Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 54

Sasuke

Pěší hlídky mi dřív připadaly jako nepříjemná povinnost. Teď – venku z hradu, pryč od smrti, hádek a vykořisťování – připomínaly spíš svobodu. Kolikrát jsem se pokoušel představit si život v nové vlasti, když jsem měl konečně všechno, po čem jsem toužil, na dosah ruky? Jenže teď jsem si bolestně uvědomoval, že jestli si přinesu z Vosina všechnu tu manipulaci s sebou, bude to jako další vězení.
„Na co myslíš?“ zeptala se Karin.
Deidara šel pár kroků od ní a za ním i Suigetsu. Všichni jsme měli oči upřené na obzor.
„Na budoucnost,“ opověděl jsem upřímně.
Blaženě se usmála. „Nemůžu se jí dočkat.“
Ohlédl jsem se po Deidarovi a trhl bradou. Mlčky jsem ho požádal, aby nám ponechali trochu soukromí. Přikývl, zpomalil a Suigetsua si přidržel po boku.
Jak jsem měl Karin vysvětlit, že za nic nemůže? Jak jsem ji měl přesvědčit, že přetnout pouta teď je jiné, než když jsem se o to pokusil předtím? Jak jí mám objasnit, že tohle je jediný způsob, jak jí opravdu prokázat lásku?
Jakmile jsme se dostali dost daleko od ostatních, otočil jsem se a upřel na ni pohled. Karin se na mě dívala skoro pořád a dnešek nebyl výjimka.
„Potřebuju ti něco říct,“ začal jsem vážně.
Pořád se usmívala, ale poznal jsem, že je na hraně. „Dobře.“
„Zaprvé ti chci poděkovat. Vždycky jsi ve mně viděla jen to nejlepší. Nikdy jsem nechápal proč,“ přiznal jsem. „Pořád to nechápu. Ale znamená to pro mě víc, než dokážu říct.“
Viděl jsem jí na očích, jak si uvědomuje, že si jen připravuju půdu, aby spadla do měkkého, až jí zlomím srdce. „Je v tobě hodně dobrého, Sasuke,“ řekla tiše.
Pokrčil jsem rameny. „Možná. Ale co je důležitější, já chci, abys věděla, že ho vidím i v tobě. Strašně dlouho jsem tě pokládal jen za vojáka, ale… jsi mnohem víc než to.“
Polkla. „Neprotahuj to,“ vydechla a odvrátila pohled. „Prostě to řekni.“
Byl jsem tak strašně unavený ubližováním lidem kolem sebe. „Karin … ty a já…“
Zavrtěla odmítavě hlavou. „Poslyš. Jestli máš být vůdcem, nemůžeš přemýšlet jenom o tom, jak budeš věci začínat; musíš myslet i na to, jak je ukončíš. A musíš je ukončit dobře.“ Zvedla ke mně oči a poprvé od chvíle, kdy jsme se začali poznávat, jsem v nich spatřil led.
„Tohle je naposledy, co za tebe něco končím já,“ odvrátila se.
Přetrvávající chlad byl tak nepříjemný, že jsem to celé málem vzal zpátky. A možná bych to zkusil, kdyby se nestalo něco mnohem důležitějšího.
„Sasuke?“ zavolal Suigetsu tiše.
„Ano?“ přizpůsobil jsem sílu hlasu. Karin si okamžitě dřepla a já šel taky k zemi a rozhlížel se.
„Vlevo,“ zašeptala.
Pomalu jsem otočil hlavu a spatřil maskovaného jezdce na koni s bílým praporem ve vzduchu. Mezitím se k nám připojili Suigetsu s Deidarou a společně jsme sledovali, jak se k nám blíží.
„To není náhoda,“ ozval se Deidara. „Hledá nás.“
„No, tak nás najde.“ Vykročil jsem z lesního podrostu doprostřed mýtiny, zatímco ostatní zůstali v záloze. Téměř okamžitě mě zaregistroval a zvolnil do pomalého klusu. Jakmile byl dost blízko, zvolal: „Sasuke?“
Doufal jsem, že mi ve tváři neprobleskne ani špetka překvapení, že zná moje jméno. „Ano.“
„Mám pro vás dar. Nabídku míru přímo od Její královské Výsosti princezny Sakury Haruno.“
Její titul se odvíjel jako verš.
