Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 9

Sasuke

Celý den jsem zuřil. Takže po tom všem proběhne moje mise takhle? Odmítnout jsem samozřejmě nemohl. Neústupnost byla moje nejlepší vlastnost. Ale později odpoledne už jsem vychladl natolik, že jsem dokázal myslet téměř rozumně a s pomocí mladších rekrutů jsem svolal těch pět, které mi Orochimaru přidělil. Vybral jsem místo u pole, daleko od zvědavých očí a uší v hradu.
Deidara se Suigetsuem dorazili první, za nimi jsem spatřil červenovlasou Karin. Vzpíral jsem se, když Orochimaru vyslovil její jméno, ale nemohl jsem popřít, že je rychlá. Opravdu rychlá. Suigetsu měl nejspíš také světlé stránky – jen jsem nevěděl jaké. A Deidara sice nebyl můj nejoblíbenější člověk na světě, ale s mečem to rozhodně uměl. Nebo i s pěstmi, když bylo potřeba.
„O co jde?“ zeptal se Deidara.
Povzdechl jsem si. „Čekáme ještě na zbytek. Už je vidím.“
Suigetsu a Deidara upřeli pohled za Karin. Následovala jejich příkladu a všimla si dvou postav oděných v tmavě šedé a černé. Vyskočila na balvan a kývla Deidarovi a Suigetsuimu na pozdrav; já si vysloužil jen dlouhý pohled.
„Chtěl jste mě vidět?“ zeptal se nervózně Jugo, když došel blíž.
„Ano. A předpokládám, že ty jsi Hidan?“ otázal jsem se hřmotného chlapce za ním.
„Ano. Pane. Tedy – ano, pane.“
Znovu jsem vzdychl a založil si ruce na hrudi. „No, tak vám všem gratuluji. Orochimaru vás přidělil k mojí misi.“
Deidara se prudce narovnal. „Jak přidělil? Takhle mise nefungují.“
„Myslíš, že to nevím?“ opáčil jsem. „Ale přesně tak to je. Zdá se, že jestli mám opravdu ukázat, co ve mně je, měl bych být schopen vést kohokoli v jakékoli situaci.“
Deidara se odmlčel. „Tak počkat. Ty mu pořád ještě musíš něco dokazovat?“
Bylo to poprvé, kdy uznal dlouhý výčet mých úspěchů. A kdy to vůbec někdo udělal.
Bezmocně jsem rozpřáhl ruce. „Očividně.“
Deidara zíral do země a mysl mu běžela na plné obrátky. Po chvíli zvedl oči a bylo jasné, že došel ke stejnému závěru jako já v Orochimarové komnatě.
„Ano,“ řekl jsem. „Je to léčka.“
„Proč jsi pořád takový škarohlíd?“ zeptal se Suigetsu, který se celou dobu usmíval.
„Tak se nad tím zamysleme,“ pokračoval Deidara s vážným výrazem a přitáhl k sobě všeobecnou pozornost. „Jednotlivé mise od sebe dělí obvykle tak měsíc, ale on tě posílá hned po Kabutovi, aby mohli lidé vaše výpravy srovnávat. K dovršení všeho ti nedovolí sestavit si družinu, ani ti nedá čas na plánování. Nechce, abys dokázal, co v tobě je,“ shrnul to a znovu na mě upřel oči. „Chce, abys selhal.“
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Až do téhle chvíle jsem nevěděl, že Hidan vůbec existuje.“ Ukázal jsem na Juga a Karin. „O vašich schopnostech nevím téměř nic, takže do vás nemůžu vkládat moc velké naděje. A Suigetsua zase nemůžu brát vážně, protože sám nic vážně nebere. A myslím, že všichni moc dobře vědí, že mezi mnou a Deidarou nepanuje zrovna láskyplný vztah.“
Deidara se ušklíbl. „Ano. Raději bych tě svrhl z Govataru, než ti pomáhal.“
„A já bych s radostí udělal totéž. Takže jste mi byli přiděleni, abyste celou misi pohřbili. Jsme odsouzeni k selhání.“
Chvíli mlčeli, jako by drželi minutu ticha za moje dosud největší osobní ambice. Pak se ozvala Karin.
„No, nerada vás všechny zklamu, ale já obvykle neselhávám.“ To poslední slovo pronesla se znechuceným nádechem a Deidara se uchechtl.
„Má pravdu,“ pospíšil si. „Trefí šípem do oka mouchu za letu, a když dojde na houževnatost, no… mnoho lidí nezvládne to, co ona.“
Karin sklopila zrak. „Díky.“
„Není zač.“
„Dokážu být vážný,“ zafňukal Suigetsu, což všechny rozesmálo. „Vážně! Dokážu to!“
„Neumíš nic než vtipkovat,“ řekl jsem unaveně. „Flirtuješ. Hraješ si.“
Pokrčil rameny. „Někdo to dělat musí. Naše životy jsou už tak dost temné.“
Vlastně měl celkem pravdu. Tak tedy dobrá. Karin to uměla s lukem a byla rychlá. Suigetsu… nehledě k jeho neúnavnému žertování si vedl dost slušně v boji muže proti muži. A Deidara? Prakticky neexistovalo nic, čeho by nebyl schopen, pokud se to rozhodl zkusit.
Pohlédl jsem na Hidana. „A co ty? Co umíš?“
„Zrovna teď jen farmařit. Ale Deidara mě cvičí v boji.“
Stačil jediný pohled, nemusel jsem se Deidari ptát.
„Má potenciál s mečem. Luk potřebuje vypilovat. A stejně jako Jugo se drží zpátky, ale…“ věnoval mu upřený pohled, „… dokáže si poradit lépe na koni než pěšmo. Je to působivé.“
Ha. Zdá se, že Orochimaru ani neví, co v těchto rekrutech má. Jinak by mi určitě nepřidělil nikoho s takovými schopnostmi.
Znovu jsem se zahleděl na Deidaru. Popravdě byl jediný, kdo to mohl rozhodnout.
„Nemám v úmyslu selhat,“ sdělil mi. „Ne kvůli vám, ale kvůli sobě.“
„Pokud jde o tohle,“ odvětil jsem. „Měl jsem dokonalý plán, ale vzdám se ho ve prospěch něčeho dosažitelnějšího, při čem budeme trochu riskovat, ale potenciální zisk je nevyčíslitelný.“
„Je to lepší než noví rekruti?“ zeptal se Hidan.
„Ano.“
„Lepší než šest krav?“ otázal se Suigetsu afektovaně a celá skupina se zachechtala.
Ke svému překvapení jsem se taky usmál. „Ano.“
„Tak co to je?“ chtěla vědět Karin.
Zhluboka jsem se nadechl a pomyslel na jedinou věc, kterou jsme poslední dobou opravdu potřebovali.
„Naděje.“