Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 45

Sakura

Probudil mě letmý dotek polibků rozsévaných po rameni. V noci jsem se přetočila, teď jsem ležela na boku čelem ke žhnoucímu ohni a Sasuke mě objímal zezadu. Cítila jsem, jak mě hřeje na zádech, i teplo jeho rukou, ovinutých kolem pasu. Snažila jsem se vzpomenout, kdy jsem se naposledy tak dobře vyspala. A taky jsem uvažovala, kdy jsem se naposledy cítila tak šťastná.
Sasuke mě přestal líbat a zabořil mi nos do vlasů.
„Už jsi skončil?“ zeptala jsem se.
„Dokončil jsem průzkum tvého ramene. Teď mě nadmíru zajímá to místečko za uchem, takže budu věnovat pozornost jemu. A taky zápěstím. Jsou na mém seznamu jako další.“
Zahihňala jsem se. „Dokud jsi za mnou, prosím, neostýchej se šeptat mi dál do ucha sladké nesmysly.“
Cítila jsem, jak sklouzl rty trochu dopředu, a jeho dech mě pošimral na kůži. „Mám snídani.“
Prudce jsem se posadila a sledovala, jak se pohodlně uvelebil s rukama za hlavou. Vypadal uvolněně a tak bezstarostně. Bože, byl tak hezký.
„Prosím, řekni mi, že máš jednu z těch semínkových věcí, cos mi hodil v lesích. Prosím!“
Vyskočil a došel k balvanu, na kterém se sušila košile. Nevšimla jsem si, že si sundal i opasek. Sáhl do váčku a vytáhl stejné tyčinky, jaké mi dal tehdy v lese. Byly zabalené v nějakém papíru a ovázané provázkem.
Vrhla jsem se k němu. „O těchhle věcech se mi zdávalo.“
„Mám je nejradši,“ usmál se.
Sbalil si dvě a chystal se mi je dát obě. „Ne. Taky potřebuješ jíst.“ Zakousla jsem se a všimla si, že není tak křupavá jako posledně. Nejspíš navlhla deštěm. Ale i tak chutnala výborně. „To je melasa?“
„Med.“
„Med… to dává smysl. Přemýšlela jsem, že požádám naše kuchaře, aby se pokusili je napodobit, ale nevěděla bych, jak jim to popsat.“
„Můžu tě to naučit,“ prohlásil. „Ale jenom když mi předvedeš, jak mám stát, abych zvládl ten blok s otočkou, co děláš s mečem. Nebo jsem na to moc vysoký?“
„Ne, nejsi!“ ubezpečila jsem ho. „Jen mě nech si nejdřív tohle vychutnat a pak ti to ukážu.“
Poodešel s tyčinkou v puse, která se mu teď vlnila v dokonalém úsměvu. Osahal na pár místech košili a totéž udělal s šaty.
Začal se oblékat a promluvil s plnou pusou: „Šaty jsou dole ještě pořád trochu vlhké, ale ne moc. Chceš si je obléct?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ještě ne. Nejdřív ta ukázka.“
Usmál se. „Když na tom trváte, Vaše Výsosti.“
Olízla jsem si prsty a vychutnala si poslední zbytek jídla. Pokud nám něco nespadne do klína, nic jiného do žaludku už nemáme. Vystrčila jsem ruku do deště, abych si ji opláchla, a uvědomila jsem si, že viditelnost se zlepšila. Už jsem rozeznala nedaleký shluk stromů, kam jsme se utíkali schovat před zemětřesením. Viděla jsem dokonce i les a skály, které byly ještě dál.
Bouře ještě neskončila, ale už slábla.
Ignorovala jsem to a došla si pro meč. „Nejsem si jistá, jestli se budeme moct pořádně napřáhnout, ale pro ukázku by to mohlo stačit.“
Založil si ruce na hrudi a uličnicky se usmál. „Jestli jsi to měla celou dobu v plánu, pak ti musím zatleskat. Fungovalo to bezvadně.“
„Ha, ha, hlupáčku. Vezmi si meč.“
Pořád s úsměvem se odlepil od skály. Dokonce i během chůze mu to slušelo.
„Tak dobrá. Postavíš se takhle,“ ukazovala jsem mu. „Přenes váhu na bříško chodidla a pak se takhle odraz. Získáš setrvačnost k mávnutí mečem.“
Dělala jsem to velmi pomalu, protože v jeskyni bylo příliš těsno, než aby se tam dalo pořádně hýbat.
Sasuke to zkusil, ale v jeskyni to bylo zjevně nemožné. „Myslím, že to chápu,“ řekl a opřel meč o skálu vedle ústí jeskyně. „Procvičím si to s Deidarou, až se vrátím zpátky.“
A jakmile to řekl, celý ztuhl. Jako by svým prohlášením prolomil kouzlo. Oba jsme museli začít plánovat, co dál.
Opřela jsem meč o skálu stejně jako on a došla k šatům. Přehodila jsem si je přes ramena a prohledávala zem.
