Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 28

Sakura

Ráno na mě čekal dopis od Sasoriho.
„Zdá se, že ho vévoda v noci podstrčil pod dveře,“ řekla Hinata.
Přimhouřila jsem oči. „To na něj zní příšerně romanticky.“
Uchichtla se. „Ze zoufalých mužů se velmi rychle stávají sentimentální blázni. Možná mu na vás záleží víc, než byste řekla.“
„Chce mě vidět,“ oznámila jsem, když jsem přelétla vzkaz očima.
„To si dovedu představit. Udělíte mu audienci?“ Hinata vytáhla troje šaty a přehodila je přes opěradlo pohovky, abych si vybrala. Bylo kruté, že jsem si chtěla obléknout něco, co by mu zlomilo srdce?
„Už jsem mu sdělila, že ho nechci do svatby o samotě vidět. Sejdeme se u snídaně, což bude pro jeden den bohatě stačit.“ Zastrčila jsem vzkaz zpátky do obálky a seskočila z postele. „Myslím, že dnes si vezmu ty s růžovými květy.“
„Skvělá volba. Také jsou jedny z mých oblíbených –“ V půlce věty se zarazila.
Otočila jsem se a zjistila, že hledí z okna.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Došla jsem k ní a spatřila, co ji tak zaujalo. Na nádvoří probíhal rutinní výcvik asi stovky vojáků. Nebylo neslýchané, aby cvičili na palácových pozemcích, ale taky nijak běžné.
„Co si o tom myslíte?“ zeptala se.
Povzdechla jsem si. „Jestli cvičí tady, musí být přidělení i speciálně do paláce.“
„Myslíte? Tolik?“
Pokrčila jsem rameny. „Vzhledem k tomu, jak jsou zdejší pozemky velké, je to logické. Musí se střídat na hlídkách, aby se příliš neunavili. A vzhledem k otcově současné nervozitě by mě nepřekvapilo, kdyby zdvojnásobili i stráže přidělené k Narutovi a mně.“
Přikývla. „Tak to si z vaší komnaty uděláme oázu,“ zamumlala si pro sebe. Nepřestávala pozorovat obzor, zatímco já se dívala na ni. Vážila jsem si toho, že i uprostřed toho všeho stále myslela na to, aby mi situaci zpříjemnila.
Poté co mi zašněrovala korzet a zapnula šaty, začala mi upravovat vlasy. Stáhla mi přední prameny dozadu, ale zbytek nechala rozpuštěný. Pohrávala jsem si s jednou kadeří a myslela na matku. Poslední dobou jsem to dělala vždycky, když jsem si česala vlasy. Vytáhla jsem z jedné vázy květ, ustřihla stonek a zastrčila si ho za ucho.
Nakonec Hinata prohlásila, že jsem připravená, a vypustila mě do světa. Jenže když jsem dorazila do hodovní síně, našla jsem u stolu jenom Naruta.
Vypadal dokonale na svém místě. Dnes si oblékl zelený kabátec a vlasy měl sčesané dozadu. Došla jsem k němu a políbila ho na tvář.
„Kde je otec?“
Sedla jsem si na své místo, i když to znamenalo, že od něj budu daleko.
„Má jednání.“
Upřela jsem na něj tázavý pohled. V jeho tónu bylo něco divného.
Ztlumila jsem hlas. „Má to něco společného s tou armádou za humny?“
Střelil očima k davu před námi a přikývl.
Řekne mi to, jenom ne teď.
„Dobře, a kde je tedy Sasori?“
„Neslyšelas o tom? Od včerejší snídaně nevystrčil nos ze své komnaty. Jeho komorník tvrdí, že odmítá veškeré jídlo. Myslím… myslím, žes mu zlomila srdce, Sakuro.“
Zvedla jsem oči v sloup. „Prosím tě. Během toho času, co jsme zasnoubení, nedělal nic jiného, než mě peskoval nebo ignoroval. A jestli si myslí, že zapomenu, jak mě nechal samotnou v lesích, tak to se plete.“
Naruto pokrčil rameny. „Každý se může pod tlakem chovat nepřiměřeně. Ne, že bych s jeho činy souhlasil,“ dodal rychle.
Neodpověděla jsem. Co jsem měla taky říct?
