Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 44

Sasuke

Země se vychýlila, ustálila a začala se točit kolem úplně nové osy. V srdci mého světa se ocitla Sakura; očividně tam byla vždycky.
Bez váhání se přesunula, aby se mi usadila mezi nohama a přetáhla přes nás plášť.
Přitulila se a shrnula si vlasy ke straně, aby mě nezmáčela. Pevně jsem ji objal. Bylo to tak snadné. Najednou jsem chápal, proč lidé přenechávají vládu nad svými srdci někomu jinému. Mohla by s ním dělat, co by chtěla. Mohla by ho vyhodit z jeskyně do deště a já bych jí za to poděkoval. Byl jsem její. Patřil jsem Sakuře.
A neexistovalo nic, co by to změnilo.
S hlavou opřenou hned pod mou bradou hleděla do ohně. Vypadalo to, že naslouchá tlukotu mého srdce. A já si uvědomil, že jí bezděky přejíždím prstem po ruce.
„Sasuke?“
„Ano?“
„Vím, že už nepoužíváte příjmení. Ale pamatuješ si, jak znělo vaše?“
Usmál jsem se. Na malou nádhernou chvilku mě doslova nadchla myšlenka, že uvažuje o mém příjmení.
„Uchiha.“
„Sasuke Uchiha. Máš nějaké prostřední jméno?“ S nadějí v očích ke mně vzhlédla. Nerad jsem ji zklamal.
„Ne. A ty?“
„Několik. Ušetřím tě jich.“
Uchechtl jsem se a dál ji objímal. Poznal jsem někdy takový klid?
„Jestli je to…“ Trochu se ošila a neodvážila se zvednout oči. „Jestli to cítím jenom já, můžeš mi to říct,“ nadhodila. ‚To‘ mohlo znamenat asi tucet věcí, ale věděl jsem přesně, co myslí. „Jsem houževnatější, než vypadám. Zvládnu to.“
„Já už přece vím, jak jsi houževnatá. A vím, že se mi snažíš nabídnout únikovou cestu. Ale nestojím o ni, Sakuro. Necítíš to jen ty.“ Přitáhl jsem si ji pevněji. „Připadá mi to jako… osud.“
„To mě právě děsí. V knihách je osud málokdy laskavý.“ Cítil jsem, jak dlouze vydechla. „Řekni mi, že existuje způsob. Dej mi naději.“
„Ty se dokážeš dostat ze želez a žaláře. Možná bys to měla být ty, kdo dává naději.“
Zasmála se a vzhlédla. „Vážně mě necháš odvést všechnu práci? Dobře.“
A pak mě objala kolem krku a políbila, jako by to dělala už tisíckrát a jako by věděla, že patřím jenom jí. Moc se mi to líbilo. S radostí jsem přivítal svou zkázu.
Líbal jsem ji, a když jsme se svalili na zem, zasmála se. Znovu jsem si ji přitáhl, a jestli byla zem studená, necítil jsem to. Přitulili jsme se těsně k sobě a zabalili se do pláště.
„Co je to?“ zeptala se, když si všimla výšivky pod límcem. Emblém byl okrouhlý a vyplňovala ho kvetoucí větvička. Nepoznával jsem tvar lístků, tak jsem usoudil, že je to jenom ozdoba.
„Sám nevím. Ten plášť patřil otci a dostal jsem ho teprve nedávno. Možná ho taky bavilo vyšívat.“
Usmála se a já jsem byl nadšený, že jsem to dokázal. Našel jsem si novou hru a soutěžil sám proti sobě. Kolikrát za minutu dokážu přimět Sakuru k úsměvu? Za hodinu? Zvládnu rekord? A povede se mi ho překonat?
S radostí bych ji hrál po zbytek života.
Dlouho jsme tam jen leželi a nemluvili. Hladila mě po strništi na bradě a já si pohrával s jejími vlasy. Začínalo mi být teplo a ohlédl jsem se přes rameno, jestli déšť neustává.
Netušil jsem, co se stane, až přestane pršet.
„Mám jednu prosbu,“ řekl jsem. „Můžeš mi vyprávět o Dahrainu? Nebo Kadieru. Je jedno, jak mu chceš říkat. Pověz mi, jaké to tam je.“
Smutně se usmála. „Je tam nádherně. V okolí paláce jsou pečlivě udržované trávníky a strategicky vysázené stromy kolem cestiček. Ale o kus dál leží zvlněné pláně se spoustou statků. V zimě přichází sníh, ale nikdy nebývá příliš krutá. Máš pocit, jako by svět zalili do skla. A když zima ustoupí jaru, kopce hýří barvami, jak květiny ohlašují, že se země probudila. Je tam spousta místa, a kdybych nemusela bydlet v paláci, možná bych se usadila na venkově.“ Na chvíli se odmlčela. „Nevím, o čem vyprávějí vaše legendy a příběhy, ale jestli o dobru a kráse, pak jsou nejspíš všechny pravdivé.“
V očích mě začaly pálit slzy. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Chtěl jsem se nadechnout jejich vzduchu.
Sakura mě pohladila po tváři ve snaze nabídnout mi trochu útěchy.
„Je mi to tak líto,“ hlesla. „Nevím, jak to napravit.“
„Nejsem si jistý, jestli na to existuje jednoduchá odpověď,“ řekl jsem.
„Určitě. Máme ji přímo před nosem a jen ji nevidíme.“
„Jsi vždycky tak optimistická?“
Usmála se. „Obvykle ano.“
„Líbí se mi to. Je to pro mě zázračná změna rytmu.“
„Takže myslíš, že jsme zatracení?“ pronesla hravě.
„Očividně.“ Neúspěšně jsem se snažil potlačit úsměv. „Pojďme si projít důkazy, ano? Vyrazil jsem získat něco ze své vlasti a vrátil se s tebou. Pokusil jsem se tě vyslýchat a tys utekla. Šel jsem do bitvy a skončil v pasti. Přísahal jsem, že tě zabiju, a vidíš, jak dobře mi to jde.“
Rozesmála se a já si přál, abych se s tím zvukem mohl probouzet a usínat.
„Jestli tě to utěší, podle mě jsi možná sešel z cesty, ale rozhodně správným směrem.“
Přikývl jsem a pohladil ji po tváři. „Asi máš pravdu.“
Začala jí těžknout víčka. Byla to dlouhá a namáhavá noc. Začala bojem a skončili jsme jeden druhému v náručí.
„Klidně si odpočiň,“ ujistil jsem ji. „Jsi v bezpečí.“
„Já vím,“ zašeptala. „Jen nechci nic propást.“
Sklonil jsem se a políbil ji pod uchem. „Ale možná nám ve spánku vysníš všechny odpovědi. Jsi velmi chytrá dívka,“ vydechl jsem.
„To opravdu jsem,“ zamumlala.
Uchechtl jsem se a znovu se jí zadíval do očí. Přejížděla mi rukama po klíčních kostech, jizvách z boje a po čelisti. Svíral jsem pramínek vlasů, který jí neustále padal do čela, proplétal si ho mezi prsty. Usnula jako první. Pozoroval jsem ji a nechal se konejšit jejím pomalým a pravidelným dechem.
„Jsi vzhůru?“ zašeptal jsem.
Nic.
„Dobře. Protože sice mám odvahu, ale taky své meze.“ Sklonil jsem rty k jejímu uchu a zašeptal: „Miluju tě. Navzdory všemu, co se stalo, a bez ohledu na to, co přijde. Jsem beznadějně tvůj.“
Tak. A bylo to. Teď už jsem neměl žádná tajemství.