Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 23

Sakura

Vyšlo slunce a já se neměla kde schovat. Jezdecké boty nebyly dělané na běh a cítila jsem, jak mi na chodidlech praskají puchýře. Prsty jsem měla ztuhlé nočním chladem a skoro jsem je nedokázala sevřít do pěstí, aniž by mě oslepila bolest. Od chvíle, kdy jsem opustila tu zříceninu, jsem nezahlédla nic, co by připomínalo civilizaci, takže jsem neměla kde požádat o pomoc.
Podle slunce jsem mířila na západ, ale to bylo jediné, čím jsem se mohla řídit. A jakmile jsem došla k tomu hroznému lesu, slunce mi už stejně k ničemu nebylo. Bylo čím dál těžší přemýšlet jasně. Hodiny jsem čerpala z energie získané útěkem, ale teď jsem viděla jen mrtvé vojáky ponechané živlům a to, že jsem se nevrátila domů, jak jsem slíbila. Otec mě nechtěl pustit z dohledu, a i kdyby se ocitl ve svém nejhorším stavu, stejně musel mít starosti. A byla jsem tak blízko k matce a musela jsem ji tam nechat. Myšlenky se mi v hlavě přemílaly jedna přes druhou, dokud se k nim nakonec nepřidaly praktické věci. Bolest, hlad a vyčerpání.
Jakmile jsem vkročila do hustého lesa, řekla jsem si, že na tom nesejde; jenom jsem se potřebovala dostat co nejdál od Sasukeho. Vypadalo to, že mě tam přivedli na smrt a pověřili tím právě Sasukeho – ačkoli se nezdálo, že by po tom úkolu zrovna toužil. Dokonce ani když jsem ho naštvala. Zavrtěla jsem hlavou. Neprokážu soucit muži, který matku připravil o život.
Tím pohybem se mi zatočila hlava a musela jsem se opřít o strom. Škrábla jsem se o větev a zajíkla se bolestí. Překvapilo mě, že vůbec ještě dokážu cítit.
A tehdy jsem uslyšela koně.
Ohlédla jsem se a v dálce spatřila čtyři jezdce. Podle pláště jsem okamžitě poznala Sasukeho. Selhala jsem. Neutíkala jsem dost rychle.
Strom, u kterého jsem se zastavila, byl z jedné strany vykotlaný, takže jsem do něj zalezla a schovala se. Nic jiného se dělat nedalo. Sice neposkytoval žádnou skrýš, kdyby někdo přijel přímo zepředu, ale lepší než nic. Byli jenom čtyři a nevěděli, kde jsem. Přesvědčovala jsem se, že existuje naděje, že mě minou.
Přinutila jsem se zpomalit dýchání a snažila jsem se co nejvíc scvrknout, rukama jsem se opírala o vykotlaný kmen a tiskla se dovnitř.
Ani se nehni, ani se nehni, ani se nehni.
„Do rojnice.“
Když jsem zaslechla jeho hlas, celá jsem ztuhla. Byl nebezpečně blízko.
„Vy tři se rozdělte a pročešte to směrem na jih. Je možné, že tam někde odpadla.“
„Ano, pane,“ odpověděli a já s napětím naslouchala, jak cválají pryč.
Čekala jsem, až ho uslyším taky odjíždět, ale dlouhou chvíli bylo ticho. A pak jsem zaslechla, jak kůň udělal krok, pak další, a bylo mi jasné, že je pořád poblíž a prohledává okolí.
Srdce mi bušilo až v uších.
Po pár napjatých minutách jsem ho spatřila. Seděl na hřbetě stejného koně jako včera, tmavého hrůzostrašného zvířete. Oči měl utopené v povědomém zamračení a na tváři stejný oteklý otisk, jaký jsem si vysloužila od Karin. Vzdychl, prohrábl si rukama navlečenýma v rukavicích vlasy a zastavil.
Vypadal utahaně. Ne ve smyslu fyzické únavy a slabosti… ale jako by potřeboval odpočinek, který mu spánek nemohl poskytnout.
Najednou vzhlédl, jako by něco zaslechl, i když jsem nevydala ani hlásku. Tázavě naklonil hlavu k rameni… a uviděl mě.
Tak to by bylo.
Pomalu ke mně doklusal. Ve tváři neměl výraz vítězství. Nevěděla jsem, co čekat, ale chvíli se na mě prostě jen díval. Zastyděla jsem se, když mi došlo, že tam stojím jen ve spodničce a korzetu, navíc od hlavy k patě od bláta. Tohle nebylo důstojné zakončení, v jaké jsem doufala.
Čekala jsem, že po mně skočí, ale jenom mě pozoroval. Pak sáhl do váčku přivázaného k opasku a něco mi hodil. „Chytej,“ hlesl tiše.
Instinktivně jsem natáhla ruce těsně předtím, než to dopadlo na zem. Prohlédla jsem si malý obdélníček v dlani. Vypadalo to jako semínka slisovaná s melasou a zabalená v papíru.
Odepjal od sedla měch s vodou, pořádně se napil a pak ho upustil.
„Jejda.“
Pak sáhl ke krku a odvázal si plášť, který se vlastní vahou svezl na zem.
„Nehýbej se,“ nařídil mi. „Jakmile skončí s pátráním, odvedu je zpátky přes pláň, směrem na jih. Až neuslyšíš koně, a jedině tehdy, jdi tudy.“ Ukázal směrem, kterým jsem původně mířila. „Plášť je dost silný, aby tě ochránil před trním. Než se dostaneš domů, zbav se ho a měchu na vodu taky. Naposledy jsi mě viděla, když jsem tě nechal v kobce. Je to jasné?“
Zatímco mi dával rozkazy, zírala jsem na něj s jasně patrným zmatkem.
„Příště, až se naše cesty protnou, nebudu tak shovívavý. Až si přijdeme pro naše království, Sakuro, zemřeš.“
Zvedla jsem hlavu. „Cením si tvého varování. A věz, že taky nemám v úmyslu tě šetřit, Sasuke.“
Rty se mu zvlnily náznakem úsměvu.
„Beru na vědomí. Tak zatím.“ Uctivě sklopil hlavu jako nějaký šlechtic.
Plášť jsem prozatím nechala opodál na zemi, ale měch byl dost blízko, abych si ho přitáhla. Bylo mi jedno, že z něj pil a měl ústa na stejném místě jako já. Přiložila jsem ho ke rtům a žíznivě hltala. Když jsem ho odtrhla, lapala jsem po dechu a rozhlížela se, jestli se nikdo z nich nezatoulal mým směrem.
Pak jsem sklopila pohled k tyčince v dlani a rozhodla se, že jí dám šanci. Ukousla jsem pořádný kus a nadšeně zjistila, že je sladká a křupavá. Skoro jsem si slastně povzdechla, jak byla dobrá. Během druhého sousta jsem si uvědomila, že v ní cítím něco povědomého. Skořici.
Usmála jsem se a potichu se uvelebila pohodlněji.