Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 50

Sasuke

Stál jsem před matčinými dveřmi a bál se zaklepat. Existovala velká šance, že dá přednost Orochimarovi – dělala to každičký den od chvíle, kdy zemřel otec –, ale potřeboval jsem konečně vědět, na čí stranu se skutečně postaví.
Po asi stém hlubokém nádechu jsem zaklepal. Zaslechl jsem kroky, jak šla ke dveřím. Když mě spatřila, rozzářily se jí oči. Trochu jsem váhal, jestli si to jen nenamlouvám. Po chvilce jsem si uvědomil, že není učesaná a šaty má celé pomačkané.
„Sasuke,“ vydechla.
„Můžu na chvilku dovnitř?“
Trhaně přikývla a otevřela dokořán. Neměla ustlanou postel, ale jinak bylo hezky uklizeno. Pokoj vypadal skoro stejně, jako když jsem přišel ukrást šaty pro Karin. Ačkoli díky její přítomnosti nebyl tak prázdný.
„Chceš mluvit o něčem konkrétním?“ zeptala se.
Proč jsi ho nechala, aby mě tolikrát zmlátil? Proč jsme prostě neodešli? Zapomeneš na něj kvůli mně? Přidáš se k nám? Milovalas mě někdy?
„Jsi šťastná?“ zeptal jsem se nakonec.
Zůstala na mě zírat. „Jak to myslíš?“
„Jenom… než jsme přišli sem, když jsme žili s tátou… byli jsme šťastní, že?“
Sklopila pohled a usmála se, jako by si v duchu vybavovala jednu vzpomínku za druhou. „Ano. Byli jsme až moc šťastní.“
Začal jsem si pohrávat s prsty. „A… jsi šťastná teď? Nebo to bylo všechno díky němu? Přišli jsme o to, když otec zemřel?“
Na chvíli odvrátila uslzený pohled. „Možná. Ale nejsem si jistá, jestli jsme to mohli zvládnout líp.“
„Proč?“ zeptal jsem se spíš sám sebe.
„Popravdě, lidé truchlí každý jinak. Když se někdo posune dál příliš rychle, ublíží ostatním. A když je někdo příliš pomalý, taky to zraňuje. Někdy přemýšlím, jestli pořád ještě netruchlíš. A já… musela jsem být rychlá.“
Polkl jsem, nechtěl jsem se rozbrečet.
„Takže jsi šla dál a nechala mě za sebou?“
„Sasuke,“ zašeptala tak tiše, že jsem to skoro neslyšel. „Sasuke, ty jsi opustil mě.“
Chtěl jsem protestovat, ale měla pravdu. Oba jsme byli nešťastní. Našel jsem si vlastní pokoj a ani se neohlédl.
Otočil jsem se k ní zády. A teď jsem zíral na podlahu, zatímco dál mluvila.
„Pořád jsem doufala, že se vrátíš. Cítím se jako –“ Slova se jí zadrhla v krku a já poznal, že se rozpláče. Ale s tím přišla i pravda. „Snažila jsem se vzkřísit ze zbytků svého života, co se jen dalo. Když jsem nemohla mít tvého otce, Orochimaru byl velmi vzdálená druhá volba, ale přinejmenším někdo mě chtěl. Ty ne. Bylo snazší necítit nic než cítit všechno… Tak jsem si to alespoň říkala. Neuvědomila jsem si svoji bláhovost, dokud jsem tě na Ostrově málem neztratila nadobro.“
Vypadala vyčerpaně, jako by ji to přiznání vysálo. Byla unavená životem stejně jako já.
Ohromilo mě to.
„Myslel jsem… celou tu dobu jsem si prostě myslel, že mě nemůžeš vystát.“ Odvážil jsem se vzhlédnout, ale pořád jsem se bál, že jsem se nemýlil.
Se slzami v očích zavrtěla hlavou. „Myslela jsem vážně, co jsem řekla. Tolik mi chybí a pořád jsou dny, kdy mě pohled na tebe mučí, protože jsi stejný jako on. Ale nenávidět tě? Nikdy.“
Chvíli jsme tam mlčky stáli. V tom jediném slově se promítaly hodiny rozhovorů a chvíli mi trvalo to pobrat. Uvědomila si to a unaveně, ale trpělivě mě sledovala. Polkl jsem. Přikývla. A bylo to.
