Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 30

Sakura

„Cože udělal?“ zhrozil se Idate. „A co teď bude?“
Pokrčila jsem rameny. „Pojedeme. Už se s tím nedá nic dělat. A co se stane, jestli se pokusí o invazi? Pokud si Sasuke myslí, že sem můžou úspěšně vpadnout, pak to udělá. Vzdá se jakékoli schůzky a rovnou napadne palác.“
S povzdechem jsem si promnula spánky. Od chvíle, kdy nám otec představil svůj plán, mě nepřestávala bolet hlava.
Idate mě vzal za ruku. „Co můžeme udělat my? Jak bych mohl pomoct?“
Sledovala jsem jeho čím dál ustaranější oči. Instinkt mi napovídal, že se nebojí o sebe.
Bál se o mě.
„Mám dvě žádosti. Zaprvé, potřebuju, abys sesbíral ty nejdůležitější z našich historických knih a zabalil je. Jestli se Sasuke vyhne setkání a dorazí sem, musíš utéct a vzít pravdu s sebou. Tohle je naše království. A jestli na něj budeme muset někdy v budoucnu vznést nárok, abychom ho dostali zpět, budeš mít alespoň důkazy.“
Přikývl. Řekla bych, že už si v duchu sestavoval seznam těch nejdůležitějších knih. „To je snadné. Co dál?“
„Chci dál cvičit s mečem. Jestli se schůzka nějak zvrtne a ti vyslanci budou čekat dámu v nesnázích, chci, aby toho litovali. Vidím ti na očích, že ti na mně příliš záleží, než abys mě nechal bezbrannou. Pomůžeš mi?“
S úsměvem vstal. „Sakuro, mně na vás nejen záleží. Miluju vás. A nikdy jsem se to nesnažil skrývat.“
Cítila jsem, jak se mi do tváří vkrádá ruměnec. To mě vždycky jeho slova zanechají tak rozpolcenou? Kdybych neměla závazky k Sasorimu, kdyby mě k němu nepoutala čest a povinnost, nechala bych s radostí Idateho, aby se o mě ucházel? Nevěděla jsem. A pro mé vlastní dobro bylo pravděpodobně lepší, že jsem o tom moc nepřemýšlela.
„Já vím, že ano.“
„A já vím, že vám to není úplně příjemné. Je snadné vás přečíst,“ zasmál se. „Ale s radostí vás budu milovat na dálku. Tady z té zaprášené knihovny. Jsou horší věci.“
Hleděla jsem na něj přinejmenším s obdivem. „Můžu se zeptat na něco, co bude nejspíš trochu na hraně?“
„Pokud jde o mě, mezi vámi a mnou žádné hrany neexistují. Vždycky se můžete zeptat, na co chcete.“
Cítila jsem, jak mi zrychluje tep. Podobně jako když mě vedli do hlavní síně na hradě Vosino. Potlačila jsem to.
„Jak jsi to poznal? Tvrdíš, že mě miluješ. Ale jak jsi věděl, jak vlastně vypadá láska?“
Dlouze a pomaloučku nabral dech a přistoupil blíž. „Četla jste každičkou pohádku v téhle knihovně, Sakuro. Copak to nevíte? Láska nevypadá jako něco, nedá se k ničemu přirovnat,“ zašeptal. „Láska má zvuk. Zní jako tisíc srdcí, které tepou v jediném rytmu. Zní jako zurčení vodopádu, jako ztichlý svět za rozbřesku. Můžete ji slyšet v noci, jak vás kolébá ke spánku, a uprostřed nejtemnějších dní k vám vtrhne jako hlasitý smích.
Vtip je v tom, že některé z nás naučili, jak jí naslouchat, takže když přijde, snadno ji přes veškerý hluk zaslechneme. Pro jiné je okolo příliš mnoho jiných zvuků, ve kterých se utopí. Jim to trvá déle. Ale když se konečně prodere skrz, je to symfonie.“
Zvedl mi bradu, abych se mu musela podívat do očí. „Jen naslouchejte, Sakuro. Naslouchejte. Přijde to.“
Zlehýnka mě políbil na tvář, možná ve snaze přimět ten zvuk, aby se projevil.
Nestalo se.
Ale věřila jsem mu.
„Myslím, že bude snadnější ji zaslechnout, jakmile se přeneseme přes hrozící válku,“ zažertovala jsem, abych prolomila napětí.
Zasmál se. „Nejspíš máte pravdu. Ale abychom se vrátili k předchozímu tématu, ano. Budu s vámi cvičit. Jestli jste převezla toho Sasukeho, nejspíš se dokážete postavit komukoli jinému. Ale radši to nebudeme riskovat.“ Na chvilku se zamyslel. „Jestli se konají nějaké přípravy, lidi budou pořád courat stájemi. Potřebujeme se sejít někde jinde.“
„Co moje oblíbené místo v zahradě? To s tím kamenem? Okolní zeleň je vysoká, takže nás nikdo neuvidí, a je to dost daleko, než aby někoho přilákal hluk.“
Zvážil to. „Jo. To by mohlo jít.“ Otočil hlavu a všiml si, že se stmívá. „Po večeři?“
„Budu čekat.“ Jak jsem odcházela z knihovny, něco mě napadlo. Bylo možné, že Sasori o otcových plánech nikdo neinformoval. Navzdory všem výhradám se mi zdálo kruté držet ho v tomhle ohledu v nevědomosti. Proto jsem zamířila k jeho pokojům.