Ať už mi poslala cokoli, s vděčností to přijmu. Ale nemohla mi poslat lepší dar, než jsem právě dostal: vědomí, že je naživu.
Zvedl jsem ruku. „Pak předej zásilku a dej se na cestu zpět.“
Podle očí jsem poznal, že se za maskou usmívá. A měl jsem pocit, že jsem je někde viděl.
„Nemám to předat, dokud mi něco nepotvrdíte.“
Zamračil jsem se. „A co to má být?“
„Nařídila mi, že vám to nemám dávat, dokud přesně neřeknete, co to jsou ‚sladké nesmysly‘.“
Stál jsem tam a usmíval se, že se mnou dokáže flirtovat i přes celé země.
„Mám snídani,“ odpověděl jsem tiše.
Uchechtl se a sesedl. Trochu kulhal, ale než došel ke mně, odvázal si z opasku malý plátěný váček a podal mi ho.
Chvíli jsem ho pozoroval a potřásl hlavou, když jsem ho konečně poznal.
„Kakashi. Takže ses dostal domů živý. To chtělo odvahu, vrátit se zpátky.“
„Dělám, o co princezna požádá,“ odpověděl.
Vzal jsem si váček a odvrátil pohled. „Předpokládám, že se má dobře.“
Nemohl jsem se zeptat přímo, jak se jí daří, poté co ztratila bratra, ale potřeboval jsem vědět alespoň něco.
„Má se tak dobře, jak se dá čekat. Snaží se vládnout zemi, plánovat svatbu a pečovat o svého otce a bratra tak často, jak je to možné… Jsem si jistý, že je vyčerpaná, ale nikdy to nepřizná.“
Každé jeho slovo bylo jako rána do žaludku, ale pokaždé jinak.
V první řadě opravdu vládla. Věděl jsem moc dobře, že je schopná, ale stejně mě to potěšilo.
Zadruhé, Naruto nebyl mrtvý. Možná byl nemocný – dokonce na pokraji smrti –, ale byl naživu. Stejně jako jejich král.
A zatřetí… svatba. Věděl jsem, že je povinována vzít si drahého Sasoriho, ale mělo se to odehrát někdy ve vzdálené budoucnosti. Co když bude vdaná, až se příště potkáme? Jaký to bude pocit?
„Ne,“ odpověděl jsem. „Nevypadá na typ, který by připustil porážku.“
Zatáhl jsem za tkanice, které držely váček zavázaný, a našel uvnitř malou skleněnou nádobku s dokonale padnoucím víčkem. Vypadalo to jako něco, v čem si dáma uchovává parfém nebo pudr. Něco delikátního a určeného na toaletní stolek, ne na dlouhý výlet. Bylo těžké přesně odhadnout, co se nachází uvnitř, protože zkosené sklo zkreslovalo obsah, ale odšrouboval jsem víčko a našel maličký lístek papíru. Bylo na něm napsáno jediné slovo.
Dahrain.
Nadzvedl jsem ho a spatřil úrodnou, tmavou půdu.
Poslala mi kousek mé vlasti.
Nedokázal jsem se ubránit vzlyku, i když to bylo před nepřítelem a mými přáteli zahanbující. Zvedl jsem ji k nosu a zhluboka se nadechl. Ach, jak krásně voněla, jako rostliny, stromy… naděje. To všechno by mohlo v takové hlíně růst.
Jak jsem zíral do skleničky, cítil jsem na sobě Kakashiho pohled.
„Pane, musím vědět, jestli máte v úmyslu ublížit naší princezně.“
„Cože?“ zeptal jsem se a co nejrychleji si utřel oči hřbetem ruky.
