Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 63

Sakura

Podlomila se mi kolena, ale Sasuke mě chytil za předloktí a podepřel.
„Cože?“ zeptala jsem se chabě.
„Je pryč,“ potvrdil Neji.
Nevěřila jsem tomu. Nemohl se ztratit. Ne teď. Nadzvedla jsem sukně a spěchala chodbou kolem stráží. Dveře Narutovi komnaty byly dokořán a nikdo je nehlídal. Uvnitř jsem našla povytahované a přehrabané zásuvky a všechny cennosti zřejmě někdo sebral.
Snažila jsem se přestát šok a přemýšlet. Kde může být? Proč by odcházel? Co se tu stalo?
Unesli ho? Nejspíš.
Jenže Hinata taky zmizela. Jestli se rozhodl vzít záležitosti do svých rukou, pak měl pravděpodobně v úmyslu být nějakou dobu pryč. A jestli vzal věci, které se daly snadno prodat, a Hinata …
Otočila jsem se na podpatku a utíkala do svého pokoje. Jestli ho unesli, bude to marné. Ale jestli odešel dobrovolně, pak jistě našel způsob, jak mi to sdělit. Znala jsem ho. Věděla jsem, co by udělal.
Rozrazila jsem dveře a Sasuke, Kakashi a Neji mi byli v patách. Rozhlížela jsem se po dopisu na rozloučenou. U vchodu nic, na krbové římse nic… ale tam, na neustlaných polštářích v posteli, ležel přeložený papír. Zatížený královským pečetním prstenem.
Jednou rukou jsem zvedla prsten a druhou rozevřela papír. Pokoušela jsem se zpomalit myšlenky, abych se dokázala soustředit na čtení.

Sakuro,
strašně moc se omlouvám. Prosím, abys našla sílu mi odpustit.
Vím, že jsme měli plán, ale otcova smrt to zkomplikovala. Kdyby žil dost dlouho, abych si stačil vzít Hinatu, všechno by dopadlo jinak. Ale teď, když zemřel a já jsem následník trůnu, lordi mě donutí k politickému sňatku. Sama to víš. A zvlášť po tom, co se stalo na Ostrově, když království hrozí válka.
Jenže já to neudělám.
Nemůžu, Sakuro. Doufám, že jednoho dne poznáš, jaké je najít člověka, který vyplní prázdná místa v tvém srdci a který tě postrčí, abys byla vším, čím jsi být chtěla, ale nebyla sis jistá, jestli můžeš. Taková láska tě donutí dělat nepředstavitelné věci. Jako tuhle.
Utíkám, abych se oženil s Hinatou. Dokonce i během psaní těchto řádků mě prosí, abych to znovu zvážil, ale moc dobře vím, co se stane, když zůstanu. Modlím se, abys mi odpustila, že tě opouštím v takovou chvíli. Za pár let, až se v manželství usadím a budu mít dědice, rád se vrátím a zbavím tě koruny. Jestli o to vůbec budeš stát. Upřímně, moje slova, která jsem ti řekl tehdy večer po tvém zasnoubení, byla pravdivá. Vždycky jsem si myslel, že bys byla lepší vládkyní než já. Jako regentce se ti dařilo a já bych na svou talentovanou, statečnou a inteligentní sestru nemohl být pyšnější. Jako král Kadieru tímto přenechávám titul tobě. Ať žije královna Sakura Kadierská, nejspravedlivější a nejlaskavější vládkyně, jakou kdy naše království mělo.
A znovu tě prosím, abys v sobě našla pro mě a Hinatu odpuštění. Mám tě moc rád, Sakuro. A jednoho dne se vrátím domů.
Naruto

