Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 56

Sasuke

„Bojím se,“ zašeptal jsem.
Sakuřina matka jako vždy zůstávala zticha.
„Je v nebezpečí. Pořád si říkám, abych si nedělal starosti.“ Zavrtěl jsem hlavou a málem se rozesmál. „Mám přes hrudník jizvu, která vypovídá, že se ničeho nebojí. Ale se mnou… se mnou alespoň věděla, že se má mít na pozoru. Co si počne, když nepřítel ponese tvář přítele?“
Na chvíli jsem zůstal nehybně stát. Nedokázal jsem přestat myslet na to, jak proti ní někdo pozvedne ruku. Kdyby jí zkřivil jen jediný vlásek na hlavě, bral bych to jako ospravedlnění toho, co jsem se mu chystal udělat.
„Nevím, co s tím. Lidé – moji lidé – mě najednou prosazují jako vůdce. A já myslím, že bych to dokázal. Zvládl bych je dovést domů… možná by se mi to dokonce povedlo i bez boje. Jen nevím, jak zařídit, aby zůstala v bezpečí. A jestli se jí něco stane…“
A pak jsem si to představil. Viděl jsem to v duchu stejně jasně, jako bych to udělal sám. Sakura, jak leží bledá a tichá na zemi. Sakura s modřinami na zápěstích a krvavou ránou na krku. Sakura bez svého smíchu a chytrosti a nekonečné laskavosti a soucitu. Takže ve skutečnosti žádná Sakura. Jen kosti, které po nás zůstanou.
Zabolelo to tak ostře, až jsem klesl na kolena. Sotva jsem mohl kvůli té představě dýchat. Zavrtěl jsem hlavou a zaťal prsty do země ve snaze připomenout si skutečnost. Klečel jsem na Vosinu u hrobu královny Mebuki. Nebyla to pravda. Nestalo se to.
Zatím.
Kakashi měl pravdu. Nikdo nemůže Sakuru ochránit tak jako já. A svým způsobem chránila i ona mě. Když jsme byli spolu, jako bychom se ocitli v nerozbitné skleněné kouli, nedotknutelní. Copak se nás Ostrov nepokusil zničit? Nepřežili jsme společně v jeskyni?
Nikdo – nikdo – by nesvedl tuhle hořkou situaci proměnit v něco nádherného.
„Byla bys na ni tak pyšná,“ zašeptal jsem. „Vyrostla do krásy a je nejspíš ještě krásnější, než si ji pamatuješ. A když se usměje, všechno kolem ní vybledne a zjihne. Je soucitná, odhodlaná, inteligentní a pravděpodobně umí odpouštět ještě víc než ty.“ Usmál jsem se.
„Víš, co mi řekla? Vyprávěla mi o jediném chlapci, kterého kdy milovala. Kdysi ho potkala, když s tebou byla na vyjížďce. Ten chlapec jí řekl, jak je krásná, a ona odpověděla, že jí to může říkat, jak jen bude chtít. Svěřila se ti někdy, co k němu cítila?
Zlomilo by ti srdce, kdybys věděla, že jsem to byl já?“
A jak jsem tam klečel, uzel v žaludku postupně povoloval. Bylo to podobné jako tehdy, když mě v jeskyni Sakura držela v náručí. Ze všech stran mě zalila vlna tepla a klidu. Cítil jsem se… volný.
„Možná ne,“ usoudil jsem po pečlivém zvážení všeho, co jsem o Sakuřiné matce věděl. „Možná by ti poskytlo trochu úlevy, že ten chlapec, na kterého ses tehdy na silnici usmála, znovu našel pevnou půdu pod nohama. Protože ty ses na mě nikdy nezlobila. Nikdy jsi mi nepřála nic zlého ani mě neproklela do horoucích pekel. Odpustilas mi. Ona mi odpustila.“
Sklopil jsem pohled a polkl. „Možná mě taky miluje. Ale existuje něco, co neví,“ přiznal jsem s úsměvem. „I kdyby mě milovala, nedokázala by to ani z poloviny tak, jako ji miluju já. Pro ni bych rozetnul svět napůl.“
A když jsem to vyslovil nahlas, uvědomil jsem si, že je to pravda. Chtěl jsem se nenávidět za skutečnost, že jsem ochotný vzdát se všeho, kvůli čemu jsem tak tvrdě dřel, abych se hnal za něčím, co nemůžu mít. Vůbec jsem nepochyboval, že skončím mrtvý, až za Sakurou uteču.
Ale radši já než ona.