„Potřebuju tvoji pomoc,“ přiznal jsem. „A nesmíš to říct Orochimarovi. Zabil by mě, kdyby se to dozvěděl.“
„Já vím.“
Narovnal jsem se. „Víš?“
„Chci naše království zpátky. A vím, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je krýt ti záda. Lidé se tě dlouho báli víc než jeho a teď už tě i víc respektují. Nepřekvapuje mě, že na to došlo. Jsi syn svého otce.
Říkal jsi, že si mě drží nablízku, jen aby tě mohl ovládat,“ pokračovala. „To je pravda. Ale i já jsem zůstávala nablízku, abych tě měla na očích. Od chvíle, kdy jsem ti vyběhla na pláži vstříc, se změnil. Ať už je můj vztah s Orochimarem jakýkoli, právě teď je jednoduše v pohybu. Abych udržela zdání, budu v něm muset pokračovat.
Dokud nebudeš mít nějaký plán, musím s ním zůstat. Chápeš?“
Chtěl jsem jí věřit. Ale jak mohl jediný rozhovor – dokonce i takový, který zasáhl hluboko do jádra mojí bolesti – vymazat léta zanedbávání?
„Chápu,“ odpověděl jsem, ale schválně nic neslíbil.
„Dobře. Dávej si pozor, co a komu říkáš. Kam máš teď namířeno?“
„Do hlavní síně.“
Přikývla. „Přijď do jeho komnaty kolem poledne. Osnuje plány a myslím, že bys o nich měl vědět.“
„Další plány?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Ovládej se,“ napomenula mě klidně. „Rozmysli si, co řekneš. Prostě mlč a poslouchej.“
Povzdechl jsem si. „Výborně. Budu tam.“
Obrátil jsem se k odchodu a v duchu si přemílal celý rozhovor.
„Sasuke?“
Ohlédl jsem se a všiml si ustaraného pohledu. „Ano?“
„Jestli se něco stane – jestli budeš nucen posbírat, koho můžeš, a chopit se šance –, udělej to. Nečekej na mě. Neohlížej se. Běž. Ve prospěch jakékoli budoucnosti, prosím, běž.“
Její žádost ve mně vzbuzovala podezření, že by mě mohli vyštvat, nebo že by to pro mě mohlo začít být nesnesitelné. Ale pak mi došlo, že je to matka. A matky mívají tendenci prostě vědět.
Přikývl jsem. „Jestli na to dojde, udělám to. A pokud budu muset odejít, vrátím se pro tebe, jakmile se všechno usadí. Slibuju.“

Sakura

Seděla jsem v křesle a rozhlížela se po stole. Dohody, smlouvy, dotazy, petice. Přála jsem si, aby se Naruto probral a viděl mě, jak si s tím dokážu poradit. Byl by tak pyšný.
Podepsala jsem poslední papír a svalila se zády do křesla. Jako zázrakem tu nikdo nebyl. Žádní lordi, doktoři, ani stráže.
S úsměvem jsem se rozhodla, že je čas si dát pauzu. Vykasala jsem si sukně a spěchala zadním schodištěm ke svému oblíbenému místu v zahradě, daleko od stříkajících fontán a bujných květin. Vysoká stěna zeleně mě zaštítila před světem a stezka dlážděná oblázky mi poskytla místo, kde jsem se mohla bezcílně potulovat. Bylo osvěžující nemuset chvíli přemýšlet.
Samozřejmě, že když jsem před sebou neměla úkoly nutné k běhu království, mysl mi okamžitě zabrousila k Sasukemu.
Naše chvíle v jeskyni, a že jsme se z ní dostali živí, to mohla být jediná laskavost, kterou vesmír nabídl dvojici tak bolestně stíhané osudem.
Přemýšlela jsem, jestli na mě vůbec myslí. A pokud ano, považuje mě pořád jen za nepřítele? Myslí na naše polibky? Já jsem je v duchu prožívala znovu a znovu. Cítila jsem jeho ruce ve vlasech, jeho dech na krku, jeho jméno v srdci.
A v tu chvíli se mi chtělo utéct nadobro pryč. Možná bychom mohli žít na nějakém místě, které nikdo nechce. Možná bychom mohli vybudovat něco vlastního.
Jenže to nešlo. Nemohla jsem hodit Kadier za hlavu. Ne, když ho mám na starosti já. Přežila jsem ztrátu matky. Přežila jsem otcovu proměnu v jeho nejtemnější já. Souhlasila jsem, že se provdám za muže, kterého sotva dokážu vystát. To všechno jsem položila k nohám kadierského trůnu a nenechám nikoho – ani Sasukeho Uchihu –, aby přišel a uchvátil ho.
