Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 2

Sakura

„A je to, má paní,“ řekla Hinata, když mi došpendlila náprsenku k šatům. „Tenhle byl poslední.“ Kousla se do rtu, jako by váhala, jestli má pokračovat.
Co nejpovzbudivěji jsem se na ni usmála „Prostě to řekni, ať je to cokoli. Odkdy máme mezi sebou tajemství?“
Nervózně si přejela rukou po tmavých vlasech. „Nejde o tajemství, má paní. Jenom přemýšlím, jestli jste připravená ho znovu vidět. Vlastně kohokoli.“
Znovu se kousla do rtu. Byl to jeden z jejích mnoha roztomilých zvyků.
Vzala jsem ji za ruku. „Zítra je Den vzniku království. Lid potřebuje vidět, že se jejich princezně daří. Moje přítomnost u dvora je povzbudí a to je moje prvořadá role.“ Sklonila jsem hlavu.
Kdyby byla Hinata skutečně moje sestra, možná by se hádala. Jako moje komorná jen přitakala: „Dobrá.“
Nakonec mi nazula moje nejbytelnější boty, abych mohla s dokonale upravenými vlasy i šaty zamířit ven.
Ačkoli jsem žila ve zdejším paláci celý svůj život, pořád ve mně díky širokým oknům, nekonečným mramorovým podlahám a množství galerií vzbuzoval úžas. Ale nehledě na všechnu svou krásu byl Meckonah mým domovem.
Matka a otec se zřekli svatby v chrámu a vyměnili si sliby na nádvoří před palácem.
Narodila jsem se tu. Moje první slůvka, první krůčky a všechno se odehrálo právě tady. Pociťovala jsem nesmírnou hrdost, tolik jsem palác i svou zemi milovala. A nebylo mnoho věcí, které bych pro ně neudělala. Vlastně zjevně neexistovalo nic, co bych pro Kadier neobětovala.
Pomalu jsem kráčela k hodovní síni a zastavila se mezi dveřmi. Možná měla Hinata pravdu – možná bylo příliš brzy. Jenže už mě spatřili.
Naruto si mě všiml dřív než otec, prudce vstal a vyrazil mě přivítat. Když mě objal, poprvé po několika týdnech jsem se upřímně usmála.
„Bolestně jsem toužil tě spatřit, ale Hinata říkala, že nejsi připravená na společnost,“ zašeptal. Rukou mi odhrnul pramínek vlasů z tváře.
„Ujišťuji tě, že šlo o nudnou záležitost. Jen jsem vzdychala nad svým stavem. Kromě toho ses jistě musel starat o mnohem důležitější věci.“ Snažila jsem se o lehký tón, ale cítila jsem, že selhávám.
„Vypadáš jinak,“ konstatoval a konejšivě mi položil ruku na rameno.
Pokrčila jsem jím. „Cítím se jinak.“
Ztěžka polkl. „Takže je všechno rozhodnuto?“
Přikývla jsem a ztlumila hlas. „Teď už záleží jen na otcově načasování.“
„Pojď se najíst. Neexistuje žádný žal, který by skořice neutěšila.“
Zahihňala jsem se. Cestou ke stolu jsem vzpomínala na matčina slova. Na útrapy duše měla mnoho léků. Sluneční svit, hudbu, skořici…
Ale jakmile jsem došla ke druhému konci stolu a poklonila se otci, smích mi zamrzl na rtech. Jaký bude dnes?
„Vaše Veličenstvo,“ pozdravila jsem.
„Sakuro. Rád vidím, že je ti opět dobře,“ pronesl významně. Z těch slov bylo zřejmé, že temnota, která v některých dnech halila jeho duši, dnes ztěžkla jako hustý bouřný mrak.
S pokleslým srdcem jsem zaujala místo po jeho levici a přelétla pohledem dvořany, kteří tiše snídali. Bylo to svým způsobem melodické, vidličky a nože cinkaly o porcelánové talíře a podkreslovaly tichý šum hlasů. Obloukovými okny dopadaly na zem pruhy světla a vypadalo to, že ráno je příslibem nádherného dne.
„Teď když jsi zase na nohou, musíme probrat pár drobností,“ začal. „Zítra je Den vzniku království, takže dnes večer přijede Sasori. Myslel jsem, že ti to poskytne vynikající příležitost k žádosti o ruku.“
„Dnes?“ Smířila jsem se s tím, jak nejlépe jsem dovedla, ale doufala jsem, že budu mít více času. „Jak jste vůbec věděl, že se dnes vrátím ke dvoru?“
„Nevěděl. Ale tak jako tak k tomu dojít muselo. Sasori jen zřídka přijíždí ke dvoru bez příčiny a lépe dříve než později. Můžeš ho požádat po večeři.“
No, hezky to všechno uzavřel.
„A… to já musím požádat jeho?“
Otec pokrčil rameny. „Protokol. Máš vyšší postavení.“ Upřeně mě pozoroval zpod přivřených víček a pořád byl rozzlobený, že jsem se mu vzepřela. „A taky jsi… houževnatější, než se nám kdy zdálo. Takže tě myšlenka, že se ujmeš vedení, rozhodně nepřivede k mdlobám.“
Měla jsem chuť na něj zaječet a prosit, aby se můj laskavý a milý otec vrátil. Někde za těma očima byl muž, který mě chápal a spatřoval v mé tváři matku. A chyběl mi tolik, že jsem musela dělat doslova všechno, co bylo v mých silách, abych tohohle muže nezačala nenávidět.
Ale pořád jsem byla dcerou své matky. Už kvůli ní jsem si udržela úsměv na rtech, odhodlaná ochraňovat zbytky naší rodiny.
„Ne, můj pane. Nepřivede.“
„Dobře.“ A s tím se vrátil k jídlu.
Naruto dodržel slovo. Skořicové perníčky s polevou jsem měla na dosah ruky. Jenže navzdory jejich lákavé vůni jsem ztratila chuť.