pak každou písničku, každou baladu a dokonce i každou pijáckou odrhovačku, které jsem se naučila za otcovými zády. Hodiny se táhly a neustávající déšť mě začínal uspávat.
Abych se udržela vzhůru, mučila jsem se otázkami. Kolik času uplynulo od bitvy? Přežil Naruto to zranění? Dostal ho někdo zpátky na loď? Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem se ptala na věci, které mě děsily nejvíc. Byla jsem teď jedináček? Stala jsem se dědičkou trůnu?
„Když jsi byla malá a rodiče ti přikázali jít do postele, ale ty jsi nechtěla, jak jsi protestovala?“ přemýšlel Sasuke nahlas.
„Aha, takže jsme na tom stejně,“ unaveně jsem se usmála. „To je dobré vědět.“
„Nakonec se budeme muset vyspat. Ta bouře se nehýbe.“ Ohlédl se přes rameno, aby to znovu zkontroloval.
Měl pravdu. Taková bouře Kadier ještě nikdy nepostihla a s tím přívalovým deštěm bych se vsadila, že řeky vystoupily z břehů a kořeny stromů se neudržely v zemi. „Nikdy jsem nic podobného neviděla. Je to tak… násilné.“
Odfrkl si. „V životě jsi žádné násilí neviděla. Máš štěstí. To já se potýkal s něčím jiným.“ Otočil se a probodl mě pohledem.
„Rozhodně je to vidět,“ opáčila jsem. „Rozdáváš ho na všechny strany, jako by to byly bonbony.“
„Nemůžu si pomoct, když jsou všichni kolem na sladké.“
Zamračila jsem se. „Hádat se s tebou pomůže, abych zůstala vzhůru. Pojďme se pohádat a neusnu celé hodiny.“
„Nenávidíš hádky, co?“
„Nesnáším je!“
„Nechápu proč. Zdá se, že v konfrontacích exceluješ.“
Sklopila jsem oči. „Málokdy vyhraju, a pak strávím několik následujících dní přemýšlením, co jsem měla říct jinak. Nemůžu z toho spát. Tak do toho. Hádej se se mnou. Uraz mě.“
„No dobře. Kde bych měl začít?“ uvažoval. „Proti svému bratrovi jsi nicka. Co tohle?“
Mrkla jsem po něm a všimla si, že se usmívá. Myslel jsi, jak se mi nedostal pod kůži.
„Já vím,“ přiznala jsem.
Svěsil ramena. „Takhle hádky nefungují. Nemáš souhlasit, máš mi to oplatit. Pověz mi, že mě pronásledují duchové nebo tak něco. Když se mi povedlo uhádnout některá tvoje tajemství, určitě jsi musela přijít na nějaká moje.“
„Možná ano,“ lhala jsem a pozorovala ho skrz plameny. „A jsem si jistá, že za chvíli mě nějaké urážky napadnou. Ale v tomhle máš pravdu. Nikdy nebudu jako Naruto. Vím to já, můj otec i celé království. Jestli je mrtvý…“ Sotva jsem na to dokázala pomyslet, natož o tom mluvit. „Byla jsem připravená mu pomáhat, dokonce i vzít si Sasoriho. Ale tohle…“ Mluvila jsem trochu moc.
„Á, jistě. Ten ubohý paskvil muže, který se na tebe v Hvozdu vykašlal.“
„To je on,“ povzdechla jsem si.
Zasmál se. „A to si ho pořád chceš vzít? Netušil jsem, že by na to někdo s tvou úrovní… důstojnosti přistoupil.“
„Vyjádřil nad svým rozhodnutím hlubokou lítost,“ pokrčila jsem rameny „A já jsem ho musela vzít za slovo.“
„Nemusela,“ prohlásil empaticky. „Nikdy nemusíš brát muže za slovo. Posuzuj ho podle jeho činů. Jestli tě opustil jednou, udělá to znovu. Takový člověk je skrznaskrz sobec. Jestli jsi dost chytrá, aby ses mi dvakrát dostala ze spárů, nebuď tak hloupá, aby sis vzala někoho takového.“
Přimhouřila jsem oči, „Jen těžko bych řekla, že máš nějaké právo komentovat můj osobní život. Zvláště když…“ zavrtěla jsem hlavou a odvrátila se. Roztřásly se mi rty a odmítla jsem mu poskytnout satisfakci, že mě rozplakal. Pak jsem ovšem zaútočila. „Jestli mám brát muže podle jeho činů, tak pro tebe je nálepka zřejmá, že? Vrah. Netvor. Zbabělec.“
Ty první dvě urážky, které jsem mu vmetla do očí, nijak nepopřel, ale pak tak tiše, že jsem to skoro přeslechla, hlesl: „Nejsem žádný zbabělec.“
Chvíli jsem se cítila trochu zahanbeně, jako bych porušila nevyslovené pravidlo. Nedokázala jsem se na něj podívat.
„Pověz mi,“ řekl nakonec s obvyklou okázalostí v hlase. „Co řekne drahý Sasori, až se dozví, že jsi se mnou strávila noc?“
Našla jsem odvahu zvednout oči a Sasuke se usmíval, pobavený mými okolnostmi. Taky jsem se ušklíbla
„Nic. Než z téhle jeskyně vyjdeme, jeden z nás bude mrtvý. Nemám v úmyslu dopustit, abych to byla já.“
Moje prohlášení ho zanechalo úplně klidným. Dál na mě upíral pohled, oheň se mu odrážel v očích a z tváře se dalo poznat, že se mým škádlením královsky baví.
„Byla ta hádka postačující, aby tě udržela vzhůru?“ zeptal se.
„Ano. Děkuju.“
Sasuke vstal a protáhl se. Pak se zadíval se na strop, na rytiny na zdech a déšť venku. Nakonec zavrtěl hlavou, svezl se zády po stěně a uvelebil se jen pár kroků ode mě.
Ostražitě jsem se na něj podívala.
„Jen si dělám pohodlí. Ber to s klidem.“ Dlouze si povzdechl a opřel se. „Potřebuješ se ještě hádat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že už bych to nedokázala, ani kdybych se snažila. Jsem vyčerpaná. A víš, co ještě? Ani se dneska necítím na umírání. Nemám na to náladu.“
Viděla jsem, jak potlačuje úsměv.
„Ani já, abych byl upřímný.“
„Můžeme tedy vyhlásit opravdické příměří? Až přestane pršet, můžeš na mě útočit a pomstít svoje království, jak budeš chtít,“ mávla jsem rukou tak ladně, jako by to nic neznamenalo. „Ale teď mě prosím nech odpočinout.“
Zadíval se na mě těma pronikavýma  očima. Nerada jsem přiznávala, že byl docela hezký. Ty jeho větrem rozevláté vlasy, až příliš růžové rty. Něco v něm upoutalo mou pozornost a odmítalo ji pustit.
„Ať už si o mně myslíš cokoli, vychovali mě jako šlechtice a moje slovo mě zavazuje.“ Sundal si rukavici a natáhl ruku. „Máš moje slovo, že se ti nestane žádná újma, zatímco budeš spát.“
Měl najednou jiný tón. Jako by ho hluboce urazilo, kdybych mu nevěřila. Nebyla jsem si jistá, jak moc se mu dá věřit… ale o tomhle slibu jsem nepochybovala.
Opatrně jsem ji přijala. Moje ruka se v jeho dlani doslova utopila. Cítila jsem každičký mozol, který si kdy vysloužil. „A ty máš mé, jako princezny a dámy.“