Přesto se mi z pouhého pomyšlení na něj rozbušilo srdce.
Sasukeho láska byla komplikovaná. Nebezpečná, ale něžná, otevřená, ale spletitá. Byla mnohem víc, než na co mě připravily knihy. A každým kouskem svého bytí jsem po ní toužila.
Rozhlédla jsem se po venkovní oáze a uvědomila si, jak podivné místečko to je. Naše zahrady byly záměrně uspořádané skoro jako bludiště. Ale tohle byla jen kruhová stezka s balvanem uprostřed. Tak jednoduchá, tak…
Ztuhla jsem.
„Co jsi zač?“ přimhouřila jsem oči na kámen. Když jsem si ho teď pozorně prohlížela, zdál se nepřirozeně hladký.
Zamrazilo mě. Rozběhla jsem se a začala hledat zahradníky. Kličkovala jsem po oblázkových cestičkách mezi trávníky a míjela lidi, kteří se mi klaněli.
„Vy tam!“ křikla jsem, když jsem konečně jednoho našla. Vysekl mi hlubokou poklonu. „Potřebuji vaši pomoc, pane. Sežeňte další dva muže a nějaké lopaty, prosím. A pro mě taky jednu.“
Už zbývalo jen jedno místo, kde hledat, přesto jsem měla pocit, že zrovna tam už jsem vyčerpala všechny možnosti. Ale jestli existovala pravda, byla jsem odhodlaná ji najít.
„Sakuro?“
Ohlédla jsem se, když někdo nevěřícně zvolal mé jméno. Samozřejmě to byl Sasori.
„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se, ale pořád směřovala do knihovny.
„Co se pro všechno na světě stalo s vašimi šaty? To jste se válela v hlíně? Vypadáte naprosto příšerně. Říkal jsem vám, že potřebujete zpátky svou komornou. Co řeknou lidé? Je nepatřičné –“
Prudce jsem se obrátila a zvedla prst. „Sasori, oceňuji všechno, co pro mě děláte, ale musíte se přestat snažit mě ohýbat do jakékoli verze manželky, kterou jste si snad vzal do hlavy. Buď mě berte takovou, jaká jsem, nebo si najděte někoho jiného.“ Párkrát jsem se rychle nadechla a odhrnula si vlasy z tváře. K těm měl bezpochyby taky výhrady. „To já jsem tu princezna. Já jsem tu regentka. I kdybych se tu procházela v korzetu, bylo by to patřičné a nikdo by nemohl nic namítat. Jestli chcete pomáhat, pak pomáhejte.“
Sledovala jsem, jak Sasori překvapeně mrká a nadechuje se, jak v duchu zvažuje možnosti a dochází k závěru, že mi musí dát – prozatím – za pravdu.
„Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Polkl a narovnal si vestu. „Čekají na vás lidé, a právě proto se vás poslední hodinu snažím najít po celém paláci. Po to všem jsem nedokázal zahnat obavu, že vás zase unesli, a to pomyšlení mě mohlo vyvést z míry.“
Neušlo mi, jak to zase obrátil proti mně, ale jestli si vážně dělal starosti, nehodlala jsem ho dál popouzet.
„Je mi líto, že jsem vás znepokojila, ale naskytlo se něco naléhavého. Prosím, jděte sdělit těm lidem, že se omlouvám za nepříjemnosti a že je přijmu zítra.“
Pokračovala jsem do knihovny a spěšně otevřela dveře.
„Vaše Výsosti,“ přivítal mě Idate. „Je tak hezké vás… Jste v pořádku? Co se stalo s vašimi šaty?“
„Kopala jsem,“ vysvětlila jsem cestou k historické sekci.
„Aha,“ rozesmál se. Žádné odsuzování, žádný nesouhlas. Jen smích. „A co jste našla?“
„Polokouli. Kámen tak kulatý a oblý, že připomíná slunce vycházející ze země,“ odpověděla jsem a znovu mi na pažích naskočila husí kůže, když jsem si připomněla Sasukeho slova. Zastavila jsem před nekonečnou řadou knih. „Idate, potřebuju ty nejstarší záznamy o založení království. Potřebuju se dozvědět všechno o tom, jak jsme se sem dostali.“
Podíval se na mě s tuctem otázek v očích. Ale místo aby položil jen jedinou z nich, ukázal ke konci police. „Začněte tady.“