Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 21

Sakura

Jakmile odešel, rozplakala jsem se.
Říkala jsem si, že je lepší to vědět. Že už o tom nebudu muset přemýšlet. Měla jsem odpovědi.
Tvoje matka je mrtvá, Sakuro. Nikdy se nevrátí. Teď to víš.
Nejspíš bych měla být v koutku duše spokojená, že netrpěla a že byla řádně pohřbena. Ale cítila jsem jenom ztrátu a ještě větší stesk.
Jestli měl někdo na světě vlastnit matčiny poslední okamžiky, byla jsem to já. Ne on. Nenáviděla jsem, že ví věci, které jsem zoufale chtěla slyšet, a že si je tak krutě vědom, jak moc to pro mě znamená. Bylo až neskutečné mluvit tak klidně s člověkem, který zabil někoho, koho jsem na světě milovala nejvíc. Čekala jsem někoho hrozivějšího, někoho zrůdnějšího. Jenže on byl sotva odrostlé děcko. Jako já.
Byla tak blízko.
Kdybych mu prozradila počty a poskytla nějaká čísla, možná dokonce i falešná, třeba by mě vzal k jejímu hrobu. Možná bych jí konečně mohla dát sbohem. Jenže já mu zrovna teď nic prozrazovat nechtěla. Chtěla jsem od něj brát. Chtěla jsem najít způsob, jak ho nechat trpět. Dokonce i kdyby mi poskytl meč a šanci s ním bojovat, nevěděla jsem, jestli bych mu dokázala způsobit takovou bolest, jakou jsem si představovala.
Otřela jsem si slzy a snažila se opět přemýšlet jasně, i kdyby jen na chvilku. Jak bych se z toho mohla dostat? Mysli, Sakuro.
Vytáhla jsem si sponku z vlasů a pustila se do otvírání želízek. Zavřela jsem oči a ze všech sil se snažila zaměřit na to, abych nahmatala vnitřní mechanismus. Třásly se mi ruce a byla jsem unavená a hladová, a kdybych seděla v bezpečí knihovny naproti Idatovi, byl by to úplně jiný zážitek. Ale takhle mě soustředění stálo všechny síly.
Představila jsem si vůni starých knih a zvuk Idateho spontánního smíchu. Přimělo mě to k úsměvu, zpomalilo dech. Ani ne za minutu jsem zaslechla cvaknutí zámku a ucítila, jak mi pouto padá z levého zápěstí.
Potichu jsem došla ke dveřím. Osamělá louč ponechaná v držáku na zdi ozařovala větší část chodby. Zdálo se, že mě nechal bez jakékoli stráže. Nejspíš si myslel, že se na útěk nezmůžu.
Zámek ve dveřích byl něco úplně jiného a potřebovala bych mnohem pevnější věc než vlásenku, abych ho dokázala otevřít. Znovu jsem nakoukla do chodby, abych se ujistila, že jsem sama. Tenhle hrad vypadal tak starý, že by ho možná zbořilo i dobře načasované kýchnutí. Popadla jsem kliku oběma rukama, vzepřela se nohou o zeď a celou svou váhu vložila do toho, abych odtrhla dveře od veřejí. Trochu se zaviklaly, ale ani omylem se neotevřely.
No tak dobře. Zkusím okno.
I když ta věc se dala jen stěží považovat za okno. Kulatá díra a uprostřed svisle vezděný kovový prut, žádné sklo, nic. Kdyby pršelo, voda by tekla přímo dolů na tu ubohou náhražku postele. Všimla jsem si skvrn, které tam zůstaly po minulých deštích. Popadla jsem tyč a oběma rukama zatáhla. Zkusila jsem jí zaviklat. Tyč se rozhodně nepohnula tam ani zpátky... ale posouvala se ze strany na stranu.
Povylezla jsem výš a prohlídla si ji zblízka. Starali se o tohle místo vážně uboze. Kámen se úplně drolil a z otvorů, kam byla tyč zasazená, se sypal písek. Zdálo se, že bych ji mohla alespoň částečně odsunout. Skrz tak malý otvor by se dospělý muž neprotáhl... ale já, kdybych ji dokázala posunout alespoň o kousek, jsem měla šanci.
Tvrdil, že mi dá hodinu, ale nemohla jsem počítat, že dodrží slovo. Použila jsem otevřenou část pout a začala odlamovat kousky kamene. Než se vrátí, zaklapnu si je na ruce, slezu dolů a budu ležet na tom kavalci s pouty na svém místě. Nic nepozná.
„Podaří se to," opakovala jsem si. „Podaří."

Sasuke

Položil jsem pramen Sakuřiných vlasů na stůl a sledoval, jak se stáčejí do lokýnky. Budu ji muset popravit, že? Pokoušel jsem se vybavit, jestli mě během našeho pobytu na hradě někdo učil mít slitování. Na žádnou podobnou lekci jsem si nevzpomínal.
Možná bude Sakura jiný případ. Když jsme tu měli posledně někoho s královskou krví, nikdo jiný ho zabít nedokázal. Kdybych tentokrát odmítl, kdo se postará o Sakuru?
