Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 19

Sakura

Po nekonečných hodinách jsme konečně dorazili k extrémně zchátralému hradu.
Podle slunce na obloze mě můj únosce odvezl na východ. Připadalo mi, jako bychom zároveň mířili i na sever, ale nebyla jsem si úplně jistá. Zkoumala jsem tvar téhle strany hradu a doufala, že si ji zapamatuju, pokud to budu potřebovat.
Můj spolujezdec sesedl a natáhl ruce, aby mi pomohl dolů. Dráždilo mě, že se chová skoro jako kavalír. V porovnání se svými společníky držel hlavu výš, záda měl rovnější. Předpokládala jsem, že právě proto má velení.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je nejspíš stejně starý jako já, ale zamračený výraz mu přidával na věku a hrozivosti. Tmavé vlasy ostře kontrastovaly s překvapivě černýma očima. Zamračeně mě táhl do hradu.
„Chceš, abych se o ni postarala?“ zeptala se jediná dívka ze skupiny únosců, když k nám došli.
„Ne. Je moje,“ odpověděl prostě.
„Měl by sis ošetřit ránu, Sasuke,“ naléhala a popošla k němu.
„Jsem v pořádku. Nech mě být.“
Nevzdala to. „Byla to dlouhá cesta. Mohl jsi chytnout infekci. Potřebujeme všechny –“
Bleskem se k ní otočil a rozhněvaně mě sevřel o něco pevněji. „Pro všechny svaté, Karin, dost!“
Chvíli si navzájem zírali do očí.
„Nemusíš na ni být takový,“ ozval se další z jezdců.
„Teď ne, Deidaro.“
„Sasuke?“
Všichni jsme se otočili k dalšímu mladíkovi, který držel za ruku nějaké děvče.
„Konan, šla bys zpátky? Hned tam budu.“
Podívala se na něj, jako by se jí moc nechtělo, ale poslechla ho, a jak mě míjela, zachytila můj pohled.
„Myslel jsem, že to potrvá dny, možná týdny,“ zašeptal.
„Plány se mění. Co myslíš, že dostaneme za princeznu?“
Ten nový se na mě podíval a vyvalil oči v radostné skepsi. „To musím vidět,“ zařadil se mezi ostatní.
Sbírala jsem informace od okamžiku, kdy mě posadil na svého koně. Studovala jsem okolní krajinu a pokoušela se zapamatovat si všechny odbočky, kterými jsme v tomhle prastarém hradu prošli. A taky jsem se snažila pochytit dynamiku skupiny, protože v tuhle chvíli jsem se potřebovala rozhodnout. Mohla jsem buď zničit mladíkovy plány a dostat ho do vážných problémů, nebo jsem mohla zůstat zticha. Nijak by mi nepomohlo, kdyby přišel o svoji důvěryhodnost, a jestli mě chtěli postavit před svého vůdce, šance na únik v takové situaci byly mizivé.
Prozatím bude nejlepší volbou hrdé mlčení.
Odvlekl mě do místnosti, která připomínala hlavní síň u nás doma. Byla temnější, neměla skoro žádná okna a osvětlovaly ji louče. Stoly a lavice se zdály stejně staré jako samotný hrad. Když jsme vešli dovnitř, lidé, dojídající večeři, se otočili a sledovali nás. Trvalo mi jen chvilku si uvědomit, že nejsem tak důležitá; dívali se na něj.
Dívali se na tohohle Sasukeho.
Vedl mě prostřední uličkou směrem k muži, který se zdál stejně široký jako vysoký; těžko říct, protože seděl v obrovském křesle, o němž jsem usoudila, že má být trůn. A jakási krásná starší žena se po něm doslova plazila způsobem, jaký bych mohla doma nazvat jedině neslušným.
Sasuke před nimi poklekl a zaměřil se na muže. „Orochimaru, vrátil jsem se ze své mise a přišel jsem nabídnout, co jsem získal.“ Rychle vstal. Zdálo se, že nechce být v tak pokorné pozici déle, než bylo nutné.
Oči páru se stočily ke mně.
„Co to je?“ Muž zíral na moji tvář a vypadal, jako by ho přepadla hrůza.
„Dědička netvorova trůnu.“
Žena na mě hleděla s otevřenými ústy. „Vypadá úplně jako –“
„Já vím,“ nenechal ji Sasuke domluvit. „Vzhledem k tomu, jak léta říkáte, že se zmocníme Dahrainu, myslel jsem si, že tohle by mohl být klíč k paláci.“
Dahrain. Teprve teď jsem si uvědomila, že už ten název vyslovil. Byl nějak zmatený?
„Ty… ty jsi jel do Dahrainu?“ otázal se šokovaně rozložitý muž.
„Ano. Bylo to snadné. Zabili jsme pár stráží, zajali princeznu. Představte si, jak jednoduché pro nás bude zmocnit se celého království, pokud získáme jen trochu informací.“ V jeho tónu zaznělo lehké obvinění. „Mám vám získat nějaké odpovědi?“
Muž beze slova přikývl a nespouštěl ze mě oči.
„Pak se rovnou dáme do práce.“ Sasuke mě drsně otočil – mnohem drsněji, než když neměl obecenstvo – a odtáhl mě ven stejně rychle, jako mě přivlekl dovnitř.