„Potřebuju vědět, jestli máte v úmyslu ji zabít. Pokud je tu byť jen nepatrný střípek možnosti, pak vás rovnou zničím. Už jednou jsem ji zklamal; víckrát se to nestane.“
Nevesele jsem se uchechtl. „A já si bůhvíproč myslel, že bys mohl být na mé straně.“
Zahleděl se k obzoru. Všiml jsem si okamžiku, kdy postřehl, že ostatní čekají za stromy. Nezdál se překvapený. „Jistým způsobem jsem. Jestli existuje možnost vyřešit spor mírovou cestou, pak vás podpořím. Ale jestli plánujete ublížit princezně, princi nebo mému králi… pak jste můj nepřítel.“
„Nepřipustím další smrt. Sám bych jí nikdy neublížil, ani jí nepřál újmu rukou někoho jiného. Což je důvod, proč ti řeknu tohle: někdo v paláci usiluje o život Její Výsosti.“
Vytřeštil oči. „Kdo?“
„Někdo, kdo byl na ostrově. Víc nevím. Orochimaru si myslí, že váš král a princ jsou mrtví; ať si tomu věří dál. Ale je přesvědčený, že mezi námi a korunou teď stojí jen princezna.“
Těkal očima kolem sebe, jako by se snažil v duchu projít možná jména. „Na Ostrově byla skoro celá armáda,“ řekl pomalu. „A někoho z nich mohl Orochimara zahnat do kouta.“
„Nevím, jak to u vašeho dvora chodí. Je v paláci někdo, kdo by mohl být vůči princezně zaujatý?“
Kakashiho oči prozrazovaly nevíru. „Nevím o živé duši v našem království, která by ji nezbožňovala. Je ztělesněné dobro.“
„Takže v situaci, kde se zdá, že nikdo… by to mohl být kdokoli?“ zeptal jsem se.
Kakashi s hrůzou přisvědčil.
„Musíš se okamžitě vrátit zpátky,“ naléhal jsem. „Musíš ji udržet v bezpečí. Po tom všem ti bude věřit víc než kterémukoli jinému strážci, že? Nechá si tě u sebe?“
„To se teprve uvidí. Ale myslím, že bychom měli být upřímní oba.“ Zadíval se mi do očí a přinutil mě neuhnout. „Je někdo, kdo by ji v tuhle chvíli chránil lépe než vy?“
Ztěžka jsem polkl. „Ne. Ale je taky možné, že by ji nikdo nemohl uvést do většího nebezpečí.“
„Bez ohledu na to, měl byste jet se mnou.“
Ohlédl jsem se ke stromům, kde trpělivě hlídali ostatní. Co by se s nimi stalo, kdybych teď odjel? Jak bych je po tom všem čekání mohl opustit? Po tom, co ve mne vložili veškeré naděje?
„Nemůžu.“
I když jsem neviděl dobře jeho výraz, cítil jsem hloubku jeho zklamání.
„Pak se oba modleme za její život.“ Otočil se a nasedl na koně. „Máte něco, co byste Její Výsosti poslal? Symbol? Slovo?“
Symbol. Co by Sakura nemohla mít, kdyby o to požádala? Měla můj plášť, měla náramek vyrobený z mé tkanice; měla každičký koutek mého srdce. Kdybych jí mohl darovat něco velkolepého, udělal bych to, ale nic jsem neměl.
Sakura měla všechno.
Sáhl jsem k opasku a vytáhl ovesné tyčinky, které jí tak chutnaly. „Dej jí tohle, a prosím, vyřiď jí, aby si procvičovala kroky.“
Zavrtěl hlavou. „Další šifry. Výborně. Mnoho štěstí.“
„Tobě taky.“
Otočil koně a naposledy se ohlédl přes rameno, než ho pobídl do cvalu.
„Ty ho necháváš jít?“ zvolala Karin nevěřícně a spolu s ostatním se rozběhla.
Přikývl jsem. „Doručil zprávu a potřeboval jsem, aby jednu odnesl zpátky.“
Sledovala ho, jak odjíždí. „Jakou zprávu? Nejsou král a princ mrtví?“
Opět jsem našel způsob, jak odpovědět, aniž bych lhal. „Jejich princezna poslala vzkaz.“
„Aha,“ pronesla popuzeně. „A?“
Vzdychl jsem a přitiskl si skleničku s hlínou pevně zabalenou ve váčku k hrudi. „Myslím… myslím, že chce mír.“
Karin se zamračila. „Už brzy nebude naživu, aby nabízela mír. Země nám spadne do klína. Je takový blázen,“ dodala a se založenýma rukama sledovala, jak Kakashi mizí v lese.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Deidara.
Zíral jsem do dálky, ale přikývl. „Jen se mi toho honí strašně moc hlavou.“
Ale nebylo toho moc. Jen jedna osoba. A nemohl jsem uvěřit, že jsem právě odmítl příležitost stanout po jejím boku.