Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 65

Sakura

Už jsem v životě zažila horší bolest, ale to neznamená, že to nebolelo. Tiskla jsem ruku k ráně a doufala, že se tak doslova udržím pohromadě.
Špička meče mě zasáhla přímo mezi kostice korzetu a pronikla skrz něj až do hrudi. Sasori se nenamáhal s opatrností. Svíral mě v náručí a běžel co nejrychleji do mé komnaty. Z rány mi prýštila teplá krev, máčela mi šaty a každý nádech mě pálil. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se zachovat klid.
Dveře zůstaly otevřené, nejspíš jak Kakashi s Nejim vyběhli zkontrolovat, co se děje dole, a Sasori mě rychle zanesl dovnitř a dveře zabouchl.
Pak je zamkl.
Chvíli tam jen stál, opíral se o ně nataženou paží a popadal dech. A pak jako první věc řekl: „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Udělala jsem, co jsem musela,“ prohlásila jsem a tiskla si rukou zranění. „Potřebuju něco na zastavení té krve. V zásuvce by měly být kapesníky.“
Zavrtěl hlavou. „Zachraňte krále? Co to mělo pro všechno na světě znamenat?“
„Ten člověk má právo na trůn. To je vše, co teď můžu říct.“
„Ten voják?“ otázal se nevěřícně. Uvědomila jsem si, že jsem zatím neprozradila Sasukeho skutečné jméno ani identitu. A neměla jsem v úmyslu ani teď.
„Vím, že to zní šíleně. Můj otec…“ Zapomněla jsem, že mám ruku od krve, a odhrnula jsem si vlasy. A pak už bylo pozdě.
„Váš otec je mrtvý,“ oznámil nelítostně.
„Já vím.“
„A váš bratr ho bude brzy následovat.“
Zamrazilo mě v zádech. Pohlédla jsem na Sasoriho a spatřila v jeho očích cosi prapodivně povědomého.
Co to bylo? Něco silnějšího než odhodlání. Něco hlubšího než láska. Bylo to intenzivní, pohlcující a nanejvýš děsivé. Byl to stejný pohled, jaký měl v očích Idate, když na nás zaútočil v knihovně.
Existoval pro to název. Posedlost.
Konečně jsem to pochopila.
Sasori by se nikdy nespokojil jen se mnou. Nikdy by se nespokojil s titulem prince. Chtěl korunu a nic míň.
Jeho držení těla se ve vteřině změnilo. Zmizela prkennost, s jakou se obvykle v mé přítomnosti pohyboval, a místo toho teď přešel místnost líným krokem a klekl si přede mě.
Natáhl se a popadl mě za vlasy, které vždycky nesnášel rozpuštěné. Právě teď jsem si přála, abych je měla skutečně vyčesané, protože by mě neměl za co tahat.
„Už jednou jste mi skoro unikla, ale tentokrát to nedovolím.“ Potěšeně se usmál. Sáhl do kapsy a vytáhl dva zlaté kroužky. Snubní prsteny. „Jestli chcete žít, vezměte si ho.“
Nebyla jsem jeho. A nikdy nebudu. Ale v tuhle chvíli jsem neměla dost síly, abych vzdorovala. A musela jsem přežít alespoň do doby, než se dostanu zpátky k Sasukemu, abych ho podpořila v převzetí koruny. Takže jsem si prsten vzala a navlékla si ho na prst.
„Od začátku mluvíme o svatbě zcela veřejně, takže nebude těžké přesvědčit zbytek paláce, že jsme se nechali tajně oddat. Co je mé, bude vaše, co je vaše, bude mé,“ prohlásil se škodolibým úsměvem.
„Tohle neskončí tak, jak si myslíte,“ varovala jsem ho. Bylo mi trochu na omdlení, ale odmítala jsem to dát najevo.
