Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 7

Sasuke

Síň byla stejná jako vždycky.
Hlasitá, chaotická a temnější, než by měla za jasného dne být. Vešel jsem dovnitř a automaticky zamířil rukou k jílci meče, než jsem si uvědomil, že jsem si ho na snídani nevzal. A když jsem se rozhlédl po všech těch tvářích, které mě pohledem zaháněly do kouta, najednou mi to připadalo jako špatný nápad.
Pokud to šlo, jedl jsem mimo ranní špičku. A když ne, popadl jsem cokoli, co se dalo vzít do ruky, a utekl jsem. Teď jsem postával u vchodu a rozhodl se pro krajíc chleba, i když jsem měl mnohem větší hlad.
Ve výsledku na tom nezáleželo. Došla ke mně mladá dívenka a viditelně se třásla, když na mě upřela laní oči.
„Co je?" zeptal jsem se.
Otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska.
„Neboj se. Nezabiju tě jen proto, že jsi mi přinesla zprávu."
Nevypadala přesvědčeně a trvalo jí dalších pár nádechů, než konečně promluvila.
„Orochimaru se po tobě ptá," řekla.
„Vážně?" ujišťoval jsem se nevěřícně.
Přikývla. A pak odešla tak rychle, až to připomínalo útěk.
Proč mě pro všechno na světě shání? S povzdechem jsem se rozloučil se snídaní a vydal se k jeho komnatám. Předpokládal jsem, že původně patřily nějakému králi.
Neustále jsem si v hlavě opakoval tři věci.
Zaprvé, že pro mě poslal on, tudíž se k němu nesnažím připlazit.
Zadruhé, že musím srazit svou hrdost tak nízko, jak to jen půjde.
A zatřetí, že musím dodržovat pravidla.
Nikdy neutíkej, nikdy neodvracej pohled a nikdy se nesnaž ospravedlňovat. Takhle jsem přežil.
Zaklepal jsem na dveře. Chvíli mu trvalo, než pro mě někoho poslal. A k mému překvapení to byl Kabuto, kdo mě přivítal samolibým úšklebkem. Doširoka otevřel dveře, abych mohl spatřit za stolem sedícího Orochimara. Za zády měl svoji osobní stráž: Slonea, Illia, Mastona a – nejprve k nim musel dojít – Kabuto.
Člověk by čekal, že takové významné místo dostanu já, že? Vždyť jsem byl synem ženy, kterou měl omotanou kolem prstu. To já dělal většinu jeho špinavé práce. To mě se bál nejvíc ze všech lidí na hradě.
Ale pokud jsem od Orochimara něco chtěl, musel jsem pořádně zabrat. A k tomu jsem se odmítal snížit. „Volal jste mě, pane?" zeptal jsem se s důrazem na poslední slovo ve snaze působit důstojně. Jakožto jediný potomek dávno ztraceného vůdce našeho lidu by měl být Orochimaru oslovován jako král, ale podle jeho vlastních slov si ten titul šetřil na dobu, až dobude skutečné království. Kdykoli jsem si ho zkoušel představit se zlatou korunou v zacuchaných vlasech, došel jsem k závěru, že ani změna místa z něj krále neudělá.
„Ano," odpověděl a podíval se na mě. Okamžitě jsem nabyl dojmu, že mě čeká trest. „Přišel čas, abys ses předvedl. Posílám tě na misi."
Málem jsem se usmál. Mise. Konečně!
Mise byly jeho způsobem, jak testovat lidi a zjišťovat, kam až sahá jejich loajalita. Počítalo se jen s těmi, u nichž jsme si byli jisti, že neutečou, a všichni, kteří se vrátili, byli svým způsobem... nedotknutelní. Něco z toho jsem si díky ostří svého meče už vysloužil, ale kromě strachu, který si lidé obvykle pojili s mým jménem, jsem chtěl také respekt.
Každý měl právo vybrat si vlastní družinu a vymyslet náplň mise. Jediným požadavkem bylo, aby naši lidé měli z jejího výsledku užitek. Někdy to znamenalo víc jídla, jindy hospodářských zvířat, nebo dokonce víc vojáků.
Ale já jsem měl tušení, že ať už získám cokoli, ve skutečnosti tím nic neskončí.
Konec nastane jedině mou smrtí.
„S radostí přijímám, pane."
„Jak víš, můžeš si vybrat kteréhokoli muže. Avšak," záměrně se odmlčel. Znovu mě v útrobách sevřel ten děsivý pocit, že mě chce vlastně potrestat, „tentokrát ti vojáky vyberu já."
„Cože?!"
Na rtech mu pohrával úsměv. On si to užíval. Střelil jsem očima k matce. Jako vždycky zůstala zticha a vůbec se na mě nepodívala.
„Musíš dokázat, co v tobě je, ale jsi příliš zbrklý. Pošlu s tebou pečlivě vybranou skupinu lidí, kteří tě postaví do latě, pokud se utrhneš ze řetězu," vysvětlil.
A kteří tě přivlečou zpátky, pomyslel jsem si.
„Jako první půjde Jugo."
Přimhouřil jsem oči. „Ten... co sotva promluví?"
„Suigetsu."
Zvedl jsem oči v sloup. „Nedokáže brát cokoli vážně."
„Hidan."
„Nemám ani tušení, kdo to je."
„Karin."
„Holku?"
„A nakonec Deidara." Nad jeho jménem se rozzářil nejvíc. A proč by taky ne? Pokud moji misi nedokáže zhatit nikdo jiný, Deidarovi se to zaručeně povede. Měl na tváři jizvu, kterou jsem mu tam vlastnoručně udělal. Neposlechne jediný můj příkaz.
Za Orochimatovými zády si Slone připlácl ruku na pusu a snažil se zakrýt smích. Proč jsem se stále pokoušel těmhle lidem něco dokázat, po tom všem, co jsem vykonal, a se všemi životy, které jsem vzal?
Znovu jsem pohlédl na matku. „Pořád budeš mlčet? Zpackaná mise tě připravila o manžela, a on se teď ujistil, aby moje dopadla stejně. Nemáš k tomu co říct?"
Zdálo se, že ji to ani v nejmenším netrápí. Přes rameno jí spadaly vlasy a v očích měla úsměv. „Pokud jsi takový vůdce, jak tě známe, měl by sis s tou skupinou snadno poradit. Věřím ti."
Znovu načrtla do písku ostrou hranici. A já opět ustoupil.
„Dobře. Předvedu ti, co přesně dokážu."