Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 26

Sakura

Po útěku jsem zůstala celý týden ve své komnatě. Utržila jsem sečnou ránu na paži i pár škrábanců, které se musely zahojit – a měla jsem toho tolik, o čem přemýšlet mimo všetečné oči.
Taky jsem se vyrovnávala s matčinou smrtí. Z té jistoty vyplynul pocit jakéhosi uzavření, a třebaže jsem se obávala, že nikdy nezískáme zpátky její ostatky, chtěla jsem trvat na řádném pohřbu, jakmile to jen půjde.
Naléhavějším problémem byla ovšem ta armáda připravená k invazi. Počet stráží v paláci i na hranicích byl navýšen. Až přijdou, budeme připravení, jak nejlépe dokážeme. Ale pro mě bylo nejdůležitější, že jsem došla k rozhodnutí. Tentokrát nebudu ustupovat.
Jasně jsem pochopila, co pro svůj lid znamenám. Když jsem se vrátila ze zdánlivě jisté smrti, dostala jsem darem šest koní, exotické pochoutky a tolik květin, že už nikdy nebudu muset vyjít z pokoje, abych se prošla v zahradě. A ty dopisy! Všechny jsem je přečetla, v každém bylo plno chvály, a některé byly dokonce rozpité slzami radosti i obav o můj život.
Věnovala jsem tolik času starostem a péči o svůj lid. A teď jsem věděla, že to bylo vzájemné.
„Je to dokonalé, Hinato,“ obdivovala jsem se v zrcadle.
„Nebude se zlobit, má paní?“ zeptala se, když mi usazovala na hlavu jednoduchou korunku.
„To je tak trochu účel.“ Otočila jsem se a přehodila si dlouhé rozpuštěné vlasy přes rameno. Jak prosté, ale zcela očividné.
„Ale byl přece v bezvědomí,“ poukázala, i když ne příliš důrazně.
Zavrtěla jsem hlavou. „O to nejde,“ ujistila jsem ji. Pamatovala jsem si z toho únosu každičkou vteřinu. Bolest, když mi Sasuke mečem rozsekl paži, hluboký žal, když se stráže raději obětovaly, než aby dovolily, aby je nepřítel využil, i náznak úsměvu v Sasukeho tváři, když mě našel v lesích. Nemohla jsem na to zapomenout, ani kdybych chtěla. A věděla jsem, že Sasoriho už nikdy nedokážu respektovat.
„Kdyby se provinil jedině tím, že se nechal omráčit, pak bych nejednala správně. Jenže on se po mně ani neohlédl, když se objevili. Dal se na útěk a nechal mě, abych se o sebe postarala sama. Každý slušný muž bez ohledu na postavení by se alespoň podíval přes rameno. Neexistuje způsob, jak tomu sňatku uniknout, ale pozbyl práva mě ovládat.“
Vzdychla a sepjala ruce. „Na někoho s modrou krví bylo jeho chování trochu šokující. Váš bratr by nikdy nic takového neudělal.“
„Ať má krev, jakou chce, neměl utíkat. A máš pravdu, Naruto by spíš zemřel, než by mě nechal napospas únoscům.“ Otočila jsem se a vyhlédla z okna.
„Opravdu je to jenom Sasoriho chování, co vás rozzlobilo, má paní? Zdáte se smutná.“ Hinata zvedla sepjaté ruce pod bradu.
„To asi jsem.“
Přešla ke mně a začala šeptat. „Potkala jste muže, který zabil vaši matku. Dívala jste se, jak vaši krajani umírají. Vyslýchali vás. Unikla jste ze žaláře a pak jste utíkala domů pěšky. Znám spoustu mužů v plné síle, kteří by na vašem místě selhali. Je v pořádku být smutná nebo rozzlobená nebo cokoli jiného snad cítíte.“
„Tím to vůbec není,“ přiznala jsem.
„A čím tedy?“
Zavřela jsem oči a vzpomněla si, jak změnil tón, poté co skončil s otázkami a hrozbami. „Zeptal se mě na moje oblíbené souhvězdí. A já chtěla vědět to jeho.“
Hinata vytřeštila oči. „Jak jste s ním vůbec mohla ztratit slovo?“
Přikývla jsem. „Já vím. A právě to mi vadí. Vím o něm teď ledacos – vlastně i to, že to je vůbec člověk. Přinutili ho, aby přijal svou roli. Měla bys ho slyšet, když mluvil o hvězdách." Ztěžka jsem polkla. „Ale zabil matku. Chce můj domov a otcovu korunu a všechno, čemu jsem po celý život sloužila.“
V očích měla soucit. „To mu nemůžeme dovolit.“
Zavrtěla jsem hlavou a nepřítomně zírala před sebe. „To nemůžeme. Pro dobro své země a kvůli bratrově budoucnosti jsem ochotná se provdat za Sasoriho. A teď budu ze stejných důvodů bojovat se Sasukem.“
Zachvěla se. „I kdybyste to vyslovila tisíckrát, pořád je těžké uvěřit, že je skutečný a má nějaké jméno.“
„Ale ano, rozhodně má,“ přitakala jsem, zatímco jsem si oblékala dnešní šaty. Nemohla jsem jí – ani nikomu jinému – říct, že mi jeho jméno zní v hlavě od chvíle, kdy jsem ho slyšela. Někdy s obavami, jindy se zlostí – a někdy, což mě děsilo nejvíc, s vděčností.
