Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 24

Sasuke

„Není po ní ani stopy,“ přiznala Karin frustrovaně.
„A vy?“ zeptal jsem se ostatních.
„Nic,“ přidal se Deidara sklíčeně a Suigetsu jen zavrtěl hlavou.
„Nějaké stopy po zvířatech?“
„Ne,“ pokračoval Deidara, „ale to neznamená, že ji nějaké nedostalo. Není pravděpodobné, že by se přes ten les dostala bez pomoci.“
Souhlasně jsem přikývl. „Tak tím končíme,“ řekl jsem. „Zpátky do hradu. Převezmu zodpovědnost. Ztratila se, když jsem ji měl na starosti já, a všichni jste neúnavně hledali. Vina padá na mou hlavu a přijmu ji.“
„Můžeme stát při tobě,“ nabídl Deidara. „Nebo přinejmenším jednat společně. Není tvoje chyba, že ta holka byla tak záludná.“
Už podruhé toho dne jsem se málem usmál.
„Oceňuju tvoji nabídku. Vážně. Ale měl jsem ji hlídat já, takže je to moje vina. Pojeďme. A šetřete vodou, někde mi vypadl měch,“ dodal jsem.
„Nechceš se po něm podívat?“ nabídla Karin.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Chci se vrátit do hradu a mít to za sebou. Jedeme.“
Rychle jsme prokličkovali lesem a drželi se jižně, jak jsem slíbil. Jakmile jsme se dostali na volné prostranství, zastavil jsem se poblíž menšího shluku stromů.
„Mám něco se sedlem,“ zavolal jsem. „Jeďte dál, hned vás doženu.“
Slezl jsem a s přimhouřenýma očima se zadíval na les v dálce. Po chvíli jsem spatřil, jak se mezi stromy mihlo něco černého a zamířilo na jihozápad. No, kdo by to řekl? Dokázala se řídit rozkazy.
Natáhl jsem se k nejbližšímu stromu a utrhl tenkou, nízko rostoucí větvičku. Její matka si to jistě se zájmem všechno vyslechne.
Orochimaru bubnoval prsty po opěrce křesla. Dovedl jsem si představit, že o něm rád uvažuje jako o trůnu, ale bylo to prostě jen nejstarší a největší křeslo na hradě. A tohle nebyl žádný trůnní ani taneční sál. Jenom hlavní síň. „Takže je pryč?“
„Nenašli jsme jedinou stopu,“ lhal jsem klidným a zřetelným tónem, jako by mi nezáleželo na tom, kdo všechno mě uslyší. „Podle časové osy jsme jí měli zkřížit cestu. Takže když jsme na ni nenarazili, je ztracená nebo mrtvá.“
Přestal bubnovat a zvedl ruku. „Ale nemáme tělo? Nic, co bychom poslali zpátky tomu jejich mizernému králi?“
„Ne, nemáme. Já ho nemám. Vina padá na moji hlavu.“
Orochimaru vstal, oči přimhouřené do úzkých štěrbin, a čtyřmi kroky překonal prostor mezi námi. „Umírám touhou se dozvědět, co přesně jsi získal svou misí, Sasuke?“
„Zjistili jsme, že můžeme vyhladit jejich rod,“ přesvědčoval jsem ho. „Takže teď můžeme –“
Orochimaru se rozpřáhl a vrazil mi políček. Uhodil mě do stejné tváře jako ráno, jenom silněji.
„Prozradil jsi nás! Tvůj otec byl alespoň sám. Stejně jako náš člověk, který zajal královnu. Ty sis vzal celý tým a přivedl mi ji do hradu! V jediném záchvatu bláznovství jsi prozradil naši pozici i počty! Je docela dobře možné, že šla všechna naše snaha k čertu. Chceš svou zemi zpátky, nebo ne, synu?“
Zaťal jsem pěst. Koutkem oka jsem viděl, jak se matka napřímila s vědomím, že Orochimaru zašel příliš daleko.
„Nejsem tvůj syn,“ zamumlal jsem a probodl ho chladným pohledem. „Budu tvým vojákem. Tvýma rukama, které budou prolévat krev, aby tvoje zůstaly čisté. Povedu jakoukoli misi mi vybereš. Ale nikdy, nikdy nebudu tvým synem.“
Znovu přimhouřil oči, jako by mě vyzýval, ať se mu zkusím postavit. „Všechno, co je tady, je moje. Bylo by od tebe moudré, kdyby sis to zapamatoval.“
Možná jsem měl držet jazyk za zuby. Ale nechat se Orochimarem zbytečně dvakrát v jednom dni ponížit, to už na mě bylo trochu moc.
„To je legrační. Tvrdíš, že je všechno tvoje. A kdy tedy bude tvoje i práce? To já držím tvoji armádu pohromadě. A jediný jsem měl dost odvahy popravit královnu. Rád bych věděl, z jakého titulu můžeš cokoli tady prohlašovat za své.“
Orochimaru nikdy nebyl mužem slova. Prudce se otočil a dal mi pěstí přímo do nosu. Zavrávoral jsem rovnou do Deidarovi nastavené náruče.
„Jestli se nechceš ocitnout na špičce mého meče,“ utrhl se Orochimaru, „naučíš se, kde je tvoje místo, a zůstaneš tam.“
Moje místo. Už léta bylo mým úkolem vyplňovat trhliny, kam jeho zbabělost nedosáhla.
Zalétl jsem očima k matce. Jestli byla smutná, že vidí svého syna krvácet, dobře to skrývala.
„Jdi mi z očí,“ uplivl si Orochimaru.
„S radostí.“
Narovnal jsem se a s hrdě vztyčenou hlavou vyšel z místnosti, i když mi po krku stékala krev. Hnal jsem se pryč a neuvědomil si, že Deidara, Karin a Suigetsu jsou mi v patách.
„Tumáš,“ řekl Deidara.
Otočil jsem se a viděl, že mi podává kapesník.
„Díky. A taky, žes mě chytil.“ Otřel jsem si nos a podíval se na všechny tři. „Nemuseli jste stát při mně a už vůbec mě následovat. Orochimaru mě nenávidí, vždycky to tak bylo. Když zůstanete se mnou, nakonec se jeho hněv snese i na vás.“
„Myslím, že už jsme stejně vyfasovali každý svou porci,“ podotkl Suigetsu.
Uchechtl jsem se, což docela bolelo. „Určitě brzy dostanu další úkol, abych napravil svou chybu. A bude ještě nebezpečnější než tenhle, protože by mě radši viděl mrtvého, než abych uspěl. Pokud budete raději chtít zůstat v hradu, řekněte mi to hned.“
„Počítej se mnou.“ Deidara si rozhodně založil ruce na hrudi.
„A já mluvím i za Juga a Hidana. Půjdeme všichni,“ prohlásil Suigetsu.
Podíval jsem se na Karin.
„Vždyť už to víš.“
Poprvé za celá léta jsem nebyl sám. Ta myšlenka mě částečně děsila, nebo spíš možnost, že mě někdo bude znát. Ale válka teď byla na obzoru – kvůli všem mým přešlapům a následnému prozrazení neexistovala jiná možnosti –, a jestli jsme to měli zvládnout, musel jsem se naučit spoléhat na ostatní.
„Děkuju,“ řekl jsem. A jejich nejisté úsměvy jsem vzal jako neformální souhlas.
Byli jsme tým.