Ke konci dopisu se mi třásla ruka tak silně, že jsem sotva dokázala přečíst jeho podpis. Byla jsem příliš omráčená, než abych promluvila. Samozřejmě, že jsem chápala, jaké je milovat někoho tolik, že vás to přiměje k bláznivým činům… ale nemohla jsem uvěřit, že je pryč.
Moje matka byla pryč.
Otec byl pryč.
Bratr byl pryč.
Stala jsem se královnou.
A v hlavě jsem slyšela jediné: Jsem pořád tady.
Pohlédla jsem na Sasukeho, který mě ostražitě a s obavami v očích pozoroval. Stále jsem nebyla schopná promluvit, a tak jsem mu podala dopis. Přečetl ho mnohem rychleji než já, připlácl ho Kakashimu k hrudi a padl na koleno.
„Ať žije královna Sakura!“ zvolal tak nahlas, že by ho nejspíš slyšel každý, kdo by zrovna procházel kolem.
Kakashi a Neji ho následovali a s úklonou poklekli. Dva strážci, kteří právě přišli vystřídat předchozí hlídku, poklekli také. Cítila jsem, jak se mi tíha koruny usazuje na ramenou plnou vahou.
Bylo to děsivé. Ale taky jsem si uvědomovala, jak moc mi bude chybět, až si ji Sasuke vezme nazpět.
Navlékla jsem si královský pečetní prsten na palec, protože na jiný prst mi nepadl, a znovu si nadzvedla sukně.
„Prosím, udržujte stráž před otcovou komnatou; s jeho tělem se nebude hýbat. A pomlčte prosím o Narutově odchodu. Jakmile se usadí prach, připravím prohlášení.“
Dovolila jsem si pouze ten nejkratší pohled na Sasukeho. „Důstojníku Au Uchiho, následujte mě, prosím. Od vás ostatních teď víc než kdy očekávám, že se budete mít na pozoru. Prozatím se musím věnovat jisté naléhavé záležitosti v knihovně.“
S hlavou vysoko zdviženou jsem vyšla z pokoje. Budu královnou ještě kratší dobu, než byl Naruto králem, ale ponesu ten titul hrdě.
„Sakuro,“ ozval se Sasuke tiše. „Sakuro, pojďme do knihovny až zítra.“
Neodpověděla jsem.
„Sakuro. Nejedla jsi. Utrpěla jsi velký šok. Potřebuješ si odpočinout.“
Šla jsem dál.
Ale pak se mi náhle podlomila kolena a sklouzla jsem na zeď. Okamžitě tam byly Sasukeho paže, aby mě znovu zvedly. Opatrně vzal moji tvář do dlaní a přiměl mě zvednout zrak.
„Sakuro. Prosím. Nemusíme to dělat dnes.“ Ztěžka polkl. „Vůbec k tomu nemusí dojít.“
Pousmála jsem se. „Copak nejsi šťastný, Sasuke? Tvoje celoživotní úsilí se dnes večer vyplatí. A jak snadno! Bez jediné kapky prolité krve dostaneš korunu zpátky.“
Roztřásly se mu rty. „Nikdy jsem o korunu nestál. Chtěl jsem jenom žít v zemi svých předků. A přestat se schovávat. Mohlo by to jít. Mohl bych tu zůstat. S tebou. Nemusíme nic dělat, Sakuro.“
Unaveně jsem zvedla ruku a pohladila ho po tváři. „To bys mohl. Ale nemůžeš. Protože v srdci nejsi jen šlechtic, Sasuke. Jsi král. A kdybys tu zůstal a vychutnával si život v tomhle království, zatímco by tvoji lidé trpěli v polorozpadlém hradu na kraji světa, začal by ses nenávidět. Stejně jako bych se nenáviděla já, kdybych s tebou zůstala, zatímco můj lid by byl vyhnán z království.“
Hleděl na mě a čelil pravdě, kterou jsme si oba odmítali přiznat.
„Ty a já, Sasuke. Nemůžeme mít obojí. Ve skutečnosti nemůžeme mít ani jedno. Protože kdybychom spolu utekli, zanechali bychom naše lidi v úplném chaosu. Kdoví, kolik by jich kvůli naší zbabělosti zemřelo? Myslíš, že by to naše láska přežila?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jeden z nás musí vládnout a druhý musí jít.“
Namáhavě polykal, těkal očima kolem a nenacházel žádné odpovědi.
„Nemůžu…“ začal.
„Já vím.“
Vzchopila jsem se a znovu vykročila. Sasuke nenašel způsob, jak mi to vyvrátit, a tak mě jen mlčky následoval. Vzpomínala jsem na chvíle v jeskyni, než jsme se spřátelili. Dokonce i tehdejší mlčení bylo příjemnější než tohle.
Vešla jsem do knihovny a překvapilo mě, že jsem hned u vchodu našla Idateho. S hlavou svěšenou se opíral o stůl, jako by byl zdrcený osudem.
Ale pak ji zvedl. A v očích neměl smutek ani lítost, čišel z nich vztek.
„Kde je ten klíč?“ zeptal se.
„Okamžitě změníte tón,“ nařídil mu Sasuke.
Idate ho sjel tak pohrdavým pohledem, až mě z toho zamrazilo.
„Kde je ten klíč?“ zaútočil znovu výhrůžným tónem. „Jste jediná, kdo ho mohl sebrat.“
„Ano. Vzala jsem ten klíč. A mám k tomu plné právo,“ zvedla jsem ruku s pečetním prstenem. „Jsem královna.“
Zůstal na něj zírat s otevřenou pusou, ale než se stačil začít vyptávat, mávla jsem rukou, abych ho umlčela. Druhou jsem natáhla k Sasukemu, který vytáhl z kapsy klíč.
„Je mi líto, Idate. Potřebuju tu knihu. Takže ustup.“
Idate obešel stůl a ukázal prstem na Sasukeho. „Nevím, kdo to je, nebo odkud ho znáte, nebo co s těmi knihami zamýšlí. Ale nedostane je. Nedostane je a nedostane ani tebe.“ Začal mi tykat.
„Idate!“
„Říkal jsem ti to, Sakuro. Říkal jsem ti to už dávno. Vždycky budeš moje. Nikdo tě nedokáže milovat víc.“
Popošel blíž a v očích měl nenávist. Jen jedinkrát mi připadal takhle nebezpečný, a teď jsem si tu chvíli vybavovala s křišťálovou jasností. Tehdy bez jakéhokoli zaváhání nebo ironie řekl, že kdokoli se mezi nás postaví, bude jeho nepřítel. Až teď jsem pochopila, jak vážně to myslel.
A pochopila jsem, jaký je rozdíl mezi tím, co jsem pro lásku ochotná udělat já a co Idate. Ale mohlo se něco tak pomstychtivého vůbec považovat za lásku?
Místností se rozlehl křik právě ve chvíli, kdy se Idate chystal na Sasukeho vrhnout.
Dovnitř vběhl Kakashi, hodil Sasukemu meč a druhý k mému překvapení mně. Idatemu nevěnoval jediný pohled.
Rychle si nás změřil. „Pospěšte, Vaše Veličenstvo. Zaútočili na nás.“