Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 66

Sasuke

„Kam ji mohl odvléct?“ zjišťoval jsem od Kakashiho za běhu.
„Podle mě do její komnaty.“
„On je ten informátor?“ chtěl vědět Deidara. „Víš to jistě?“
Ocenil jsem, že i navzdory všem událostem Deidara okamžitě naskočil na mou loď. Sledoval, jak jsem připravil o život Suigetsua, a pořád měl slitování. Pomohl mi přenést Karin do bezpečí – puls měla pořád silný, když jsme odcházeli – a pak se mnou a s Nejim srovnal krok. Netušil jsem, co ho teď pohání k činům – jestli království, jeho hrdost, nebo budoucnost pro Karin –, ale ať to bylo cokoli, vděčně jsem přijal přítele po svém boku.
„Nevím. Nenávidím ho a podezírám, ale nemůžu to dokázat.“
Kakashi nás vedl chodbami, které pro mě byly příliš nové, než abych se v nich vyznal. Jak jsme se blížili k Sakuřiné komnatě, rozpoznával jsem některé obrazy na zdech, ale když jsme k ní dorazili, našli jsme dveře dokořán.
Uvnitř byl ovšem jen drahý Sasori. Pohrabáčem od krbu rozbíjel v pokoji, co jen šlo. Kakashi naklonil hlavu a přejel tu ubohou scénu pohledem.
„Kroťte se, pane. Jsme uprostřed bitvy,“ pronesl chladně.
Sasori na nás se zdivočelým pohledem ukázal pohrabáčem. Vypadal jako někdo úplně jiný. „Kdo z vás ji odvedl z tohohle pokoje? Zamkl jsem ji tu, aby… byla v bezpečí, a teď je pryč!“
Odfrkl jsem si a založil ruce na hrudi. „Zapomněl jste, že Její Veličenstvo dokáže otevřít každý zámek? Já tedy určitě ne.“
Přimhouřil oči. „Její Veličenstvo?“
Vyměnili jsme si s Kakashim pohled. Stačila dvě slova a prozradil jsem, že Naruto zmizel.
„Princ je taky mrtvý?“ zeptal se a na rty se mu vkradl úsměv. Stejný jako ten v Orochimarové tváři, když bylo identifikováno otcovo tělo. Byl to úsměv, který říkal, že zmizela další překážka, že cizí tragédie je jeho vítězstvím.
Měl jsem v úmyslu natrvalo mu ho setřít z tváře.
Kakashi vykročil přede mě. „Na to teď není čas. Musíme najít Sakuru.“
Sasori se znovu ohnal pohrabáčem. „Ty,“ ukázal na mě bradou, „proč tě nazvala králem? Jaký nárok může asi mít mizerný voják na královský trůn?“
„Nebyl bych tak arogantní, abych zrovna teď urážel vojáky,“ ozval se Kakashi. „Jsme tu tři a vy jste sám. Navíc máme tohohle velmi užitečného chlapíka, který vypadá, že se nemůže dočkat, až vám utrhá ruce,“ ukázal na Deidaru.
„Nejsem proti,“ podotkl Deidara chladně. Musel jsem se držet, abych se nerozesmál.
„Nemám náladu na hry,“ zavrčel Sasori. „Kdo jsi?“
Vzdychl jsem. „Naneštěstí ani já nemám náladu na hry,“ namířil jsem na něj meč a vykročil kupředu. „Co přesně ti Orochimaru dal výměnou za Sakuřin život?“
Sasori s napřaženým pohrabáčem v ruce couvl. „Cože?“
„Ať ti slíbil cokoli, můžu tě ujistit, že to nikdy nedostaneš.“
„Nemám s tvým vůdcem žádné spády, kromě toho, že ho chci do rána mrtvého. Král je mrtvý, princ je mrtvý a teď,“ zvedl levou ruku, „získám skrze manželství korunu, která měla být vždycky moje. Takže cokoli slíbila ona tobě… taky to nikdy nedostaneš.“
Omráčeně jsem se zadíval na ten prsten. To přece absolutně nebylo možné.