„Vždycky děláte potíže,“ konstatoval. „Jste potížistka a netýkavka. To se změní. Vy a já? Potřebujeme se navzájem. Já potřebuji dědice, abych stmelil naše rodové linie. A vy? Vy potřebujete žít.“ V očích měl cosi vyšinutého, ale přinutila jsem se zůstat klidná. Dokážu se z toho dostat… jen potřebuju čas. „Ovšem váš bratr stojí mezi mnou a korunou, takže se teď půjdu o tu drobnou nepříjemnost postarat. Jaké dokonalé alibi,“ mávl rukou.
Trochu mě uklidnilo, že nejspíš nevěděl o Narutově útěku. Alespoň ten si zachrání život.
„Snažil jsem se ho dostat od chvíle, kdy jsme vystoupili z lodi. Věděl jsem, že váš otec už moc dlouho žít nebude, ale Naruto? Je mladší, odhodlanější. Ale vy jste prostě musela nechat tu služku po jeho boku, co?“
Sasori se zvedl, naposledy mi škubl za vlasy a nechal mě sedět na podlaze. „Jsem si jistý, že se někde schovala a jeden z těch divochů už ho nejspíš zabil. Ale pro všechny případy to půjdu zkontrolovat a dokončit. Zůstaňte tady,“ nařídil. „A pokud nechcete skončit jako on, naučíte se mě poslouchat.“
Zavrtěla jsem hlavou, ponechala si svá tajemství a zkusila uhodnout ta jeho. „Ví Orochimaru, s jakým plazem se dohodl?“
„Orochimaru?“ podivil se.
Odvrátila jsem hlavu. Nezajímalo mě, na co si to chce hrát. „Nepovede se vám to, ať už s ním, nebo bez něj.“
„Já nikoho nepotřebuju. Ani jejich vůdce, ani vás. Na tenhle okamžik jsem se připravoval celý svůj život.“ Prohlédl si mě a surově mě popadl za bradu. „A jestli chcete žít, jako první se naučíte držet zobák.“
A s tím vyšel ze dveří a zamkl.
Litovala jsem ho, jestli si vážně myslel, že mě takhle jednoduše udrží v místnosti. Vstala jsem a došla ke skříni. Nůžkami na šití jsem si rozstřihla šaty a korzet. Na ránu jsem si přiložila poskládaný ručník a přála si, abych měla něco lepšího na ošetření. Nedbale jsem si zašněrovala jiný korzet a přitiskla jím ručník k ráně. Nasoukala jsem se do čistých šatů a modlila se, aby to stačilo a udrželo mě to na nohou. Byla jsem zakrvácená, napůl oblečená troska. Ale měla jsem práci.
Nakoukla jsem skrz klíčovou dírku. Sasori neměl ani dost rozumu, aby sem poslal strážné. Tenhle zámek už jsem otvírala tolikrát, že mi to nebude trvat ani minutu. Odběhla jsem k posteli a sáhla pod ni. Popadla jsem meč, zamířila zpátky ke dveřím a cestou si vytáhla z vlasů sponku.
Všechno mě bolelo. Žebra, hlava i srdce. Připadala jsem si jako v deliriu a prsty jsem neměla tak klidné, jak bych potřebovala. Kdysi jsem v takových chvílích myslela na Idateho, jak mi vede ruce a ukazuje mi, kde vyvinout tlak. Teď jsem si představovala Sasukeho. Jeho rozcuchané vlasy po ránu, uličnický úsměv a jeho svraštělé čelo, když se hluboce zamyslel.
Podaří se to, tvrdil.
„Podaří se to,“ zopakovala jsem.
Zavřela jsem oči a znovu se soustředila na nahmatání západek. Během pár vteřin jsem cítila, jak to vzdaly.
Chodba byla prázdná. A v tu chvíli jsem musela udělat nebezpečné rozhodnutí. Jak můžu pomoct? Jak se mi podaří všechny zachránit?
Nakonec jsem dospěla k jedinému závěru. Sevřela jsem jílec meče a rozběhla se.