Zakrojil do jídla a zamračil se. „Sakuro, nejspíš sis uvědomila, že Sasoriho nemůžu vystát. Už samotná jeho přítomnost mi jde na nervy. Ale… kdybych měl na srdci něco důležitého, chtěl bych, aby si mě vyslechli.“
„Věděl jsi, že mi poslal dopis, ve kterém žádá přesně o tohle?“
Uchechtl se. „Ne, ale nepřekvapuje mě to. Jdi za ním a nech ho mluvit. Jestli se ani tak nedokáže ospravedlnit, pak dobrá. Mějte odtažité manželství bez lásky.“ Povzdechl si. „Ale já tě znám. Budeš litovat promarněného času, jestli se nakonec ukáže, že v tom po celou dobu byla láska.“
Sasoriho ubytovali v jedné z nejlepších palácových komnat, jen pár chodeb od Naruta. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře. Otevřel mi komorník, který vytřeštil oči, když mě spatřil.
„Vaše královská Výsosti,“ uklonil se.
„To je ona?“ ozval se odněkud z místnosti Sasori. Zaslechla jsem jeho kroky a pak rozrazil dveře dokořán. „Sakuro.“ Znělo to, jako by se topil a někdo mu hodil záchranné lano.
Vlasy měl rozcuchané jako vrabčí hnízdo, vestu rozepnutou a vázanka mu visela volně kolem krku. Nikdy jsem ho neviděla tak rozhozeného. Sasori byl vždycky jak ze žurnálu, ale teď byl schlíplý a neupravený.
Dalo by se říct, že takhle jsem mu dávala přednost.
„Tedy, chtěl jsem říct, Vaše královská Výsosti,“ dodal nakonec a uklonil se. „Doufám, že vaše návštěva znamená, že jste dostala můj dopis a jste ochotná mi popřát sluchu. Dlužím vám tu největší omluvu. Prosím, pojďme si promluvit.“
„Jste v pořádku, pane?“ Nepřestávala jsem si ho prohlížet.
„Ne!“ vyhrkl a vjel si rukama do vlasů. „Za celý svůj život jsem nebyl tak rozrušený!“
Nepohnul se, aby mě doprovodil do pokoje, což byla další známka stresu. Sasori byl vždycky samá ceremonie a patřičnost. Rozhlédla jsem se po prázdné chodbě a spustila.
„Sasori, nikdy jsem nevěřila, že bychom spolu mohli být šťastní, a smířila jsem se s tím. Ale po vašem chování…“ zavrtěla jsem hlavou. „Nemám naději, že bychom se k sobě vůbec dokázali chovat přátelsky. V našich kruzích tak dopadá hodně manželství.“ Potlačila jsem nutkání se zoufale rozplakat. Zdrtilo mě přiznat to nahlas.
„Ale moji žádost o ruku to neruší a nic od vás nechci. Žádám jen o to, abyste mě nechal na pokoji. Ve skutečnosti o to vlastně nežádám. Nařizuji vám to. Sbohem.“
Obrátila jsem se k odchodu, ale Sasori mě popadl za zápěstí. „Sakuro.“
Vydechl moje jméno s takovým zoufalstvím, až jsem zaváhala. Využil mého ohromení, vzal moji ruku do dlaní a padl na koleno.
„Je mi to tak líto. Kdybych… kdybych se uměl vyjádřit lépe, udělal bych to.“ Oči nechával sklopené k zemi a vypadal nervózně. Sasori nikdy nebýval nervózní. „Jsem vděčný, že jste stále ochotná si mě vzít… ale není v našem manželství už žádná naděje na lásku?“
Na chvíli jsem odvrátila pohled. „Sasori, jestli jste mě kdy miloval, pak jste to neobyčejně dobře skrýval.“
Když jsem na něj znovu pohlédla, přikývl. „Možná je láska příliš silné slovo. Ale jste to jediné, čím jsem si byl ve svém životě jistý.“
A způsob, jakým to řekl, mi poodhalil jeho skutečný strach. Částečně se podobal tomu, proč mě tak děsil Sasuke. Strávila jsem život službou koruně. Cítila jsem se ztracená při pomyšlení, že by mě o to někdo připravil. I když to bývalo občas těžké, i když to znamenalo dělat věci, které se mi nelíbily, nechtěla jsem o to přijít.
Kadier byl můj život.
Byl to pocit neutuchající povinnosti, křišťálově čistý obrázek vlastního strachu v Sasoriho očích, který mi obměkčil srdce. Ale ne úplně.
„Jestli je na tom něco pravdy, pak to dokažte.“
Pustil mě a vztáhl dlaně. „Ano. Samozřejmě. Jenom… Dejte mi čas.“
Bez dalšího slova jsem odešla a cestou přemýšlela, do čeho jsem se to dostala.