Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 43

Sasuke

Poprvé po dlouhých letech jsem měl pocit, že se můžu volně nadechnout. Z ramen mi zmizela část tíhy, kterou jsem si dlouhodobě nesl. Dokonce i barvy v jeskyni se změnily. Byl ze mě jiný člověk.
Sakura si přehodila pramen vlasů přes rameno a pohrávala si s ním, jako jsem to dělával já s tím schovaným v pokoji. Napadlo mě, jestli by jí vadilo, že jsem si ho nechal.
„Tak co myslíš?“ zeptala se zničehonic. „Jsou dvě ráno? Tři?“
Přikývl jsem. „Asi tak.“
„Jak dlouho to ještě může trvat?“
„Upřímně, nevím. A kvůli vytrvalému dešti a větru nebude půda bezpečná. Jestli je ještě někdo venku, pak doufám, že si našel úkryt.“
„Za normálních okolností bych se nebála tvrdit, že z toho Naruto dokázal vyváznout. Je velmi chytrý. Ale s tím zraněním…“
Ztěžka jsem polkl. „Jsem si jistý, že je tvůj bratr naživu. Jestli má jen polovinu tvého odhodlání, nic tak triviálního jako šíp ho nezastaví.“
„Doufám, že máš pravdu. A že i tvoji přátelé jsou v bezpečí.“
„Taky doufám.“ Po chvíli jsem dodal: „Měl bych si přát, aby byl v pořádku i drahý Sasori? Zarmoutilo by tě, kdyby se mu něco stalo?“
Povzdechla si. „Měl by přežít. Náš sňatek posílí rodovou linii, zkonsoliduje moc a udrží království v chodu. Možná bych ti to neměla říkat,“ usmála se, „ale je to pravda.“
„Takže se za něj provdáš, i když ho nemiluješ?“
„Musím,“ odpověděla hořce.
A tehdy jsem si uvědomil, že balancuju na hraně toho, co bych chtít neměl. Chtěl jsem Sakuru.
Chtěl jsem ji pro sebe. Chtěl jsem, aby se mi podívala do očí, a přes všechny ty hrozné věci, co jsem spáchal, viděla někoho, s kým chce být. Moje nejasná nechuť vůči Sasorimu dávala najednou větší smysl. Nechtěl vedle ní stát s hlavou vztyčenou, protože si ji zaslouží. Ale já ano.
„Můžu ti položit otázku, která bude možná příliš neomalená?“ odvážil jsem se zeptat.
„Nejsem si jistá. Vzhledem k tomu, že odsud možná vyvázneme živí, už trochu váhám odpovídat popravdě.“ Ale pronesla to s náznakem úsměvu.
„Chápu. Ale přesto se můžu zeptat?“
Přikývla.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“
Pohlédla na mě a rychle uhnula očima. Blaženě jsem sledoval, jak jí zrudly tváře. „Většina mého povědomí o lásce pochází z knih. Ale myslím, že jednou nejspíš ano,“ připustila.
Cítil jsem, jak se mi hroutí naděje. Jednou nejspíš ano znělo velmi vzdáleně.
„Bylo mi deset,“ vyprávěla a po tváři se jí rozlil zářivý úsměv. „S matkou jsme byly zrovna na cestách. Dostaly jsme se trochu mimo směr a projížděly jsme kolem malého domku na venkově.
Venku klepala nějaká žena koberec a z domu právě vycházel její muž a otíral si ruce do ručníku. A jejich syn… seděl na schodech s knížkou. Dojely jsme k nim a matka se ptala na cestu, ale já jsem nemohla odtrhnout oči od toho chlapce. Těsně předtím, než jsme znovu vyrazily, odložil knížku a utíkal ke košíku, ze kterého vyndal dvě jablíčka. Jedno pro mě a jedno pro matku.
Když mi ho podával, dotkli jsme se prsty. A řekl: ‚Jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl.‘' Tiše se při té vzpomínce zahihňala.
Mně ovšem hučelo v uších a srdce mi bilo jako zvon.
„Otec ho napomenul: ‚Synku, nemůžeš říkat něco takového cizímu člověku.‘ Jenže já se na něj podívala a řekla jsem: ‚Vzhledem k tomu, že je to –‘“
„‚– pravda, může si to říkat, jak chce,‘“ dokončil jsem.
Sakura zůstala překvapeně zírat. Sám jsem tomu dokázal sotva uvěřit.
„Sasuke … Jak…?“
„Ty víš jak.“
S úžasem na mě hleděla a do očí jí stoupaly slzy. „Ty jsi ten chlapec s jablkem? Od té chvíle ten příběh vyprávím znovu a znovu.“
„A ty jsi ta dívka na koni. Od té chvíle tě mám v srdci jako tajemství.“
Oči se jí leskly, když se usmála a zavrtěla hlavou. „Takže jsem poznala tvého otce,“ řekla zjihle. „Moc si ho nepamatuju, ale vzpomínám si na jeho úsměv. Zanechal ve mně dojem.“
„To znamená, že jsem potkal tvoji matku. Moc si ji z toho dne nepamatuju. Myslím, že jsem se příliš soustředil na tebe.“
Musel jsem zrudnout jako rajče. Doufal jsem, že to Sakura nepostřehla.
„Trvalo to kolik, snad jen pár minut? Ale nikdy jsem nezapomněla, jak jsem se díky tobě cítila.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Měl jsem tušit, že jsi z královského rodu. Kdo jiný by takhle odpověděl?“
Rozesmála se. „Já vím. Doufám, že jsem se během let naučila troše skromnosti.“
„Naučila,“ připustil jsem. „Ale pořád máš královské vystupování.“ Polkl jsem a přiznal: „A pořád jsi krásná.“
Sevřela rty, jako by se nechtěla usmát. Byl to předem prohraný boj.
Chtěl jsem dodat, že to něco znamená. Jestli byla zamilovaná jen jednou, a ještě ke všemu do mě, pak o tom mohla uvažovat i teď. Měl jsem chuť ji prosit na kolenou.
A pak se země začala třást.