„Vaše královská Výsosti,“ uvítal mě Sasori, jakmile mě ohlásili. „Čemu vděčím za čest, že jste mě poctila svou přítomností?“
„Byl za vámi Naruto?“
Zavrtěl hlavou.
„Pak mě prosím pusťte dovnitř. Je tu něco, o čem byste měl nejspíš vědět.“
Tam, kde Idate zareagoval s hrůzou, Sasori vyjádřil sotva mírné znepokojení.
„Neschvaluji, že jedete také. Nevím, jak se k tomu postavit.“
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se.
Vzdychl. „Kdyby šlo jen o mě, instinkt mi velí trvat na tom, aby mě Jeho Veličenstvo nechalo plavit se s vámi. Pokud věci nepůjdou hladce, chci ho chránit. Ale jako váš snoubenec…“ Podíval se na mě. „Sasuke už vás jednou unesl. A vzhledem k tomu, že posledně to bylo zcela mou vinou, cítím teď povinnost takové možnosti zabránit. Chtěl bych proto zůstat po vašem boku.“
Sledovala jsem, jak pohledem těká po podlaze, jako by v duchu zvažoval plusy a minusy a snažil se zjistit, co převáží.
„Mohla bych přidat svůj názor?“ odvážila jsem se.
Okamžitě zvedl oči. „Samozřejmě.“
„Chraňte Naruta. Otec bude mít kolem sebe celý kordon stráží a už jste si možná uvědomil, že když musím, umím se s mečem docela ohánět.“
Odmlčela jsem se, protože následující slova se mi neříkala snadno.
Ale polkla jsem a přiznala nejtvrdší pravdu: „Všichni víme, na jakou příčku v žebříčku patřím.“ Sasori na mě zůstal zírat. „Je mnohem důležitější, aby z toho vyšel živý a zdravý Naruto. Kdyby království ztratilo mě, všechno poběží dál, ale jestli se něco stane mému bratrovi? Byla by to katastrofa.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Budete mnohem užitečnější, když budete chránit Naruta. Je mnohem cennější než já.“
Sklopil pohled a odpověděl tak tichým hlasem, že jsem ho sotva slyšela. „Ne pro každého.“
Uvědomila jsem si, že je pro něj tohle přiznání stejné, jako by vytesal naše jména do mramoru nebo složil operu na mou počest.
„Sasori?“
Ještě se mi nedokázal podívat do očí. „Nemám nadání pro květnatá slova. Kdybych měl, využil bych toho už dávno. Ale pro některé z nás… pro mě… by bylo mnohem víc zdrcující ztratit vás než kohokoli jiného.
Celý život mě učili, že protokol a patřičnost jsou nejdůležitější, abych se mohl stát členem vaší rodiny, Sakuro. Moji učitelé a pěstouni mě vychovávali k tomu, abych byl někým, o kom nikdo v celém království nebude pochybovat, že je vás hoden. Selhali však v tom, vychovat ze mě člověka, o kterém byste si myslela vy, že je vás hoden.
Možná už je příliš pozdě to napravit. Tam v lesích… Nekladu vám za vinu, že mě nenávidíte. Myslel jsem, že napadli naši zemi, a instinkt mi velel zpravit o tom palác. Měl jsem však dostat do paláce vás. Teď si kvůli tomu připadám jako nevýslovný hlupák. Nikdy nebudu schopen se za to dostatečně omluvit.“
Nervózně si třel dlaně a mě po letech, kdy jsem si myslela, že Sasoriho znám, ohromilo zjištění, že jsem o něm možná nevěděla vůbec nic. Napadlo mě, jestli bych po tomhle nemohla zaslechnout něco podobného lásce.
Zatím ne.
A přesto mi byla jeho upřímnost drahá.
„Ještě není pozdě, Sasori.“
Zvedl oči, jež prozrazovaly, že mi tak úplně nevěří. „Tak rád bych začal znovu, Sakuro. Bez očekávání. Poznat vás a nechat vás poznat sebe.“
Přikývla jsem. „To bych taky ráda. Ale dokud tohle nebude za námi, nemůžeme o tom přemýšlet. Jestli vám na mně záleží, jak říkáte, zůstaňte, prosím, po boku otce a bratra, až pojedeme na Ostrov. Chraňte je, jak nejlíp umíte. Buďte hlasem rozumu v jejich uších.“
Sasori kývl. „Vaše přání je mi rozkazem.“