Do hodovní síně jsem vešla s hlavou vztyčenou. Korunku jsem moc často nenosila, ale dnes mi to připadalo vhodné. Muži mého života už byli usazení v čele stolu. Otec seděl samozřejmě v křesle s vysokým opěradlem a prohlížel si jídlo, jako by ho nějak urazilo.
Po jeho levici se opíral můj milovaný bratr Naruto. Oči mu zářily, vítal mě úsměvem a choval se přesně tak, jak bych si přála, aby se choval otec.
Vpravo bylo prázdné místo pro mě a vedle něj seděl starý dobrý Sasori. Rovný jako pravítko a se zasmušilým výrazem žvýkal jídlo. Zrovna si vkládal sousto do úst, když si mě všiml, jak kráčím ke stolu s volně rozpuštěnými vlasy a výzvou v očích, ať jen zkusí něco namítat.
„Dobré ráno, bratře,“ pozdravila jsem, když jsem obcházela stůl, a pak jsem se dokonce sehnula a políbila otce na tvář. Byl tím stejně překvapený jako já a zmateně se na mě zamračil.
Nabrala jsem si jídlo na talíř a usadila se na místo. Chvíli trvalo, než můj snoubenec sebral dost odvahy otevřít pusu.
„Velmi mě těší, že vás opět vidím na nohou a v pořádku,“ začal váhavě.
Usmála jsem se, ale neodpověděla. Nepustila jsem do svého pokoje nikoho kromě Naruta a lékaře. Jestli se stavil otec, nikdo mi o tom neřekl, ale Sasori přišel třikrát a Hinata mu pokaždé velmi rozhodně zabránila vstoupit.
„Nepřeji si začínat hádku hned první ráno, co jsme opět spolu, moje maličká. Ale očekávám, že si po snídani vyčešete vlasy,“ zašeptal ve snaze, aby to znělo mírně. Naneštěstí pro něj už to na mě neúčinkovalo.
Pomalu jsem se otočila a sjela ho chladným pohledem. Naštěstí měl dost rozumu, aby se odtáhl.
„Tak zaprvé, ještě jednou mě oslovíte ‚moje maličká‘, a vrazím vám vidličku do krku. Zadruhé, nikdy jsem nesouhlasila, že si budu svazovat vlasy. Vyžadoval jste to a já měla pocit, že bych měla poslechnout, ale teď chci víc než kdy jindy vypadat jako matka. To mi brát nebudete. A zatřetí, je fascinující, jak si pořád myslíte, že mi můžete říkat, co mám dělat.“
Zaváhal a zadíval se na mě, jako bych ho právě ocejchovala rozžhaveným pohrabáčem. Což jsem zvažovala, jestli vypustí z úst ještě nějakou další pitomost.
Otec zavrtěl hlavou. „Jak dětinské chování,“ postěžoval si. „Tvoje matka –“
„Matka by se mnou souhlasila,“ vypálila jsem přesvědčeně. „A kdybyste se mnou takovým způsobem o tomhle mluvil v její přítomnosti, styděla by se za vás.“ Poznala jsem, že mu to ublížilo. „A v první řadě by mě nikdy nenutila do pozice, ve které bych byla na takovém člověku závislá.“
Podíval se na mě, jako by zvažoval mé chování.
„Nepokoušej moji trpělivost, Sakuro,“ varoval mě. „Nebylo by to hezké.“
„Jako by tomu bylo posledně jinak,“ ztlumila jsem hlas a naklonila se blíž.
Sledovala jsem, jak zatnul čelist.
„Nepokouším se vycouvat ze zasnoubení. Náš lid teď bude potřebovat stabilitu víc než jindy. Ale vy, pane,“ otočila jsem se k Sasorimu. „Nečekejte, že vám dovolím se před svatbou přiblížit víc než dvakrát. A ta se uskuteční, až budu připravená stanovit datum. Po ní očekávám, že si budete držet odstup. Možná mě můžete připravit o svobodu, ale rozhodně vám nedovolím dotknout se mé radosti.“
Sice jsem ještě nedojedla, ale nehodlala jsem tam zůstávat. Vstala jsem a vypochodovala ze síně. Mimoděk jsem sevřela cíp šatů, abych jimi za sebou zametla, a vzpomněla si, že matka dělala přesně totéž. Jsem celá ona, pomyslela jsem si.