Jenomže…
Jestli Sakuře nějak vyhrožoval skrze jejího bratra – ale co bratra – kdyby jí vyhrožoval ohledně kterékoli žijící duše, poddala by se. Obětovala by se klidně tucetkrát.
No, tak to ji budu muset osvobodit.
Chystal jsem se napřáhnout, ale zarazil jsem se, když Sasori promluvil.
„Proč se každý ptá na Orochimara? Nejdřív Sakura a pak ty.“
S Deidarou jsme si vyměnili pohled. Pak jsem pohlédl na Kakashiho.
„Kde jste byl, když všichni uvízli na Ostrově?“ zeptal se ho.
Sasori zavrtěl hlavou. „Tobě se nezodpovídám.“ Otočil se ke mně. „A před tebou se nikdy neskloním.“
Znovu zvedl pohrabáč a švihl směrem k mé hlavě. Neji se pohnul a Deidara hned po něm. Jak se ukázalo, Sasori byl dobrý šermíř. Vyhnul se oběma čepelím a sekal pohrabáčem takovou silou, že je oba zatlačil bokem. Jako by trénovali bok po boku, Deidara s Nejim se rozdělili a zaútočili na Sasoriho z obou stran.
Drahý Sasori se tak musel pořádně otáčet. Zvedl levou ruku a světlo se odrazilo od zlatého kroužku. Byl to jen kov. Jako meč, jako zámek. Dá se zlomit.
Pomalu jsem vykročil kupředu. Mé nejhorší já si chtělo dát načas, než ho zabije. Ale pak se přede mnou zjevily tucty vzpomínek. Suigetsu, téměř vděčný za svou smrt. Sakuřina matka. Bezpočet rekrutů beze jmen, která by se mi zapsala do paměti.
A já jsem nemohl. Nemohl jsem mu ublížit.
Klesla mi ruka.
Byl to Kakashi, kdo si toho všiml.
„Sasuke?“ oslovil mě.
Sasori trhl hlavou. Pořád přetékal vztekem. „Ty jsi Sasuke?“
Ta chvilka nepozornosti stačila, aby mu Neji vrazil meč do zad. Ze Sasoriho vyprchala zuřivost a padl na kolena. Deidara mu vytáhl pohrabáč z ruky a on tam zůstal bezbranně ležet.
Došel jsem k němu a stáhl mu prsten z ruky. Neměl dost sil, aby mě zastavil, a tak jsem tu věc hodil do ohně.
„Nevím, čeho jsi podle tebe dosáhl, ale nic z toho nedostaneš,“ řekl jsem. „Ani Sakuru, ani korunu, nic. Oba jste s Orochimarem příliš zbabělí, než abyste vyhráli.“
Zavrtěl hlavou a roztáhl rty do vyšinutého úsměvu. Z koutku mu stékal pramínek krve. „O Orochimarovi nevím nic. Ale na tom nesejde. Ona to nedokáže. Je moc slabá. A jestli nemůžu mít Kadier já, dobře jí tak, až všechno ztratí.“
„Sakura? Slabá?“ podivil jsem se. „Ty tady umíráš, zatímco ona zachraňuje životy svých i mých lidí. Budou ji oslavovat. A ty? Na tebe se zapomene.“
Úsměv mu povadl a zvrátil oči. Zhroutil se bokem na podlahu, a přestože jsem toho muže celým srdcem nenáviděl, jeho smrt mi zadostiučinění nepřinesla.
Tentokrát to nebylo mou rukou. Rád bych se nechal ukonejšit touhle malou pravdou. Ale bylo to těžké, když jsem si všiml prázdného pohledu v Nejiho očích.
„Zabil jsi už někdy v bitvě někoho?“ zeptal jsem se ho.
Nepatrně přikývl. „Na Ostrově. Ale bylo to… tam to bylo trochu jiné.“
Položil jsem mu ruku na rameno. „Neber si to tak. Vina za takové ztráty patří válce, ne tobě.“
Vzhlédl ke mně a oči měl duchapřítomnější než před chvilkou. „Vypadáš jako slušný člověk. Chápu, proč tě má ráda.“
Usmál jsem se. „Tak mi ji pomoz najít.“