Od okna zakňučela Bodlina.
„Jdeš dovnitř, nebo ven?" zeptal jsem se.
Skočila na postel a lehla si s hlavou složenou na předních tlapkách. Netušil jsem, jestli si lišky můžou dělat starosti, ale v očích jako by měla obavy.
„Neboj," uklidňoval jsem ji. Přešel jsem místnost a podrbal ji na hlavě. Pak jsem se zadíval na své dlaně. Opravdu jsem měl stejnýma rukama, kterýma jsem hladil Bodlinu, ukazoval polohu v hvězdných mapách a budoval armádu... setnout Sakuře krk?
Zvedl jsem větvičku a trhl sebou, jak mě zabolelo v ráně. Na odchodu jsem si přehodil přes ramena plášť.
Cestou na hřbitov se do mě opřel vítr a rozevlál ho. Položil jsem stále ještě zelenou a listnatou větvičku k ostatním, pokrývajícím hrob její matky.
„Další projev úcty," řekl jsem. „Potkal jsem ji. Tvou poslední modlitbu," sdělil jsem jí. „Zlobí se. Nevypadá, že by to chtěla, ale hněvá se. Přemýšlím, po kom to má. Po tobě ne."
Ohlédl jsem se k hradu. Odsud byla vidět zchátralá okna v zadní části, kde ubytovávali nejnovější rekruty. Legendy vyprávěly, že jsme kdysi budovali nádherné stavby. Nikdy jsem je neviděl.
Polkl jsem. „Bojím se, že ji budu muset zabít. Nechci, ale... je příliš... všímavá. Už teď toho ví až moc."
Poprvé po dlouhé době mi do očí vhrkly slzy. Byl jsem vyčerpaný. Unavený a rozhněvaný a připravený na něco nového. Ale trčel jsem připoutaný k téhle prokleté zemi, zmírajícímu hradu a špinavým intrikám, co uvěznily ženu, která mě dokázala za těch pár chvil, kdy se naše životy střetly, mít skutečně ráda. A já ji za to zničehonic nenáviděl.
„Nechápu, proč se pořád vracím. Jsi mrtvá! Nemohlas zachránit ani sebe a rozhodně nemůžeš zachránit mě. Nikdy mi nedávala smysl laskavost v tvých očích, nebo proč mám pocit, že musím strávit zbytek života omluvami. Tvůj manžel mě připravil o otce! On je důvod, proč má matka skončila v náruči toho prasete! Život za život."
Otočil jsem se a zařval do noci.
„Proč jsi musela být tak vlídná?" křičel jsem. „Proč jsi mi to udělala?"
Zíral jsem na její náhrobní kámen s vědomím, že mě bude pronásledovat navěky. Když jsem pomyslel na všechny ty lidi, které jsem připravil o život, ona byla jediná, kterou jsem si skutečně pamatoval. Neprosila o milost. Neplivla mi do obličeje. Přijala konec, přijala mě a kráčela smrti vstříc, jako by čekala léta, aby se s ní setkala tváří v tvář.
„Někdy se tak cítím taky," přiznal jsem. „Někdy si myslím, že cokoli by bylo lepší než tohle. Ale jestli je svět na druhé straně rozdělený, tak nejspíš neskončím na stejném místě jako ty, až na mě přijde řada."
Po tváři mi stekla poslední slza, protože dalším už to nedovolím. Znovu jsem se zadíval na náhrobní kámen. Pořád jsem ji před sebou viděl a ta představa teď ještě ožila, když jsem potkal její dceru. Obě si je budu navěky pamatovat.
Nikdy neutíkej, nikdy neodvracej pohled a nikdy se neomlouvej. Takhle jsem až dosud přežíval. Takže se tím teď budu řídit. Musím ze Sakury dostat něco, co bych mohl předhodit Orochimarovi. Nelítostně. Odmítal jsem nechat se považovat za selhání. Zahnal jsem se do tohohle kouta a teď si budu muset vybojovat cestu ven.
Když jsem se řítil zpátky do hradu, nikdo mě nezastavil. Prolétl jsem chodbami do sklepení. Sebral jsem klíč ze zdi a vrazil ho do zámku. Skrz mříže ve dveřích jsem viděl, jak leží schoulená na kavalci, zády ke zdi, a kolena má přitažená k bradě. Vzhlédla, když mě zaslechla, a já se pokusil číst jí v očích. Pořád v nich měla smutek, ale taky vyrovnaný vzdor, který mě zneklidňoval.
„Rozmyslela sis to?" zeptal jsem se a práskl za sebou dveřmi.
„Nemám náladu na žádné řeči. Obzvlášť ne s tebou, vrahu."
To slovo zabolelo stejně jako seknutí přes hrudník, které mi uštědřila v lesích.
„Dávám přednost označení vykonavatel. A od toho dne mezi našimi lidmi k žádnému dalšímu překročení práva nedošlo. Tomu říkám pokrok."
„Říká člověk, který mě unesl i s mými strážemi," opáčila a zvedla oči v sloup.
