Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 3

Sasuke

Probudil jsem se o pár hodin později s Bodlininým čumákem položeným na noze. Přemýšlel jsem, proč neutekla tam, kde se obvykle celý den schovávala. Možná prostě jen věděla, že ji potřebuju.
Bobule, které jsem jí ráno nasbíral, jsem měl pořád ve váčku na opasku, a když jsem se převlékl do čistších šatů, nechal jsem je na hromádce na kraji postele. Černé kalhoty zastrčené do černých kožených bot, bílá košile a černá vesta. Ačkoli jsem neměl v úmyslu vyjet si dneska na koni, vzal jsem si raději i plášť.
Vypotácel jsem se z hlubin hradu do mlhavého denního světla, a jak jsem kráčel směrem k polím, mořský vítr mi cuchal vlasy.
Spatřil jsem skalnatou stezku vedoucí k moři, kde dvojice našich lidí v hrstce maličkých člunů rozhazovaly široké sítě na ryby. Další byli roztroušení po polích a sklízeli obilí. V okolních lesích nahoře v horách rostlo divoké ovoce a ořechy a půda byla úrodná, když jsme si dali tu práci ji obdělat. Jen škoda, že to chtělo tolik práce.
Zdálky jsem uslyšel zvonění mečů a vydal se k aréně, abych nabídl pomocnou ruku při výcviku. Jenže po příchodu jsem si všiml, že skupinu už vede Deidara, což znamenalo, že jsem tu k ničemu. Opřel jsem se nohou o nejnižší kládu hrazení a udělal si pohodlí, abych mohl pozorovat, jestli náhodou neobjevím talent.
„To je on," zaslechl jsem někoho šeptat. „Dnes ráno zabil tři lidi, kteří se pokoušeli utéct. Proslýchá se, že je Orochimarovýma očima a ušima."
„Kdyby zajali někoho důležitého, jedině Sasuke by se o ně dokázal... postarat," odpověděl další tlumený hlas. „Ani Orochimarovi strážci nejsou tak chladnokrevní, aby je popravili."
„Orochimaru je silný, ale přesto má srdce," pípl třetí.
„Co myslíte, neslyší nás?"
„Jestli jsem Orochimarovýma očima a ušima, vždycky je nejlepší předpokládat, že vás slyším," prohodil jsem, aniž bych zvedl oči.
Pak jsem udělal tu chybu, že jsem se rozhlédl po aréně. Pokaždé, když jsem se střetl s cizím pohledem, rychle přede mnou uhnul stranou.
Věděl jsem, jaké to je, když vás lidi poznávají. Mimoděk mě však napadlo, jaké by to bylo, kdyby mě doopravdy znali.
A pak se vynořila na povrch hlubší bolest a s ní i myšlenka, jaké by to bylo, kdyby mi odpustili.
S pečlivě střeženým prázdným výrazem jsem sledoval boj, ale myšlenky mi vířily a zakopávaly jedna o druhou.
„Někdo působivý?"
Narovnal jsem se; vedle mě se opřel Orochimaru.
Zariskoval jsem a pohlédl na něj s nadějí, že v mých očích nepostřehne pohrdání.
Neplýtval energií, aby se oblékal na odiv. Měl na sobě jen několik vrstev kůže. Tmavé vlasy si svázal dozadu, ale neučesal si je a jeden dlouhý pramen mu splýval přes pravé rameno.
„Těžko říct."
Zavrčel. „Tento týden jsme získali dva kluky ze Sibralu."
To slovo mezi námi zůstalo viset ve vzduchu. Sibral ležel tak daleko na západ, že byl prakticky v sousedství nepřítele.
„To je daleká cesta," poznamenal jsem.
„To je. Jak se zdá, nehledali nás. Ani nevěděli, že existujeme. Ale zatoulali se k hranici našeho území a s radostí se k nám přidali za ubytování a teplé oblečení."
„Nevěděli, že existujeme," zamumlal jsem.
„Neměj obavy. Už brzy se to dozvědí úplně všichni." Povytáhl si těžké kalhoty. „A k té tvé ranní výpravě. Tři proti jednomu, to není žádná hračka. Ale dal bych přednost, kdybys jim raději zabránil utéct, než je potom chytal. Lépe bys tak využil čas. A potřebujeme každého muže."
Kousl jsem se do jazyka. Nebyla moje chyba, že jeho malé království tak často nedostálo očekáváním.
„Co navrhujete?"
„Náležité varování." Podíval se na oblohu. „Slyšel jsem, že dnes večer povedeš další lekci. Seznam je s následky."
S povzdechem jsem odvrátil pohled. „Ano, pane."
Poplácal mě po zádech. „Hodný kluk. Dávej tu na to pozor. Jestli se ukáže někdo slibný, nahlas mi to."
S tím odkráčel a lidé se před ním rozestupovali jako příliv. Byla to podobná reakce, jaké se dostávalo i mně, ačkoli ta jeho byla velkolepější. S povzdechem jsem ho sledoval, jak odchází, a přemýšlel, že by na tom přece jen mohlo něco být. Jestli mě nemohou poznat ani mi odpustit, pak bude možná stačit, když se mě budou bát.