Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 16

Sakura

Když všichni odešli spát, z paláce se stával úplně jiný svět. Hlavní chodby osvětlovaly sem tam roztroušené svíce a po půlnoci poskytoval jediné světlo měsíc. Zadívala jsem se z širokého okna na části souhvězdí vyčnívajících nad stromy a myslela na to, jak jsou hvězdy strašně daleko.
Plížila jsem se do chodby v nejodlehlejší části paláce, kam otec nechal přestěhovat jeden z nejkrásnějších portrétů, jaký jsem kdy viděla.
Rozhlédla jsem se na obě strany, abych se ujistila, že tu opravdu nikdo není, a usadila se na podlaze před matčiným obrazem v nadživotní velikosti. Měla tak krásnou a mírumilovnou tvář. Dokonce i takhle nehybná vyzařovala laskavost. Mírně nakloněná hlava naznačovala, že vám budou odpuštěny veškeré přestupky. Poklidný úsměv byl pozváním do její blízkosti.
Lidé říkali, že jsem jako ona. Chtěla jsem to. Chtěla jsem být klidná, šťastná a hodná. Možná to znělo jednoduše, ale ta slova toho obsahovala tolik.
„Omlouvám se za svoji nepřítomnost," zašeptala jsem. „Vysvětlila bych ti to, ale nejspíš by ti to zlomilo srdce."
Polkla jsem; věděla jsem, že je to pravda. Kdyby s námi prožila poslední měsíc, zdrtilo by ji to. Žila jsem v domnění, že mi slzy už vyschly, ale jak jsem mluvila, přepadla mě nová bolest a vytryskly mi znovu.
Byla tam venku, že? Někde. Byla naživu. Možná ji někde drží v zajetí... nebo možná ztratila paměť. To se v knihách stávalo. Takže nebylo nepředstavitelné, že by klidně po třech letech mohla jednoho dne vejít do paláce a obejmout mě, jako když jsem byla malá. Musela jsem tomu věřit.
Ale někdy víra bolela.
„Jsem zasnoubená. Se Sasorim." Zvedla jsem ruku s prstenem, zadívala se do těch mírumilovných očí a přála si, abych se dočkala nějaké reakce, ze které by se dalo odhadnout, jestli jsem se zbláznila, když jsem napoprvé odmítla, nebo jestli jsem měla vytrvat. „Naruto mi pořád opakuje, jak jsem ušlechtilá. A kdybych mu mohla dát jediný dar, bylo by to snadné vladaření. Ale to, jak se mnou Sasori mluví... nevím. Mám pocit, jako by pod povrchem číhalo cosi zlého." Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale měla bych ti říct... znám způsob, jak z toho ven." Zvedla jsem hlavu a zatoužila po reakci. „Idate mě miluje," přiznala jsem. „Chce, abych s ním utekla. Myslím, že kdybys tu byla, souhlasila bys. Vždyť jsi mu to místo dala, takže jsi v něm musela něco vidět. A jestli by mě někdo dokázal zaopatřit, je to Idate. Prodal by kvůli tomu i vlastní šaty. O tom nepochybuji.
Jediný problém je... že ho nemiluju. Ne tak, jako on miluje mě. A řekla jsem mu to, ale tvrdí, že bude šťastný jen z mé blízkosti. A to pro mě něco znamená. Jenže... nemyslím, že to stačí, abych kvůli tomu utekla. Kdyby mezi námi bylo cosi magického? Pak ano. Protože, nemá to snad všechno být magické?" zeptala jsem se.
„Ve všech knihách to tak stojí. Dokonce i přes neslavný začátek to cítíš, mami. Dokážeš říct, že princ v ní vidí to nejlepší a ona v něj vkládá naději. A jakmile se dostanou z nejhoršího, vytvoří spolu něco tak nádherného, že o tom někdo musí napsat. To já nemám. S nikým. A možná nikdy mít nebudu," pokrčila jsem rameny. „Nejspíš jsou na světě i horší věci."
Otřela jsem si tváře. „Kéž bys tady byla. Kéž bych pořád měla někoho, kdo by mě miloval jako ty."
Tohle bylo jádro mojí bolesti. Všichni mě svým způsobem milovali. Ale nikdo tak jako matka.
„Dospěla jsem k rozhodnutí. Vypadá to, že si musím Sasoriho opravdu vzít, takže v den naší svatby zaznamenám do knih, že jsi mrtvá." Hleděla jsem jí do očí. „Protože tohle bude první královská svatba za celé věky a zpráva o našem zasnoubení se s předstihem rozletí široko daleko. A jsem si jistá, že kdybys tam venku někde byla a dozvěděla se, že se vdávám, vrátila by ses. Takže jestli ne, zapíšu to a tím končím. Přestanu věřit."