Skoro jsem se rozesmál, protože měla pravdu.
„Poslyš, Výsosti, potřebuju –"
„Přestaň mi tak říkat," skočila mi do řeči. „Ne tímhle opovržlivým tónem. To postavení jsem získala tím, komu jsem se narodila, a nikdo na to neměl žádný vliv. A nezasloužím si, abys mě kvůli němu soudil."
„Ale ty mě za můj původ soudíš, co? Můj lid je pro vás jen bláto pod nohama, tak nízko, že jsme si nezasloužili udržet, co bylo naše, a teď –"
Zvedla útlou ruku a vůbec jí nevadila pouta na zápěstí.
„Připouštím, že jsem z tvého domova moc neviděla, ale mohl bys mi říct, jestli je v téhle zřícenině někde knihovna?"
Založil jsem si ruce. „Ne."
„To jsem si myslela. A teď mi vysvětli, proč s takovou jistotou tvrdíš, že máš na moje království nějaký nárok?"
„Naše dějiny jsou předávané ústně z generace na generaci. I ten poslední člověk je zná."
S povzdechem zavrtěla hlavou. „Nebyla jsem na světě, když založili Kadier, a ty taky ne. Vykládáš jeho historii jedním způsobem a já zase jiným. A protože v něm žiju, řekla bych, že budu mít pravdu já. Nemyslím to neuctivě; ani tě neodsuzuju. Navíc jsi mi ukradl matku, takže s tebou nechci mít nic společného."
Její uhlazená slova byla ostrá jako nůž.
„Tak dobrá, Sakuro. Pokud jsi tak chytrá, pak máš určitě někde v té své hlavě informace, které potřebuju. A já zase ty, po nichž z celého srdce toužíš ty. Pravděpodobně po nich nejspíš prahneš víc než po šanci vrátit se domů. Když budeš spolupracovat, máš naději, že ti dám obojí."
Naklonila hlavu ke straně. „Ty mě domů nevezmeš, tak nepředstírej opak."
Tón měla tak klidný, smířený s možností smrti, ale já jsem říkal pravdu. „Jestli budu moct, odvezu tě do Dahrainu osobně."
„Před, nebo po invazi?"
Zatnul jsem pěsti a zhluboka se nadechl. „Bylo by od tebe moudré, kdybys alespoň přestala dělat takové potíže."
„A od tebe by bylo moudré, kdybys přestal vraždit lidi."
Vstal jsem a nakopl stoličku. Skákala přes celou kobku a zanechala po sobě hluboké ticho.
„Omlouvám se," zašeptala.
Překvapeně jsem se na ni podíval.
„Jsem unavená," přiznala. Sklopila pohled ke svým rukám a pohrávala si s prsty. „V jediném dni jsem ztratila domov a stala se svědkem smrti čtyř našich nejlepších strážných. Nemám ponětí, co se stalo s mým snoubencem, a dozvěděla jsem se od tebe v pěti minutách o své matce víc než od kohokoli jiného za poslední tři roky. Jsem jenom žena, navíc z urozeného rodu a vychovávaná k jemnosti. Je toho na mě moc. Potřebuji spánek. Jestli mě necháš se vyspat, budu mluvit."
Snoubenec. Ech. Možná jsem ho nakonec měl vzít taky.
Měl jsem v plánu ji utahat. Aby byla tak unavená, že by si nemohla pomoct a všechno vyklopila. Ale zatím jsem dosáhl jedině toho, že odmlouvala a útočila na mě, takže jsem vypadal jako blázen.
„Vrátím se za úsvitu. Buď připravená. Jestli mi nic neřekneš, budou tě chtít mrtvou."
Řasy se jí zachvěly a dál si pohrávala s prsty. „Rozumím."
Na odchodu jsem se naposledy otočil. Nemohl jsem si pomoct.
„Máš oblíbené souhvězdí?"
Překvapeně zvedla hlavu, což bylo fér. Pak se zatvářila, jako by se přiznávala proti svému nejlepšímu svědomí.
„Kasiopeja."
Ušklíbl jsem se. „Visí hlavou dolů. Proč zrovna ona?"
Začala otáčet s prstýnkem – nejspíš zásnubním. „Jsou horší způsoby existence," odpověděla tiše. A pak se zjevně proti své vůli zeptala: „A ty?"
„Orion."
„To je tak... Oriona si vybere každý."
„Přesně. Strážce nebes. Oriona každý zná."
Najednou zjihla. „Slušný životní vzor, řekla bych."
Přikývl jsem. „Asi ano."
„Víš, Orion nebyl vůbec svatý," podotkla. „Mohl bys mířit výš. Vést si líp."
Zadunělo mi v uších a já se musel v duchu obrnit, aby se nedotkla mé duše. Její slova po špičkách mířila nebezpečně blízko těm, která pronesla její matka. Nedokázal bych je znovu slyšet. Polkl jsem. „Vrátím se za úsvitu."
„Za úsvitu."
Zavřel jsem za sebou dveře a pečlivě je zamkl. Stejně jako své unavené srdce.