Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 39

Sasuke

Jako první po probuzení jsem zaregistroval, že mě nepříjemně bolí záda. Jasně, správně. Spal jsem opřený o kamennou stěnu.
Pak jsem zaslechl déšť. Byl uklidňující, když jsem se snažil usnout, ale teď mi jen připomínal, že jsem v pasti. A nebe vypadalo temnější, takže byla noc. Nespal jsem tak dlouho. A teprve pak jsem si uvědomil, že se mi Sakura opírá chodidlem o nohu.
Někdy v noci se schoulila na bok, jak se snažila uniknout chladu. Oheň jen žhnul, ale nevyhasl úplně. Přesto už nenabízel moc tepla. Sledoval jsem, jak dýchá. Ve spánku měla stejný poklidný výraz jako její matka. Pronásledoval mě. Trochu si povzdechla, blaženě ztracená ve snech. Nerozpakoval jsem si přiznat, že mi připadala krásná. Sakura byla nádherná, stejně jako západ slunce: tak srdceryvně sladká, že vaše duše vydržela jen jeden pohled za den.
Ale nebyla jen sladká. Nedalo se to popřít. Byla taky rozhněvaná a odhodlaná a smutná tak, že mě to mátlo. Trvalo by dlouho, než bych jí porozuměl, a pro nás oba bylo lepší, že k tomu nikdy nedojde.
Zabralo by to jen vteřinu.
Mohl bych jí zlomit vaz tak rychle, že by vůbec nic necítila. Byla by to nejmilosrdnější možnost.
Ale dal jsem slovo, že jí ve spánku neublížím. A hrozně nerad jsem to přiznával, ale ze všech životů, které mě přinutili za ta léta vzít, by mě ten její pálil nejvíc. Nebyl jsem zvyklý znát lidi, jejichž životy jsem ukončil.
Jako by cítila, že mě bláhově napadlo porušit slib, probrala se a zmateně se rozhlédla, než si vzpomněla, kde je. Pak se posadila, shrnula si vlasy dozadu a protřela si oči.
„Už jsi připravený umřít?“ zeptala se ospale.
Potlačil jsem úsměv a zavrtěl hlavou. „Nijak zvlášť.“
„Já taky ne.“
Vstala a došla k ústí jeskyně. Strop byl tak nízko, že kdyby se natáhla a stoupla si na špičky, dosáhla by na něj.
„Je to ještě horší. Ten déšť,“ vzdychla ztěžka. „Je tak nemožně hustý.“
Došel jsem k ní a vykoukl ven. Když jsem přimhouřil oči, dokázal jsem rozeznat shluk stromů opodál, ale jen tak tak. Nic víc. Žádné mraky, trávu, a co bylo nejdůležitější, nikoho z našich táborů.
„Doufám, že jsou ostatní v pořádku,“ vydechla.
Jako by mi četla myšlenky. „Nerad ti to říkám, princezničko, ale pokud nenašli úkryt, mohli jsme zbýt jediní.“
„To neříkej,“ odmítla. „Ani na to nemysli. Copak neexistuje nikdo z vaší armády, o kom bys doufal, že žije?“
„Dva,“ připustil jsem upřímně. „A co ty?“
Upřela na mě smutný pohled. „Dva. Ne, tři.“ Pak si povzdechla. „Možná tři a půl.“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě ten nízký počet nešokoval. „Jeden je tvůj bratr. To vím,“ řekl jsem. „Viděl jsem, jak ho postřelili, princezničko. Už můžeš mít o jednoho míň.“
Ztěžka polkla. „Je silnější, než si myslíš. A neznám tvoje přátele natolik, abych oba uhodla, ale předpokládám, že jedním z nich musí být tvoje dívka.“
Podíval jsem se na ni a pak zpátky do deště. „Já nemám dívku.“
Uchechtla se. „To tedy určitě máš.“
Sjel jsem ji pohledem a Sakura si ukázala na tvář. „Dostala jsem políček za pouhý náznak, že jsi byl ke mně laskavý. Červenovlásce se to vůbec nelíbilo.“
S tím vykročila zpátky k polovyhaslému ohništi, aby přiložila.
„Takže takhle jsi přišla k tomu otisku na tváři.“ Karin byla žárlivější, než byla ochotná přiznat. „Je v tvém výčtu i tvůj vzácný snoubenec?“
„Pro blaho Kadieru…“ Šťouchala do ohně a větu nedokončila. „Je to ta ‚půlka‘. Kdo je ten druhý?“
„Deidara,“ přiznal jsem.
„Ten s tou jizvou?“
Přitakal jsem. Pobrala toho za tak krátký čas dost.
„No, pak doufám, že je tvůj nejlepší přítel naživu.“
„Nikdy jsem neřekl, že je můj nejlepší přítel.“
„Jestli chceš, aby žil, pak je. A jestli chceš, aby přežila červenovláska, pak je to tvoje dívka. Nemysli, že jsem si nevšimla, jak jsi vynechal matku.“
Měla pravdu, že? Zahleděl jsem se na svůj plášť. Prostě nestačil, aby napravil roky nevšímavosti a zanedbávání. A taky jsem zapomněl na Suigetsua a Juga a Hidana… nejspíš jsem s vytěsňováním lidí odvedl lepší práci, než jsem si myslel.
„Stojím si za svým výčtem.“
Zavrtěla hlavou. „Nedokážu ani vyjmenovat, co všechno bych obětovala za jedinou další hodinu v matčině náručí, a ty tu svoji odmítáš. Nechápu to.“
„Možná bys o mé matce mluvit neměla.“
„Cože? Najednou ti záleží na ženě, které jsi ještě před půlminutou přál smrt?“
„Nepřál jsem jí smrt!“ bránil jsem se.
