Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 46

Sasuke

Míval jsem pravidla. Vtloukal jsem je do sebe, dokud se nestala mou druhou přirozeností.
Nikdy neodvracej pohled. Nikdy neutíkej. Nikdy nic nevysvětluj.
Díky tomu se mi dařilo přežít.
Ale odvrátit pohled od Sakury? Odejít od ní? To bylo spíš jako umírání než život.
Zastavil jsem se, až když jsem byl dost daleko a věděl, že ústí jeskyně zmizelo pod svahem. Ale stále jsem viděl tu rozeklanou a zlověstnou horu. Kdybych se podíval dost pozorně, pořád bych rozeznal místo, odkud se zřítily kameny, které málem zavalily vchod. Cítil jsem podivné prázdno v hrudi a dávalo to dokonalý smysl, protože srdce jsem měl šťastně vpletené do vlasů Sakury Haruno.
Zvedl jsem ruku a zadíval se na omotanou krajku. Miloval jsem ji.
Miloval jsem ji, ale nemohl ji nosit. Všimli by si toho. Dozvěděli by se, že jsem s někým byl. A kdyby zjistili její totožnost, očekávali by, že je mrtvá. Musel bych toho vysvětlovat víc, než co bych zvládl. Rychle jsem se rozhlédl, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Zalezl jsem si pod strom a pomalu krajku rozmotal, i když mě bolelo zbavit se něčeho od Sakury. Byla celá špinavá od hlíny ze země. Strčil jsem si ji do váčku a zatřásl rukou. Zápěstí mi bez ní připadalo podivně nahé.
Tak. A bylo to. Veškeré důkazy o tom, jak se mi obrátil život, byly pryč.
Podle mého nejlepšího odhadu musela armáda zamířit na jih, kde kotvily ukradené čluny.
Pár slunečních paprsků, které se prodraly skrze mraky, mi napovědělo, že mířím správným směrem. Přidal jsem do kroku a dosáhl hřebene těsně nad místem, kde se svažoval k moři.
Byli tam.
Ti, co přežili – a bylo jich víc, než bych hádal –, pátrali po použitelných lodích a přehrabávali trosky, aby využili všechno, co by se ještě mohlo hodit. Vždycky vynalézaví, vždycky odhodlaní. Najednou jsem se nadýmal pýchou. Pořád jsme existovali.
„Sasuke!“ zavolal někdo. Ne někdo, Karin.
A jakmile se ozvalo moje jméno, celá armáda začala provolávat slávu. Šokovalo mě to. Viděl jsem, jak ke mně Karin běží s úsměvem od ucha k uchu.
„Věděla jsem to,“ popadala dech, když mě dostihla. „Věděla jsem, že to zvládneš.“
„Samozřejmě,“ řekl jsem. A pak jsem ji políbil na tvář.
Byla tak dychtivá, tak šťastná, že jsem ji konečně políbil, že mě taky objala a snažila se tu chvíli prodloužit. A já? Doufal jsem, že dělám přesně to, co řekla Sakura. Jdu dál s někým, komu na mně záleží, a náš společný čas si uchovám v koutku srdce a nikdy na něj nezapomenu.
Trvalo mi to jen asi čtyři vteřiny, než jsem si uvědomil, že se to nikdy, nikdy nestane.
Viděl jsem matku, jak se proplétá zbylým davem se slzami v očích. Poprvé za celá léta se mi vrhla do náruče a popadla mé tváře do dlaní.
„Nikdy jsem si nedělala starosti,“ řekla. „Jsi tak silný a chytrý. Věděla jsem, že se dokážeš dostat ze všeho. Ale tentokrát? Myslela jsem, že tě ta bouře přemůže.“
„Snažil jsem se.“
Smutně se usmála. „Někdy mě bolí, jak moc se podobáš otci… ale sledovat tě, jak se vracíš z jisté smrti…“ Zavrtěla hlavou a slova se jí vzpříčila v hrdle.
„Jak jsi sám přežil ten déšť?“ zeptala se Karin.
Dívka, kterou jsem předurčen milovat, mi pomohla rozdělat oheň. Nakrmila mě a držela v náručí. Vzkřísila moje dlouho mrtvé srdce. Dlužím jí svůj život snad desetkrát.
„Schoval jsem se v jeskyni. Kde jste se ukryli vy?“
Karin zavrtěla hlavou. „Podařilo se nám vybudovat hrubý přístřešek. Na konci se začal rozpadat, takže je dobře, že přestalo pršet.“
Obrátil jsem se k matce. „A ty?“
„Se třemi dalšími jsem se schovala ve spleti stromů s hustými a pevnými větvemi.“
„Deidara to udělal stejně,“ pravila Karin.
„Deidara to přežil! Ach, díkybohu.“
Karin se zasmála. „Hlavně ať to neslyší, jinak bude vykládat, že jsi změkl.“
Pokrčil jsem rameny. „Možná ano. Tak pojď. Najdeme si loď.“
Společně jsme kráčeli k pobřeží, ale jakmile se objevil Orochimaru, matka se odpojila. Snažil jsem se nenechat se tím zdeptat.
„Jsi živý,“ řekl místo pozdravu a v jeho tónu zazněl náznak zklamání.
„Ano. Jaký je plán?“
„Čekáme –“
„Sasuke!“ Deidara doběhl na břeh. Podal jsem mu ruku a objal ho kolem ramen. Napodobil mě a s úsměvem se otočil k Orochimarovi. „Za skalami jsou další čluny. Zdá se, že většina je schopná plavby. Jsme na tom líp, než jsme si mysleli.“
„Dobře. Začněte shromažďovat vojáky.“ Mávnutím ruky nás propustil, a tak jsme spěchali pryč.
„Slyšel jsem jásot,“ poznamenal Deidara. „To vítali tebe?‘
Přikývl jsem. „Nevěděl jsem, že jim na mně záleží.“
„Je toho mnohem víc, příteli,“ ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že jsme dost daleko. „Když se na tom kopci objevil Orochimaru, nikdo ho nevítal.“
„Žertuješ,“ užasl jsem.
„Ne,“ potvrdila Karin. „A nebylo to ani tak, že by jim to bylo jedno. Měli vztek. Já mám vztek. Vždyť nás málem nechal zabít. Nikdo není nadšený, že ten svůj pitomý plán přežil.“
„Jenže to není moje věc,“ konstatoval jsem. „Alespoň teď už ne.“
„Dej mi vědět, až bude,“ požádal Deidara.
Podíval jsem se na Karin a ta přikývla.
„Dám.“