Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 12

Sasuke

Matka seděla u hlavního stolu těsně vedle Orochimara, prsty zaklesnuté do límce jeho košile. Usmíval se a tiše k ní až z příliš bezprostřední blízkosti promlouval. Žaludek jako by se mi kutálel z kopce v divokých kotrmelcích hlava nehlava.
Stál jsem u dveří a postupně našel pohledem každého ze své družiny. Deidara se Suigetsuem seděli u stejného stolu, ale každý na opačném konci. Mitsuki – ten kluk, který s křikem přiběhl do síně, když se vrátil Kabuto– byl na mou misi tak zvědavý, že zahnal Juga do kouta a nepřestával se ho vyptávat, což se v dnešní situaci hodilo. Hidan seděl u stolu sám, a vzhledem k tomu, že jsem ještě předevčírem neměl sebemenší ponětí o jeho existenci, musel jsem připustit, že večeřel sám často. Karin se přidala k nějakým děvčatům. Většinu z nich jsem znal od vidění, ale ne jmény.
Plán byl jednoduchý. Měl jsem jít nahoru do matčiných komnat ukrást nějaké šaty. Pokud by z nějakého důvodu ona nebo Orochimaru vstali od tabule, Suigetsu a Deidara měli vyvolat rvačku. Orochimaru rozhodně nebude bránit dvěma členům mé družiny, aby si navzájem ublížili, takže to nechá plavat a s radostí se bude dívat. Kdyby to nestačilo, Karin si taky s někým domluvila potyčku. Netušil jsem, kdo dobrovolně přistoupil na to, aby ho ta holka napadla, ale rozhodně to na mě udělalo dojem.
Orochimaru s matkou ještě jedli, a tak jsem utíkal do druhého patra a minul pár opozdilců, kteří mířili na k večeři. Bylo to až příliš snadné.
Otevřel jsem dveře do matčiných pokojů a našel je podle předpokladu prázdné. Pokaždé jako bych tu vstoupil do pokřivené vzpomínky. Kdysi tady žili tři lidé. Místu, kde stávala moje postel, teď vévodil toaletní stolek. Výzdoba a zařízení byly výrazně ženské, všechny stopy po otci zmizely.
Na chvilku jsem se musel zastavit a nabrat dech. Jak se ho mohla tak snadno vzdát? Jak mohla žít v luxusu, zatímco všichni ostatní pracovali a podstupovali bojový výcvik? Jak mohla Orochimara nechat, aby zacházel s jejím jediným synem takovým způsobem?
Jenže jakmile se mi do mysli vetřely takové myšlenky, následoval tucet dalších. Proč jsem za něj musel dělat špinavou práci? Proč mu nikdy nebylo nic dost dobré? Proč jsem byl odsouzen k tak pochmurné existenci?
Nenáviděl jsem to. Tenhle hrad, svůj osud, nenáviděl jsem i sám sebe.
Ovšem po chvilkové slabosti jsem opět postavil kolem svého srdce pevné zdi. S nimi to tu bylo mnohem bezpečnější.
Šatník stál v zadním rohu komnaty. Cestou jsem si dával pozor, abych s ničím nepohnul.
Teprve když jsem ho otevřel, došlo mi, že jsem udělal příšernou chybu. O dámské módě jsem nevěděl naprosto nic. Co vlastně nosí urozené ženy? A pokud tam budeme několik dní, měl bych vzít víc než jedny šaty? Stane se moje neschopnost vybrat vhodné oblečení naší zkázou?
Ztěžka jsem polkl a zíral dovnitř. Karin měla červené vlasy. Červená ladí s modrou. Nebo zelenou.
Že ano?
Vytáhl jsem jedny od každé barvy, sroloval je do rance a strčil je do vaku, který jsem měl přes rameno. Znovu jsem prohlédl šatník, abych se ujistil, že jsem nic nerozházel, a zavřel dveře.
Vykradl jsem se na chodbu a spěchal po chatrném schodišti. Málem jsem upadl, když jsem šlápl na vyviklaný kámen. V mojí komnatě čekala Bodlina. Pyšně seděla u paty postele, u nohou mrtvou myš.
Musela poznat, že jsem nervózní. Protože kdykoli jsem byl ve stresu, Bodlina přinesla jídlo. Šťouchla do myši čumákem a vzhlédla ke mně.
S povzdechem jsem zvedl nabízenou potravu.
„Děkuju,“ řekl jsem a strčil myš do kapsy, protože jsem nesnesl, aby si myslela, že její dar odmítám. Podrbal jsem ji na hlavě.
„Hodná holka. Koukej, tohle nech na pokoji,“ ukázal jsem na vak.
„Jestli se s tím něco stane, budu mít pořádné potíže.“ Strčil jsem vak pod postel a doufal, že se tím obsah nezničí.
„Ne, že by na tom záleželo,“ poznamenal jsem. „Dostat se do maléru kvůli šatům je stejné jako kvůli něčemu jinému a teď už mi na tom dávno nesejde.“
Znovu jsem ji pohladil. „Nemysli si, že mi nějak sejde na tobě,“ varoval jsem ji. „Nesejde.“
Jenom se na mě dívala.
„Myslím to vážně.“
Tiše štěkla a protáhla se oknem, aby si ulovila něco pro sebe.
S povzdechem jsem se rozeběhl zpátky k síni, ale předtím jsem krátce zastavil na horní podestě a vyhodil myš z okna. Utřel jsem si ruku o kalhoty a vešel dovnitř. Rychle jsem se podíval po Hidanovi, který pořád seděl sám. Karin mi věnovala zvědavý pohled a spěšně se odvrátila a Jugo si přisedl k Suigetsumu s Deidarou.
Došel jsem k Deidarovi a zašeptal mu do ucha. „Hotovo… ale je nějaká šance, že něco víš o dámských šatech?“
Polkl sousto a vytřeštil oči. „Žertuješ.“
„Kéž by.“
Nato zaklonil hlavu a rozesmál se. Byl to vzácný zvuk. Jediné uchechtnutí? Možná. Ale dlouhý, neřízený smích jsme neslýchávali v tomhle hradu často. Pokud vůbec.
Bylo to nakažlivé a přistihl jsem se, že se taky usmívám. Pohledem přes rameno jsem zjistil, že Karin nás taky s úsměvem pozoruje.
Podivné. Na chvíli mi hrad nepřipadal tak temný.