„Kde mám stuhu?“
Sasuke mi pomohl hledat a nakonec ji našel za balvanem, na kterém se šaty sušily. Smutně mi ji podal. Začala jsem ji provlékat očky a Sasuke o pár kroků ucouvl s pohledem zabodnutým do země.
„Jsem vděčný za Vosino, ale nechci se vrátit zpátky k Orochimarovi,“ začal. „Radši bych zůstal sám a postavil si dům někde v neobydlené zemi, kde bych na něj mohl zapomenout a on by zapomněl na mě.“
„A stalo by se to?“
„Dokud dýchá, tak ne,“ zavrtěl Sasuke hlavou.
Utáhla jsem si stuhu a zastrčila si ji do výstřihu. „Co kdybys… co kdybys jel zpátky se mnou?“
Usmál se. „Tvoje odpuštění pro mě znamená víc, než dokážu říct. Ale v Kadieru jsem zločinec. Jestli tam pojedu, postaví mě před soud. A vzhledem k tomu, že tvoje matka už nežije, aby mi prokázala slitování, oba víme, co by se se mnou stalo.“
Trhla jsem sebou, jak jsem na to nebyla schopná ani pomyslet.
„Co kdybychom neřekli, kdo jsi? Nebo bychom tě prohlásili za zběha?“
„Kdybych to předstíral, možná by mě drahý Sasori nepoznal, ale bylo by to riskantní. Ale jak bych mohl něco takového udělat? Žít ve tvém pohodlném paláci, zatímco by se zbytek mých lidí musel skrývat? Žít pod vládou tvého otce, když bych měl být volný?“ Zavrtěl hlavou. „Sakuro, musíš mi věřit, že chci být s tebou, kamkoli půjdeš, mnohem víc, než dokážu vyjádřit. Ale nejsem zbabělec. Nemůžu je opustit.“
Sklopila jsem pohled. „Máš pravdu. To bych od tebe nežádala.“
„Kromě toho,“ popošel blíž. Pomalu jsem se uvolnila, když mě objal kolem pasu. „Jsem jediný, kdo se pokouší udržet Orochimara na uzdě. Jestli se nevrátím, příště už by mohlo přijít něco opravdu barbarského.“
Opřela jsem se čelem o jeho hruď. Nemohl slíbit, že nepřijde další útok; to nemohl nikdo. Byla jsem vděčná, že byl ochotný to alespoň zkusit.
„Co kdybys… co kdybys šla ty se mnou?“ navrhl.
Vzhlédla jsem k němu a z hloubi duše si přála, abych mohla. „Nevím, kdo přežil a kdo ne. Jestli bratr zemřel, stala jsem se dědičkou trůnu. A jestli zemřel i otec, jsem královna.“ Chvíli na mě zíral, protože tohle ještě nezvážil. „Jestli se nevrátím, království připadne Sasorimu. A věř mi, že to si nikdo nepřeje.“
Ztěžka polkl. „Ty si Sasoriho vezmeš, že je to tak?“
Přikývla jsem. „V Kadieru nemám na vybranou.“ Sklopila jsem pohled k zemi a zjistila, že se mě zmocnila divoká žárlivost. „Na tebe taky někdo čeká.“
„To není totéž,“ řekl tiše.
Měla jsem na krajíčku, ale pak jsem si všimla něčeho na jeho košili. „Ty máš psa?“
Pohlédl dolů a sebral pár šedivých chlupů ze svého ramene. „Ne, mám lišku. Jmenuje se Bodlina.“
„Bodlina? To se mi líbí. Jak se ti vůbec povedlo ochočit lišku?“
„No, není to tak, že bych ji měl jako mazlíčka,“ vysvětloval jsem. „My žádné mít nesmíme; plýtvalo by se jídlem, které potřebují lidi. Ale našel jsem ji jako mládě. Měla zraněnou tlapku, a tak jsem ji ošetřil. Je chytrá. Nechávám otevřené okno, aby mohla dovnitř a ven, jak chce.“ Zavrtěl hlavou. „Šedé lišky jsou noční tvorové. Nedokážu ani spočítat, kolikrát v noci přišla, jen aby mi běhala po pokoji, porážela věci a pak prostě zase vyskočila z okna.“
Zahihňala jsem se. „Muselo být těžké odejít, když jsi jí to nemohl vysvětlit.“
„Je těžké odejít, i když můžeš.“
Beze slov se mezi námi odvíjely rozhovory, které by stačily na celý život. Přemýšlela jsem, jestli slyší, jak každé vlákno mého bytí křičí, že ho miluju, zatímco jsem dál poslouchala jeden úder srdce za druhým.
Chtěla jsem to říct. Chtěla jsem, aby se do těch slov mohl zabalit jako do svého pláště. Ale částečně jsem se bála, že pokud ta slova řeknu, zanechají rány, které se nikdy nezahojí.
Věděla jsem, že něco cítí… ale nechtěla jsem ho svou láskou zahnat do kouta. A pak jsem uslyšela, jak přestalo pršet. Jako by mi sama příroda říkala, že to mám nechat být.
Zvuky v jeskyni utichly, takže jsem teď slyšela i jeho dech.