„Vezmi ji dolů a nasaď jí pořádná želízka,“ přikázal Sasuke té dívce. Karin? „Počkej s ní, dokud nepřijdu.“
„Ano, pane,“ odpověděla hořce a odtáhla mě pryč. „Tak pojď.“
Stisk měla rozhodně pevnější než Sasuke, což mě překvapilo. Bylo jí jedno, že ze schodů klopýtám, a když jsme zahnuly za roh ke sklepení, přimáčkla mě ke zdi tak prudce, až mi vyrazila dech a začalo mi hučet v hlavě.
„Ani se nehni,“ varovala mě.
Poslušně jsem stála u zdi, dokud z háku nesundala moje nová pouta a nepřinesla je.
„Neměl na tebe křičet,“ poznamenala jsem tiše.
„Sklapni.“
Nasadila mi je předtím, než sundala provaz, což mi napovědělo, že ví, co dělá. Měla jsem pocit, že tady to vědí všichni.
Povzdechla si, popadla mě za zraněnou paži a strčila do cely. Uvnitř bylo cosi, co se dalo vzdáleně považovat za postel, a otvor ve zdi se zazděnou železnou tyčí napříč suploval okno.
„Mohla bych… potřebuju…“
Ukázala na kbelík v rohu.
„Aha. Nádhera.“
„Vybavení neodpovídá vašim standardům, Vaše Výsosti?“
Neměla jsem na vybranou, a tak jsem si dřepla nad kbelík a s odvráceným pohledem si přidržovala šaty, jak nejlíp jsem mohla. Jestli to přežiju, tenhle detail ze svého příběhu vynechám.
„Můžeš mi alespoň říct, kde to jsem?“ zeptala jsem se. „Nikdy jsem takhle daleko na východě nebyla. Ani jsem nevěděla, že je tahle země obydlená.“
Pokud jsem věděla, bylo téměř nemožné se sem vůbec dostat.
Zamračila se. „To mě nepřekvapuje. Vaši lidé už se stejně zmocnili všeho, co chtěli, ne? Není třeba lámat si hlavu s těmi, kdo vyškrabují zbytky?“
Vstala jsem a došla blíž.
„A mají ty zbytky nějaké jméno?“
„Říkáme tomu tady Vosino,“ vyštěkla. „Jestli tahle země mívala někdy jméno, je dávno zapomenuté.“
Přikývla jsem. Vypadalo to, že slova neobydlená země na naší mapě byla velmi, velmi mylná. „Pozoruhodné. Jste tu už dlouho? Ten hrad vypadá, že by potřeboval nějakou péči.“
„Hrad jsme našli před nějakými deseti lety a děláme, co můžeme, abychom ho udrželi pohromadě. Ale nemáme vaše zdroje, že? Výsosti.“
Odstrčila se nohou ode zdi a začala pochodovat po obvodu místnosti. „Přemýšlím, co s tebou udělají,“ protáhla líně. „Skřipec už jsme nepoužili celé věky.“
Pokusila jsem se nenechat na sobě znát, jak mě ta myšlenka roztřásla.
„Ale protože jsi z královského rodu, možná bude na místě něco trochu vytříbenějšího. Co myslíš?“
„Vzhledem k tomu, že my v Kadieru – což je mimochodem moje vlast, ne nějaký Dahrain – zajatce nemučíme, nemám na to žádný názor. Nedokážu si představit, že by nějaká forma brutality mohla být lepší než jiná.“ Přála jsem si, abych mohla hýbat rukama. Nenáviděla jsem pocit bezmoci.
„Nebylo by vtipné, kdyby nás prostě jen pustili na chvíli ven?“ přemítala. „Máme tam venku arénu, a podle toho, co jsem viděla, se nejspíš dokážeš ohánět mečem. Co kdybychom mohly změřit síly?“
„Nerada bych zabila dámu,“ odpověděla jsem zdvořile. „Kromě toho, podle chování svého únosce soudím, že by byl spíš na mé straně než na tvé.“
Třemi rychlými kroky se ocitla přede mnou a vyťala mi pořádný políček. Proti mé vůli mi unikl sten a trochu jsem se zapotácela. Nijak to nezmírnilo ani bolest hlavy, která se mě zmocňovala už od chvíle, kdy mě přirazila ke zdi.
„Kdyby to záleželo na mně, přivázala bych tě k útesu a počkala, až si to s tebou vyřídí příliv.“
„Naštěstí pro ni to na tobě nezáleží.“
Obě jsme se za tím chladným a klidným hlasem otočily.
Do cely vešel Sasuke, čistší a díky tomu mnohem hrozivější. Umyl si obličej a sčesal vlasy dozadu. Měl na sobě kabátec podobný tomu, který měl během cesty, s úzkými rukávy a asymetrickým zapínáním na přezky. Tenhle ale neměl proťatou díru.
„Můžeš jít, Karin,“ propustil ji.
Chvíli tam stála s trucovitě založenýma rukama, pak se otočila na podpatku a zmizela.
Počkal, až odešla, a zavřel dveře. Velký klíč se dal očividně použít z obou stran. Zamkl nás a se zkříženýma rukama se opřel o zeď.
„Takže. Ty musíš být Sakura,“ pronesl chladně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem ohromená, kolik si myslíš, že toho o mně víš. Zvláště když vezmeme v úvahu, že jsem až dodnes o tvé existenci neměla ani tušení.“
Odvrátil pohled a začal přecházet kolem skoro stejně jako Karin.
„Taky jsem nevěděl, že existuješ. No, nebyl jsem si jistý. Ale jednou jsem slyšel tvoje jméno,“ otočil se ke mně čelem. Pozorně mě sledoval a doufal v reakci na svá další slova. „Byla to poslední věc, kterou tvá matka vyslovila, než zemřela.“