„Ochráním ji,“ přísahal jsem. „Nemůžu tě přivést zpátky. Ale můžu udržet naživu Sakuru. Nikdy se ti nebudu moct dostatečně omluvit. Ale budu ji dostatečně milovat. Možná to bude poslední věc, kterou udělám… ale zvládnu to. Miluju ji. Sbohem.“
Zvedl jsem se na nohy a přelétl pohledem k otcově hrobu. „Všichni říkají, žes byl ten nejlepší z mužů. Takže i já budu čestný člověk. Je mi líto, že jsem až doteď selhával. Doufám, že mi odpustíš. A doufám, že víš, jak jsem hrdý, že jsem tvůj syn.“
Sklonil jsem hlavu a naposledy uctil jeho památku.
Mysl mi okamžitě přeskočila k plánování, ale neměl jsem čas přemýšlet. Zaslechl jsem, jak praskla větvička. Bodlina to být nemohla, a tak jsem bleskově otočil hlavu, abych zjistil, kdo mě sleduje.
Karin na mě upírala vyčítavý pohled. Stála tam s třesoucími se rty a ve tváři se jí zračil hluboký žal a vztek.
„Jak dlouho už tu jsi?“ zeptal jsem se.
„Dost dlouho,“ odpověděla hořce. „Takže proto nejsem dost dobrá? Protože máš oči jen pro ni?“
„Není to tak, že bys nebyla dost dobrá, Karin. Jsi pořád víc než –“
Přerušila mě a popošla blíž. „Víš, jak dlouho jsem na tebe myslela?“ Ztěžka polkla a na chvíli odvrátila pohled. „Téměř od toho dne, kdy jsem přišla na Vosino. Viděla jsem, jak těžce pracuješ a kolik toho děláš. Viděla jsem, jak se mlčky obětuješ pro ostatní, ačkoli bys nikdy nic takového nepřiznal. Ale vždycky ses držel stranou a já jsem neměla dost odvahy. A pak… konečně jsme měli důvod spolu mluvit, když tě poslali na misi. Myslela jsem, že to bude začátek. A ty mi chceš tvrdit, že právě tehdy jsem tě ztratila?“
Povzdechl jsem si a cítil se každou vteřinou hůř, ale věděl jsem, že nepořídím jinak než s pravdou. „Karin, nebylo co ztratit. Až donedávna jsem nevěděl, že dokážu cítit něco jiného než… zuřivost.“
Z ublíženého výrazu se stal zrazený. „Tvrdil jsi, že je pro tebe zosobněním všeho, co nenávidíš.“
„Byla… a pak nebyla.“
„Neustále jsem ti stála věrně po boku!“ rozčílila se. „Vždycky jsem ti věřila a podporovala tě. Viděla jsem z tebe to nejhorší a ani nemrkla. A teď, když máme na dosah všechno, pro co jsi tak tvrdě dřel, vzdáš se toho kvůli dívce, která ti zničí život?“
Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se udržet klidný tón. „To je právě to, Karin. Jestli zůstanu, Orochimaru si mě bude držet jako svého psa. A když ho zabiju a pokusím se vést naše lidi, celý život budu muset bojovat, abych si tu moc udržel. A to už nemůžu. Tahle moje část je mrtvá a já chci žít. I když to bude nakrátko, i když to bude bolet. Chci svobodně žít.“
Rozzlobeně na mě zírala a pořád tomu nemohla uvěřit.
„Jsi zrádce, Sasuke. Horší než zloděj, horší než zbabělec. Jsi zrádce vlastních lidí.“ Znechuceně se otočila k odchodu. „Ale protože tě mám…“ Zavrtěla hlavou. „Protože jsem tě měla v tak velké úctě, dám ti náskok. Máš šest hodin. Pak se to Orochimaru dozví. Tvoje matka, Deidara, všichni. Dozvědí se, žes nás odkopl. Až přijdeme,“ zadívala se mi tvrdě do očí, „budeme tě považovat za nepřítele. A dovol mi naposledy ti připomenout: Já. Nikdy. Neselhávám.“
Prošla kolem mě a nechala mě tam strnulého až do morku kostí. V jediném okamžiku mi ukázala, že je přesně tak obdivuhodná, jak jsem vždycky věřil. A protože jsem znal její schopnosti, utíkal jsem do svého pokoje, abych neztratil ani vteřinu.
Probral jsem všechny svoje věci. Co stálo za to vzít s sebou? Naházel jsem do vaku psací pera a otcův plášť. Opásal jsem se mečem a popadl měch na vodu. Kéž bych měl čas ho naplnit. Váček na opasku jsem měl vždycky připravený. Vytáhl jsem Sakuřin kousek krajky a omotal si ho kolem zápěstí; teď už jsem ho nemusel skrývat. Na všechno ostatní mi budou muset stačit vzpomínky.
Nemohl jsem riskovat vyjít na chodbu; kdo ví, na koho bych mohl narazit? A tak jsem si hodil vak přes rameno a utekl stejnou cestou jako Sakura. Oknem.