Popotáhla jsem. Nenáviděla jsem pomyšlení, že to musím takhle skoncovat. Ale pokud jsem si měla uchovat zdravý rozum, jinak to nešlo. Neustálé přemýšlení a plané naděje byly horší než jistota.
„Ale nepřestanu sem chodit, víš," slíbila jsem. „Vždycky s tebou budu mluvit, jako bys tu byla. A vždycky ti povím všechno, dokonce i to špatné... jenom ne dneska."
„Mám tě moc ráda," zašeptala jsem. „Kéž by ses vrátila zpátky." Zhluboka jsem si povzdechla a promnula si spánky. „Měla bych jít spát. Zítra jedeme na vyjížďku. Otec chce, aby nás se Sasorim viděli i lidé z venkova. A poslední dobou se dostanu ven jen zřídka, takže se hodlám chopit příležitosti. Pomoz mi s něčím. Vždycky jsi dokázala uklidnit hádku pouhým úsměvem... Jak jsi to dělala? Nauč mě to. Musím z tebe mít přece mnohem víc než jen vlasy a oči. Chci tvoji laskavost a sílu. Doufám, že je v sobě někde najdu."
Vstala jsem a poslala jí vzdušný polibek. „Mám tě moc ráda. A nikdy na tebe nezapomenu."
Stála jsem na břehu pláže s černým pískem. Zvědavě jsem ho pozorovala a pomyslela si, že nic takového jako černý písek přece neexistuje. Ale přesto jsem ho cítila, pronikal mi mezi prsty bosých nohou. Taky tu byl silný vítr a škubal za látku sukně všemi směry, až hrozilo, že mi ji zvedne nad hlavu. Nepoznávala jsem to tu. A byla jsem tak sama.
Ale nebála jsem se.
Rozpřáhla jsem ruce a vlasy mi vlály ve větru, volně a svobodně.
Svobodně.
Stála jsem tam dlouho, sledovala vlny a soustředila se na místo, kde se moře setkávalo s oblohou. A po chvíli se na obzoru daly do pohybu hvězdy. Sbíhaly se s planetami a spojovaly se do jediného zářivého bodu, čím dál jasnějšího, až oslepoval víc než slunce.
Zakryla jsem si oči a odvrátila pohled. A spatřila stín.
Stál – protože jsem si byla jistá, že je to muž – za mnou. Čekala jsem, až ho jas hvězd vymaže z pláže. Byl to stín, proboha živého. Světlo by ho mělo zaplašit. Ale zůstával, jako by ani to, co ho mělo zahnat na útěk, nebylo dost silné. Jako by to, co ho mělo zničit, nemělo dost síly, aby ho přimělo mě opustit.
Zkoumala jsem jeho tvar. Byl to stín, ale čí? Opatrně jsem ho obcházela a hledala skulinu v temnotě, nějaký zdroj. Nic jsem nenašla. Zůstával stejně nehybný, jako když jsem si ho všimla.
„Kdo jsi?"
Neozval se žádný hlas. Podvědomě jsem cítila, že nemá totožnost. A stejně tak jsem cítila, že je zvědavý a chce znát mé jméno, odkud jsem a jak jsem našla tuhle pláž.
Pozorovala jsem ho a upírala zrak do míst, kde by měl mít oči.
„Já jsem taky nikdo," odpověděla jsem.
Vnímala jsem, jak se ho zmocnila lítost.
Zvedl ruku a stínovými prsty se dotkl mé tváře. A tehdy jsem ucítila, jak je chladný a mrazivý, ledový až na dřeň. Zírala jsem na něj a hledala úsměv, laskavé oči nebo cokoli, co by mi napovědělo, že je to přítel, a ne protivník.
Nenašla jsem nic než led.
Zprudka jsem se posadila a lapala po dechu.
„Má paní?" Hinata polekaně přiběhla od krbu, kde zapalovala oheň.
„Jsem v pořádku," uklidňovala jsem ji. „Noční můra. Alespoň myslím, že to byla noční můra."
„Mám vám něco přinést? Trochu vody?"
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jsi zlatá, Hinato. Opravdu to byl jen sen."
Zalétla jsem pohledem k oknu. Noc rychle bledla a stromovím pronikalo denní světlo.
Znovu jsem si lehla a setřela si pot z čela. Pořád jsem ho viděla. Z té vzpomínky mě mrazilo, což nebylo zrovna šťastné. Teď už rozhodně neusnu. Blížil se den, který strávím jen se Sasorim – a v denním světle se zdál ještě méně lákavý.