Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 22

Sakura

Měla jsem tušení, že zmínka o mé ženskosti a jemné výchově Sasukeho vyvede z míry. Někdy jsou i nepředvídatelní lidé až moc předvídatelní.
Čekala jsem, dokud nebude s jistotou pryč, a podruhé jsem si z vlasů vytáhla sponku. Myslela jsem na Idateho, jak sedí blíž, než by měl, a pečlivě odvádí svoji práci. Myslela jsem na to, jak se mě snaží rozesmát.
Cvak.
Jedno pouto odemčené, druhé zbývalo.
Vyměnila jsem si ruce. Levačku jsem neměla tak šikovnou a nepopsatelně bolelo ji používat, ale nic jiného mi nezbývalo.
Tentokrát jsem myslela na Naruta. Jak sedí s jehlou a vyšívacím hedvábím, tichý a zamyšlený. Myslela jsem na to, že přesně tak se chová i s mečem. A jak bychom se oba soustředili na záchranu toho druhého, kdyby byl tady. Zdálo se, že jsme nikdy nedělali nic jiného.
Cvak.
A pouta byla dole.
Stoupla jsem si na kraj postele a odtlačila železnou tyč v okně. Podařilo se mi získat asi pět centimetrů, takže v okně trčela šikmo. Možná to bude tak akorát. Ovšem v těchhle šatech to nezvládnu. Byly moc objemné. Začala jsem vytahovat špendlíky a odvazovat tkanice, sundala jsem ze sebe vrchní vrstvy a odhodila stranou také jezdecký plášť. Jakmile jsem zůstala jen ve spodničce a korzetu, usoudila jsem, že by to mohlo jít. Sklopila jsem pohled a přemýšlela, jestli je ještě něco, co pro mě znamená zbytečnou zátěž.
Bylo.
Sundala jsem si zásnubní prsten a úhledně ho položila na hromádku svléknutých šatů.
Vytáhla jsem se do okna a natočila hlavu, abych ji prostrčila otvorem. Zůstala jsem na boku, procpala ramena a ruce skrz a opřela se z vnější strany o zeď. Ve zraněné paži mi námahou cukalo, ale zůstala jsem zticha a soukala se dál. Těžko se mi věřilo, že mě cela tolik chránila před větrem, ale bylo to tak. Zatoužila jsem, abych si s sebou bývala vzala šaty, ale teď už jsem nehodlala riskovat návrat. Potřebovala jsem se dostat od Sasukeho co nejdál.
Znovu jsem se vzepřela. Uvízla jsem boky. Tohle bude taky bolet. Začala jsem se vrtět a posouvala se milimetr po milimetru ke svobodě.
„Podaří se to,“ opakovala jsem si. Bolelo to jako čert. S jistotou jsem věděla, že mi ruka znovu krvácí. Spodnička se trhala o kámen a cítila jsem, jak si odírám kyčle. Vnímala jsem také tlak na stará zranění, a i když se neotevřela, stejně to byla muka.
Ale bolest nebolest, musela jsem utéct. Nikdo mě neuvězní, nikdo mě nezabije jako moji matku.
Říkal, že je tu pohřbená. Kdybych se ji pokusila najít, možná bych uspěla. Sasuke měl pravdu, že existují věci, které chci víc než útěk. Chtěla jsem znát celou pravdu. Chtěla jsem vědět, co všechno mu řekla a proč si to podle všeho tak dobře pamatuje. Chtěla jsem vědět, jak vypadala, a chtěla jsem svými slzami omýt její náhrobní kámen.
Ale musela jsem myslet na Naruta. Kdyby nic jiného, potřebovala jsem se dostat domů a varovat jeho i otce, že je na obzoru válka.
Jakmile jsem dostala skrz okno stehna, nohy už šly lehce a já se velmi neohrabaně skutálela na zem. Všechno mě tak bolelo, že by bylo snadnější se plazit než jít. Ale stejně jsem se vyškrábala na nohy. Musela jsem se pohnout. Měla jsem čas přinejlepším jen do svítání, než si uvědomí, že jsem pryč. Kdybych se nějak dostala ke koni, bylo to by snazší, ale s tím jsem nemohla počítat. Potřebovala jsem se držet při zemi a prostě zůstat v pohybu.
Jenže jsem měla bílou spodničku. A korzet taky. Teď v noci jsem zrovna tak mohla být planoucí pochodeň. Vrazila jsem ruce do mrznoucího bláta a rozetřela si ho po sobě, abych splynula se stíny. Chlad už se mi stačil zakousnout do kostí.
Hýbej se, Sakuro. Hýbej se a bude ti teplo.
Stráže ani vojáky na obchůzkách jsem nepotkala. Ale proč by se obtěžovali? Nikdo nevěděl, že jsou tady. Byli lovci, ne kořist.
Držela jsem se tak nízko u země, jak jsem dokázala, a přes rameno jsem se ohlédla tolikrát, že se to ani nedalo spočítat. Jakmile se hrad začal zmenšovat, přidala jsem do kroku. V dálce jsem zahlédla okraj hustého lesa.
Proplétala jsem se mezi stromy s vědomím, že na druhé straně je otevřená krajina. Připadalo mi, že překonat ten kousek země trvá příliš dlouho. Nesčetněkrát jsem zakopla o kořen nebo vrazila do stromu. Ale nakonec jsem spatřila pláň. Ten skutečně zrádný a hluboký les na mě čekal v dálce, ale jestli to zvládl Sasuke, pak to do Kadieru zvládnu taky. Zvedla jsem hlavu, našla Polárku a prohledávala oblohu kvůli orientačním bodům. Rychle jsem se zorientovala a dala se do běhu. Utíkala jsem, až mě pálily nohy. Utíkala jsem, až mi málem praskly plíce. Utíkala jsem, dokud z mého těla nezbylo nic než namožené svaly a bolavé nervy.
A pak jsem běžela o život dál a dál.