Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 5

Sasuke

„Necourejte se," pobídl jsem skupinu mladých rekrutů na nepříliš strmém svahu, přičemž jsem se záměrně vyhýbal oblasti, kde jsem ráno zabil tři dezertéry.
Od moře se zvedal vítr a šustil trávou, takže jsem musel křičet, aby mě bylo slyšet. Nebyl to problém. Lidé byli zvyklí, že na ně řvu.
„Tady zastavte," přikázal jsem tuctu vojáků, kteří se teď tísnili na vrcholu kopce.
„Představte si, že jste na misi a oddělili jste se od skupiny. Ztratili jste se v lese a nemáte kompas. Co uděláte?" zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo jen napjaté ticho. „Nikdo?"
Prostě tam jen stáli se založenýma rukama a třásli se zimou.
„Tak dobrá. Pokud cestujete ve dne, je to snadné. Slunce putuje po obloze od východu k západu." Rozhlédl jsem se po zemi a téměř okamžitě našel, co jsem potřeboval. „Popadnete tak půl metru dlouhý klacek a zabodnete ho kolmo do země." A přesně to jsem provedl. „Až vyjde slunce, nebo jakmile to bude viditelné, položíte kámen na konec stínu, který vrhá klacek." Položil jsem kámen na pomyslný stín. „Pak počkáte asi patnáct minut. Slunce se posune na obloze výš a stejně tak stín na zemi. Opět položíte kámen na jeho konec." Umístil jsem druhý kámen. „Pomyslná spojnice mezi těmito kameny určuje nalevo západ a napravo východ. Pokud se k ní postavíte zády a vydáte se směrem vpřed, zamíříte přesně na sever a nakonec dorazíte k hradu. Nebo k oceánu. Jen doufám, že jste dost chytří, abyste poznali rozdíl."
Ticho. No, přinejmenším jsem si myslel, že jsem vtipný.
„Cestovaní v noci je ovšem úplně něco jiného. Kvůli tomu se musíte naučit orientovat podle hvězd."
Ozvalo se jen šoupání nohou, jak se všichni tiskli čím dál víc k sobě. Proč nikdo nechápe, jak je to důležité? Na druhé straně kopce na nás čeká celé království. A všichni se starají jen o to, že je jim zima.
„Zvedněte hlavy. Vidíte ty čtyři hvězdy tvořící malý nepravidelný čtverec?" Další ticho. „Nikdo?"
„Ano," odpověděl konečně kdosi.
„Vidíte je všichni? Pokud ne, musíte mi to říct. Nemůžu vás nic naučit, pokud už jste ztracení." Ticho. „Tak dobrá. To je Velká medvědice. Pokud budete sledovat spojnici dvou hvězd napravo, najdete Polárku. To je nejjasnější hvězda na nebi. Vidíte ji všichni?"
Mezi rekruty se ozvalo váhavé zahučení.
„Polárka ukazuje téměř dokonale na sever. Na nebi se nepohybuje, ostatní hvězdy krouží kolem ní. A když se podíváte přímo nad sebe a spojíte si to místo s Polárkou, opět vás to nasměruje na sever. A pokud se budete držet tohoto směru, vždycky byste měli být schopni najít hrad."
Rozhlédl jsem se kolem, jestli mi rozumí. Přišlo mi to všechno samozřejmé, jenže já jsem studoval noční oblohu, ještě než jsem se naučil číst. Tehdy totiž ještě existovaly věci ke čtení. Nikdo se na nic nezeptal, a tak jsem pokračoval.
„Další možností je najít dva klacky. Vyberete si nějakou zářivou hvězdu a zabodnete klacky asi metr od sebe do země v přímce s hvězdou. Pak stejně jako u slunce počkáte asi dvacet minut, než se pohne. Pokud hvězda stoupá přímo nad vás, jste otočeni k východu, pokud klesá, díváte se na západ. Pokud se pohne vpravo, jste otočeni na sever, a pokud vlevo, znamená to jih. Nespleťte si směry, jinak se beznadějně ztratíte.
Vaším úkolem na několik nadcházejících nocí je dojít sem a procvičovat si to, i když bude zataženo. Do měsíce byste to měli mít zvládnuté.
A teď se na mě podívejte," přikázal jsem jim a rychle si získal jejich pozornost. „Vysvětlil jsem vám, jak najít cestu sem a zpátky do hradu pomocí hvězd na obloze. Ale rád bych se vyjádřil jasněji." Odmlčel jsem se a každému z nich se podíval do očí. „Pokud tyto dovednosti využijete k pokusu o útěk, stanete před ostřím mého meče. A pak toho budete litovat."
„Ano, pane," zamumlala nějaká statečná duše.
„Výborně. Rozchod."
Když za hřebenem kopce zmizel stín posledního z nich, zhluboka jsem si oddechl a položil se do trávy. Pak jsem se zadíval na noční oblohu.
Občas bylo příliš rušno i v mém hradním pokoji. Ozývaly se kroky, nesmyslné hádky a zbytečný smích. Ale tady venku... tady jsem mohl přemýšlet.
Vylekalo mě zašustění a uklidnil jsem se až ve chvíli, kdy jsem poznal Bodlinu.
„Ach. Jsi na lovu? Našla jsi něco dobrého?"
Pokusil jsem se ji podrbat na hlavě, ale už byla znovu v pohybu, a tak jsem obrátil oči zpátky k nebi.
Byla v něm jistá krása a připomínka, jak jsme maličcí. Otec mi ukazoval všechna souhvězdí a vyprávěl o postavách a příbězích, které byly svázány s těmito hvězdami. Netušil jsem, jak moc to mám brát vážně, ale líbilo se mi, že by teď mohl někde jinde nějaký otec vyprávět svému synovi stejné příběhy a chlapec by přemýšlel o možnostech, které mu život přinese, a že by se mohl stát někým, z koho lidé vytvoří legendu a vepíšou jeho příběh do hvězd.
Chudák kluk. Jednoho dne o tu iluzi přijde. Ale doufal jsem, že ji ještě má, i když jen pro dnešní noc.