„To tedy ano! Je snad tohle způsob, jak mluvit o člověku, který tě přivedl na svět? I kdyby sis myslel, že je hrozná, nebo –“
„Nemluv o mé matce!“ zařval jsem a moje slova se v malé jeskyni odrážela ozvěnou.
Na chvíli ztichla, ale dlouho jí to nevydrželo. „Neřekla jsem nic horšího než ty. A když vezmeme v úvahu, že jsi moji matku zabil, tak by podle mě bylo jen spravedlivé, abych tu tvoji nenáviděla do posledního dechu, ne?“
Vrhl jsem se do kouta, popadl meč a skočil po ní tak rychle, že neměla čas se připravit. Přesto měla ve tváři stejný klid jako tenkrát její matka. Nenáviděl jsem ji za to ještě víc.
„Ty bys probodl neozbrojenou ženu?“ Zavrtěla hlavou. „Jsi přesně takový zbabělec, za jakého jsem tě vždycky považovala.“
Mrštil jsem mečem zpátky do kouta a zavrčel jí těsně do tváře. „Nejsem zbabělec! Nemáš ponětí, co všechno jsem udělal, abych ze sebe vymýtil každičkou kapku zbabělosti, a ty…“ Ustoupil jsem a rozesmál se. Nejspíš to vypadalo, jako bych přišel o rozum. Přinejmenším jsem se tak cítil.
„Právě jsem si něco uvědomil,“ řekl jsem divoce. „Můžu ti říct úplně všechno. Protože máš pravdu, jeden z nás zemře. Ať už to budeš ty a nikdy nedostaneš příležitost moje tajemství vyzradit… nebo já, a pak tu nebudu, aby mi vadilo, jestli mě po smrti zostudíš. Takže co? Chcete vědět všechno, Vaše Výsosti? Do toho.“
Měl jsem pocit, jako by těsně utažené provazy, které mě držely pohromadě, konečně povolily. A Sakura si to teď odnese.
„Můj nos nemá tenhle tvar náhodou,“ ukázal jsem si na něj. „Přestal jsem počítat, kolikrát mi ho zlomili. Matka, kterou jsem se pořád a pořád snažil milovat, byla několikrát u toho a nikdy nezasáhla. Mám nejspíš víc zlomených kostí, než dokážu spočítat. Schytal jsem kopance do břicha, bodání, řezné rány i facky tolikrát, že když se to stane teď, skoro to necítím. Jako tohle,“ ukázal jsem si na oko. „Tenhle dárek mi věnoval Orochimaru zrovna dnes ráno. Je jediný, kdo se něčeho podobného teď odváží. Protože lidi po tobě vždycky jdou, když si myslí, že jsi nejslabší. Ale víš, jak zarazit, aby tě ponižovali? Nějaký nápad?“
Sakura zavrtěla hlavou. Vypadala právem vyděšená.
„Musíš je přimět, aby se tě báli,“ procedil jsem mezi zuby. „Zabít pár lidí. Pak jich zabít ještě víc. A když se ti naskytne příležitost zabít někoho důležitého, nesmíš couvnout. Když někdo neuposlechne rozkaz. Když se na tebe někdo křivě podívá. Když nesvítí slunce. Když svítí. Zabíjíš. A pak si každý dvakrát rozmyslí křížit ti cestu. To je tajemství přežití.“
„Prostě se ujistíš, aby nezbyl nikdo, kdo by zabil tebe?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Ujistíš, se, aby věděli, že ti nesejde na nich ani na ničem jiném. Chceš vědět, kdy můj život nabral jiný směr? Kdy se začal zlepšovat? Osamělý vlk z naší armády, který byl odhodlaný pomstít otcovu smrt, se rozhodl unést ženu a zavřít ji do žaláře. Ale,“ pokračoval jsem, „nikdo si nechtěl ušpinit ruce. V tu chvíli mě už nespočetněkrát zmlátili na hadry. Tak strašně mockrát. Tak proč jim nedokázat, že nejsem ten slaboch, za kterého mě považovali? Nevěděl jsem, kdo to je, tak proč by mi na tom mělo záležet? Příliš se báli vykonat nezbytné, až jsem to udělal já.“
Sakura stála nehnutě, ale pohled neodvrátila. „To byla moje matka.“
Přikývl jsem a pokračoval klidněji, ale pořád důrazně. „Vzal jsem jí život, abych si zachránil svůj. Mluvil jsem s ní možná dvacet minut a snažil se z ní dostat něco užitečného. Nepovedlo se mi to, a tak jsem popadl meč a připravil ji o hlavu tak rychle a čistě, že nic necítila. A chválili mě za to,“ informoval jsem ji a zapíchl si hrdě prst do hrudi. „Pořád ještě žiju z prestiže toho okamžiku. Takže jsem tvé matce vlastně strašně zavázaný. Díky ní jsem měl život o trochu lehčí než předchozí den. A kdybych to měl udělat znovu, abych se zachránil z pekla, ve kterém jsem byl lapený, neváhal bych. Dostala mě ven a já jí za to nepřestanu být vděčný.“
Poodešel jsem a svezl se po zdi na zem. A zadíval jsem se do deště. Nemohl jsem utéct. Chtěl jsem, ale nešlo to.
Sakura zůstala na druhé straně ohniště a bez hnutí mě pozorovala, zatímco jsem trucoval a soptil. Když jsem se na ni konečně podíval, tiše plakala.
„Pak myslím, že můžu být taky vděčná.“