Chvíli jsme tam stáli, jen vlásek od sebe, a hleděli si do očí. Konečně Sasuke pohlédl na puklinu ve skále a svět tam venku, který se čím dál víc zaostřoval.
„Budu zbabělec, když navrhnu, abychom tu zůstali?“ zeptal se.
„Ne, ale taky nebudeš realista,“ usmála jsem se smutně.
Přikývl. „Jestli musíme jít, pak bude asi lepší odejít z vlastní vůle než čekat, až nás někdo objeví?“
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Nechci, aby nás tu přistihl nějaký voják. Nevím, jestli bych ho byla schopná zastavit.“
Ret se mu třásl, jako by měl na krajíčku. Políbila jsem ho dřív, než se stačil rozplakat. Prudce jsem ho objala a přitiskla se k němu. Jestli jeho smích přinesl tlukot tisíce srdcí najednou, tenhle polibek znamenal tisíc rozloučení.
Se slzami v očích jsem se odtáhla. Musela jsem odejít hned, jinak bych nešla nikdy. Odstoupila jsem a začala si oprašovat hlínu ze šatů, abych se nějak zaměstnala.
„Počkej,“ zastavil mě. Vytáhl od pasu malý nůž. Opatrně odřízl z pláště kus tkanice na zavazování, na jejímž konci se houpal střapec.
„Co to děláš?“ protestovala jsem. „To je tvého otce!“
Beze slova se natáhl a uvázal mi tkanici kolem zápěstí. Nejen uvázal, ale propletl vlákno v druhé smyčce kolem první. „Doufám, že ještě někdy budeš spát pod mým pláštěm, ale tohle je mnohem snazší nosit s sebou,“ prohlásil.
Natáhla jsem ruku a obdivovala tmavý proužek kolem zápěstí. V paláci jsem měla hromady šperků, ale žádný náramek se mi nikdy tak nelíbil. Usmála jsem se.
„Teď já.“ Sehnula jsem se a s pomocí zubů odtrhla krajku ze spodní části sukně. Vzhlédla jsem a viděla, jak ztěžka polkl.
„To nemusíš…“ Slova mu odumřela na rtech, když jsem ho vzala za umazanou ruku. Omotala jsem mu krajku kolem zápěstí tolikrát, kolikrát to šlo, a byla vděčná za tu krásnou tradici, o kterou se podělil.
Dlouze vydechl a s úžasem na ni zíral.
„Mimochodem, ten zavírací nůž jsi měl pořád u sebe?“
Zmateně se podíval na drobný předmět v dlani. „Ano. Promiň,“ potřásl hlavou. „Měl jsem ti ho dát, abys ho použila.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Z nedostatku místa jsme odložili meče, ale tys mě mohl kdykoli napadnout. A neudělals to.“
Usmál se a pokrčil rameny. „Mělas mě v hrsti už od chvíle, kdys mi zanechala na hrudi tu jizvu. Co na to říct?“
„To byla ta chvíle?“ zeptala jsem se šokovaně.
Přikývl.
„Jsi blázen.“
„A ty jsi dokonalá.“
Měla jsem velmi blízko k tomu, abych ztratila vůli ho opustit.
„Musím jít,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Jestli to neudělám brzy…“
„Já vím,“ přitakala jsem. Zvedla jsem zápěstí a střapec se zahoupal jako přívěsek. „Děkuju.“
Zvedl ruku s ušmudlanou krajkou. „Já děkuju tobě.“
Došla jsem ke stěně pro meč a zadívala se zpátky do hloubi jeskyně. Šlépěje po našem tanci, zbytky malého ohniště, značky na zdi, kterým jsem nerozuměla. Právě takhle jsem si to chtěla pamatovat do konce života.
Sasuke vystrčil hlavu z jeskyně a rozhlédl se po okolí. „Jestli půjdeš na sever, měla bys dojít tam, kde jste zakotvili.“ Přikývla jsem a doufala, že tam na mě bude někdo čekat. „Sakuro …“
„Ano?“
Zhluboka se nadechl a neochotně se mi podíval do očí. „Musím předpokládat, že přijde další bitva. Jestli se to stane a my prohrajeme, můžeš mi něco slíbit?“
„Samozřejmě.“
„Ten tanec, který jsem tě naučil. Chci, abys ho naučila taky ostatní. Rád bych, aby něco po mém lidu zůstalo, když to nebudeme my. Slíbíš mi to?“
Roztřeseně jsem se nadechla. „Slibuju. Ale jestli přijde bitva a prohrajeme my, prosím tě, abys nechal lidi – zvláště prosté obyvatele – žít v míru. Taky chci, aby můj lid přežil.“
„Dávám ti své slovo. A… nezapomeň na tohle,“ ukázal do jeskyně. „Nenech čas, aby tě přesvědčil, že se to nestalo.“
„Ty taky.“
Sasuke se mi naposledy zadíval do očí a sehnul se, aby mě políbil. S rukou v mých vlasech tam chvíli stál a opíral se o mě čelem. Pak se narovnal, naposledy se na mě podíval a vykročil na jih. Chvíli jsem ho sledovala, svírala náramek na zápěstí a snažila se neplakat.